Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Progresi zakázán vstup

    Dramaturgie Komorní scény Aréna (KSA) se s oblibou obrací hluboko do minulosti. I v posledních dvou premiérách aktuální devětadvacáté sezony, uvedených na hlavní scéně, se ke slovu dostala dramata provozně již notně ošuntělá, jež spojuje především motiv ohledávání hranic (zakázané?) lásky. Nalezla v Ostravě atraktivní formu a především nový obsah?

    Josef Kaluža a Vlastimil Burda coby Verlaine a Rimbaud z Úplného zatmění FOTO ROMAN POLÁŠEK

    Poezie vysvlečená z kouzel

    Biografickou hru Christophera Hamptona Úplné zatmění proslavila mj. filmová adaptace z roku 1995, režírovaná Agnieszkou Holland. V Ostravě byl příběh osudového vzplanutí prokletých básníků Paula Verlaina a Arthura Rimbauda dramaturgem Tomášem Vůjtkem ohlodán takřka na kost. Za oběť rozsáhlým škrtům padla i řada podstatných dobových souvislostí a vztahových vazeb, nepřekvapivě došlo též ke zploštění charakterů zejména ženských postav. Fatální spojenectví dvou poetů tudíž bizarně vyhlíží především jako důsledek skutečnosti, že se v jejich okolí nacházejí ženy výhradně nepřátelské či duchem chudé, a tedy vhodné maximálně k rychlému naplnění těch nejzákladnějších potřeb.

    Snaze o nadčasový přesah v cestě stojí i scéna, již navrhl režisér inscenace, stálý host divadla André Hübner-Ochodlo. Ta sice rádoby excentricky fúzuje prvky vznešené obrazárny a nočního hampejzu, zato však vůbec nezvládá vizuálně formulovat přesuny v prostoru a čase, a tak je herci opakovaně musí verbalizovat, což je stejnou měrou únavné i nezáměrně vtipné. Tvůrci navíc opovrhli možností oba pionýry moderní poezie důsledně generačně i stylově diferencovat a přiblížit dnešku. Místo vzrušujícího duelu zasloužilého středoproudaře, jenž spolu s nečekanou láskou nabírá novou inspiraci k vlastní tvorbě, a literární varianty pouličního rváče sledujeme unylý románek povšechných veršotepců, provázený řadou zbytnělých poetických klišé. Verlainovy a Rimbaudovy přelomové texty navíc z jeviště nikdy nezazní, neboť Tomáš Vůjtek inscenaci „obohatil“ vlastními neumělými variacemi na ně. Jejich patetickou jalovost jen posiluje neumělá recitace jinak výtečného hudebníka Martina Dytka, jenž coby host lyricky lká v připsaném alegorickém partu Vidoucího.

    Arthura Rimbauda bohužel nehraje některý z nadějných konzervatoristů ani básník ulice a loučící se člen souboru Adam Langer (tomu byla přisouzena nicotná úloha Étienna Carjata), ale třicátník Vlastimil Burda. Z prvotní iritující imitace postpubertálního frackovství, trapně pošilhávající po jedinečné androgynní auře Ziggyho Stardusta, se herec postupně přece jen propracuje k přijatelným, křehce intimním odstínům kreativity. Josef Kaluža pak svého Verlaina nechal prostoupit uvěřitelnou skepsí životem i kariérou unaveného člověka, který si tváří v tvář skvostnému kolegovi a později rovněž milenci bolestně uvědomuje své vlastní umělecké limity. Fyzicky kontrastní duo společnými silami na poslední chvíli odvrací inscenační fiasko. Je trudné sledovat, jak poezie posluhuje kýči!

    Zuzana Truplová (Alice) a Vojtěch Lipina (Dan) v inscenaci Na dotek FOTO ROMAN POLÁŠEK

    Striptýz a citečky

    Případ druhý je pak přesnou definicí několikerého návratu k domnělým jistotám. Světově nejproslulejší text Patricka Marbera Na dotek (Closer) totiž už v Aréně uveden byl, a to v roce 2005, v koprodukci se Slezským divadlem Opava a režii uměleckého šéfa KSA Ivana Krejčího. Divadlo naštěstí rezignovalo na neplodnou resuscitaci dávno mrtvé inscenace a přináší autonomní pokus o současné čtení bezmála třicetileté hry.

    Původně avizovaného Jiřího Pokorného na postu režiséra vystřídal ideový lodivod nedalekého Divadla Petra Bezruče Jan Holec, jenž se Marberově textu zjevně snažil vtisknout adekvátní podobu soudobé komedie mravů. Tomu odpovídá chladně odosobněná scéna a kostýmy Jána Tereby i hypnotické hudební plochy Ivana Achera.

    Na dotek je navenek eklekticky ladným spojením principů čechovovského dramatu s verbální explicitností coolness poetiky, jejíž někdejší kontroverzi už spolehlivě odvál čas. Ostravští divadelníci se přesto neúčinně snaží šokovat vulgarismy a přímočaře akcentovanou sexualitou. Efektní ukájení pudů je nelítostně upřednostňováno před prostým hledáním lásky, jež je ale podstatou textu.

    Zatímco autor usiluje o genderovou rovnováhu, Aréně dominuje toxická maskulinita. Způsob navazování mezilidských vztahů se za poslední tři dekády radikálně proměnil, v inscenaci však zůstává pevně ukotven na přelomu devadesátých a nultých let. Evokuje drsnější a méně rozjuchanou mužskou odvozeninu Sexu ve městě, opatrně kombinovanou s nepřehlédnutelným odkazem Nebezpečných známostí i značně sterilizovaným dědictvím nekompromisních vivisekcí Ingmara Bergmana.

    Zdejší milostné rošády pak očekávaně stojí nikoli na radikálním dramaturgickém výkladu, ale především uvěřitelných a vzájemně kompaktních výkonech hereckého kvarteta. Postava striptérky Alice prošla ultimátní věkovou transpozicí a z enigmatické bytosti, zmateně tápající na rozhraní dětství a dospělosti, se v racionálním podání Zuzany Truplové proměnila v omšelou harcovnici ulic a patologickou lhářku. Profese povýšená nad charakter. Inspirativní herecký výkon, v němž se sebevědomě mísí labužnicky vyhrávaná odpudivost se specificky vykloubeným šarmem, podává Vojtěch Lipina. Jeho novinář Dan je sebelítostivou manipulativní kreaturou, která zcela postrádá skrupule i empatii. Ideální protiváhou fretkovského bulvárního pisálka je basetovsky uválený lékař Larry. V civilně vyklidněném pojetí Josefa Kaluži se pod jeho sebejistou profesní fasádou ukrývá pestrá paleta osobních traumat. Čtveřici uzavírá nekoncepčně upozaděná postava fotografky Anny, která v podání Renáty Klemensové i na omezeném prostoru disponuje křehkým dívčím šarmem i vynikajícím smyslem pro břitkou gradaci vypjatých dialogů.

    Ostravský Na dotek je poklidným splýváním v důvěrně známých vodách. Někdejšímu suverénu nejrůznějších anket, jenž brzy oslaví třicetileté jubileum, by mnohem víc slušel odvážný výlet mezi piraně a žraloky. Již dlouho jej očekávám. Zatím marně.

    Komorní scéna Aréna, Ostrava – Christopher Hampton: Úplné zatmění. Překlad František Fröhlich, režie a scéna André Hübner-Ochodlo, dramaturgie a verše Tomáš Vůjtek, kostýmy Marta Roszkopfová, hudba Adam Żuchowski. Premiéra 14. ledna 2023.

    Komorní scéna Aréna, Ostrava – Patrick Marber: Na dotek. Překlad Jitka Sloupová, režie Jan Holec, dramaturgie Tomáš Vůjtek, scéna a kostýmy Ján Tereba, hudba Ivan Acher. Premiéra 18. března 2023.


    Komentáře k článku: Progresi zakázán vstup

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,