Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí

    Flora novosvětská (No. 6)

    I v neděli se přihlásila o slovo nerůstová koncepce Burajova HaDivadla, a sice formou scénického čtení krátké prózy Nikola 2030, 2045, 2080, pod níž je podepsán kolektiv vědců a aktivistů věnujících se fenoménu nerůstu (Ivan Buraj, Adam Čajka, Eva Fraňková, Anna Kárníková, Pavel Sterec a Sabina Vojtěchová). Šlo vlastně o veřejnou zkoušku připravované tvůrčí intervence k inscenaci Vnímání, která má mít podle anotace na webu divadla formu živé rozhlasové hry, přičemž posluchači budou vnímat dílo vleže, v unikátní formě invokace na pomezí meditace a rituálu. Pravda, na plastové židličce ve vyhřátém šapitó v areálu olomouckého Konviktu to rozhodně nebylo ono, i když pro festivalové diskuse a večírky je to prostor parádní.

    HaDivadlo: Nikola 2030, 2045, 2080. Zleva Kamila Valůšková, Magdalena Straková, Simona Peková a Ivan Buraj Foto archiv festivalu / Lukáš Horký

    Nejlepší verze dystopie?

    Autoři vytvořili myšlenkově bohaté dílo kladoucí poměrně velké nároky na představivost posluchače. Skrze tři zastavení na životní cestě fiktivní hrdinky Nikoly (odtud letopočty v názvu) předkládají svou představu o tom, jak by se proměnila naše společnost, kdyby začala žít podle pravidel nerůstu. Tedy s důrazem na udržitelnost, komunitnost i mezilidskou toleranci. Nejedná se přitom o žádnou utopii, autoři prostřednictvím vyprávění (psaném v er-, přesněji sie-formě) poukazují i na mnoho nevýhod a překážek, včetně velkých nároků, které by nové uspořádání světa kladlo na psychiku jedinců i jejich vztahy. Zejména se to týká těch, kteří ještě vyrůstali ve světě „starém“, mezi něž patří i Nikola. Snad by se dalo mluvit o nejlepší verzi dystopie, která nás v budoucnosti v nějaké podobě určitě čeká.

    Simona Peková neměla na konci daleko k slzám. Foto archiv festivalu / Lukáš Horký

    Herečky Simona Peková, Magdalena Straková a Kamila Valůšková, každá příslušnice jiné generace, text přečetly s velkým prožitkem; Peková na konci dokonce neměla daleko k slzám. Je znát, že obsah prózy v součinnosti s tvůrčí týmem kontinuálně promýšlely a promýšlejí, aby byly schopny odstínit ambivalenci prožitků a zkušeností hlavní hrdinky. Na pódiu jim při této veřejné zkoušce asistoval režisér Buraj, jen občas opravil nějaký přeřek a zcela výjimečně herečky vedl ke změně výrazu. Když se dočetlo, tým měl vůli vyslechnout ohlasy diváků, ale lidem v šapitó nebylo moc do řeči. Takové dílo se musí teprve vstřebat; možná je dokonce vhodnější k tiché, soustředěné četbě, kterou lze kdykoliv přerušit, aby mohl člověk kontemplovat nad předkládanou verzí nového světa. Podnětů k promýšlení a zvažování Nikola rozhodně přináší nespočet.

    Jako gin s tonikem

    Večerní performance rakouského hendikepovaného choreografa, performera, filozofa a aktivisty v oblasti inkluze Michaela Turinského s názvem Precarious Moves je podobně jako Odloučení Markéty Vacovské, o němž jsem psala v předchozím vydání zpravodajství, dílem založeným na autentické zkušenosti tvůrce s předkládaným tématem. V případě počinu Vacovské vypovídajícím o smrti jejích vlastních dětí se dokonce ozývaly hlasy (viz festivalový zpravodaj č. 6), že ho lze jen s obtížemi vnímat prizmatem estetiky. Neboť předkládaná bolestná zkušenost tanečnice, již diváci samozřejmě vnímají především skrze vlastní emocionalitu, nikoliv estetické cítění, převáží nad vpravdě velmi minimalistickým inscenačním tvarem, který jako by se svou divadelnost snažil spíše zastřít.

    Redaktorka festivalového zpravodaje Barbora Forkovičová Turinskému pomohla s výrobou papírové lodičky. Foto archiv festivalu / Lukáš Horký

    Michael Turinsky naopak zdůrazňuje v mnoha aspektech své jevištní existence ty kvality divadelnosti, jež by se daly asi nejpřesněji nazvat hravostí a komunikativností. S publikem udržuje čilý dialog, zejména v první polovině, která se svou formou blíží stand-upu. Už když vjede na vozíčku na jeviště a před sebou tlačí koktejlový stolek se dvěma lahvemi růžového toniku, je z jeho rozšafného počínání jasné, že tentokrát o žádný atak na divácké emoce nepůjde. Proč nepřivezl taky gin? Protože když se tělesně hendikepovaný umělec snaží na jevišti tančit, je to jako tonik bez ginu… A o odlišný vztah hendikepovaných lidí k pohybu půjde v inscenaci především.

    Hravost tvaru zrcadlí i rekvizity, s nimiž Turinsky pracuje. V jednu chvíli sestavuje dětský model železnice, což si samozřejmě od člověka s deformovanou anatomií rukou žádá značnou pohybovou virtuozitu – a ejhle, poslední kousek se mu nakonec stejně nepodaří napojit. Nepodělek hází za hlavu, jde hlavně o cestu, nikoliv o cíl. Jindy performer zase poprosí někoho z publika, aby mu sestavil lodičku z papíru, takové precizní ruční práce není totiž schopen. Osmělila se redaktora festivalového zpravodaje Barbora Forkovičová; šlo asi o nejméně trapné „tahání diváků na jeviště“, které jsem zažila, a souvisí to především s příjemnou, přátelskou atmosférou, kterou se Turinskému podařilo v sále S-klubu navodit.

    Turinsky a jeho ladná taneční variace. Foto archiv festivalu / Lukáš Horký

    Úvodními mikrovýstupy si Turinsky zručně připravil půdu pro dvě velká čísla své one-man-show. V prvním vjede na jeviště v elektrické zmenšenině  červeného kabrioletu a za jízdy zpívá. Částečně jako by parodoval bulvární formu videoklipů, v nichž nasvalení rapeři zpravidla řídí nějaké drahé vozidlo, z čísla ale zároveň dýchá ohromná svoboda, Turinsky se konečně může pohybovat plynule a rychle a oslavuje to zpěvem písně s nekomplikovaným, zato výstižným textem, jež by klidně mohla být hymnou inkluzivních snah.

    Následuje vrchol inscenace, který by svou atmosférou nemohl být rozdílnější: Turinsky vkleče couvá směrem k divákům a – tančí. Ano, je to tanec, snad by se dalo říct dokonce balet. Performer ze svého omezeného pohybového rejstříku vybral pohyby a tělesné konstelace, které nepostrádají ladnost. Když křížil vkleče s hlavou u země ruce, evokovalo mi to dokonce známou figuru z Labutího jezera. Výstup je to dlouhý a meditativní, na pomalou, introvertní, pocitově spíše vážnou skladbu, probíhá v tlumeném melancholickém světle. Je v něm touha po dokonalosti, pokora a láska k pohybu.

    Zážitek. Jako gin s tonikem.

    Michael Turinsky se děkuje. Foto archiv festivalu / Lukáš Horký

    Mimochodem, výběrem tohoto titulu je festival neobyčejně „up-to-date“: Inscenace získala prestižní Nestroyovu cenu za rok 2021 pro nejlepší rakouskou produkci nezávislé scény (koprodukovaly ji scény Tanzquartier Wien a HAU Hebbel am Ufer).

    P.S. Divadelní Flora se přehoupla v druhou polovinu a já opouštím olomoucké nové světy. Štafetu přebírá spolupracovník Divadelních novin, teatropunker Petr Klarin Klár.


    Komentáře k článku: Flora novosvětská (No. 6)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Reaguju na
      divácký problém s performancí Adély Vacovské Odloučení, který nastolila ve zpravodaji č. 6 Eliška Reiterová – https://www.divadelniflora.cz/soubory/dokumenty/6-web.pdf – (a o kterém se ve svém zpravodajství zmiňuješ).
      Jsem na tom obdobně jako Eliška. Jelikož vím (a myslím, že je to z performerky patrné i bez tohoto vědomí před představením), že jde o autentický příběh samotné aktérky, produkci opravdu nedokážu vnímat prizmatem estetiky (či obecné výpovědi) díla, ale jen a pouze skrze předkládanou zkušenost. Vacovská ji nedokáže v sobě zvládnout, natož překonat, a s tím se nám v podstatě svěřuje. Je tedy těžké, ne-li nemožné, oddělit příběh od aktérky. A jelikož nejde o dokumentární dílo, ale stylizované pohybové divadlo, dostávají se tím Vacovská i diváci do sevřených kleští. Jsou v situaci intimní vers. veřejné. Kde jsou hranice uměleckého díla a psychoanalýzy, nelze určit a je na divácích, kde (a zda) je budou vnímat. Podle mě zašla Vacovská příliš hluboko do sebe, aniž by vynesla něco víc než samu informaci o svém bolu.
      Dnes jsou tyto postupy oblíbené v literatuře – shodou okolností dramatizace těchto autoanalytických děl se objevily i v divadle – Dějiny násilí a Kdo zabil mého otce Édouarda Louise ve Švandově divadle, resp. ve Venuši ve Švehlovce, Můj boj Karla Ove Knausgårda v MeetFactory. V jejich případech ale jde o velmi dobře napsanou literaturu, kde vědomí o autentičnosti autorových příběhů je součástí hluboké a obecně vnímatelné zkušenosti, již autoři čtenářům (divákům) předávají. I tam mne trochu brzdilo, že jde o skutečné (a možná nezvládnuté) běsy autorů, nezabránilo mi to ale v „uměleckém“ zážitku. Poznal jsem mnoho vrstev autorovy osobnosti, poznával je v jejich slabinách i silných okamžicích, jazykově a myšlenkově to bylo skvostně napsané a bylo mi celkem fuk, zda jde o samotného autora či fiktivního hrdinu. Ostatně je Daniel Smiřický v dílech Škvoreckého sám autor, anebo ne?
      Z toho usuzuju, že Vacovská klidně může – pokud cítí potřebu – tančit o sobě, ale nesmí to být jediný či převažující důvod k její performanci. Podle mne tuto hranici překročila, když v úvodu je na jevišti se svým malým synem, a také v situaci, kdy vchází mezi diváky a dotýká se jich. I když to Vacovská myslí a prožívá maximálně pravdivě, zranitelně. Nebo možná právě proto.

      16.05.2022 (23.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Petr KlariN Klár

      Petr KlariN Klár

      Zase jednou se, Vladimíre milý,
      shodneme. Pro mě se projekt stal nepřijatelným už v momentě, kdy performerka na jeviště vstoupila se svým vlastním synem.

      18.05.2022 (23.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,