Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Festival obnažených a vyvržených (No. 7)

    Poslední den v prostorách 64 U HRADEB a devátý večer festivalu …příští vlna/next wave… přinesl dvě další (nadmíru alternativní) inscenace. Jednu v duchu veskrze rituálním (Neviestka, či panna?) a druhou (Ice Pøz) v duchu virtuálním s nepříliš jasným záměrem, či snad dokonce kýženým poselstvím. Ať už byly pocity ze závěru víkendu jakékoliv, rozhodně se ale bylo na co dívat.

    FOTO ANETA VAŠATOVˇA

    Neviestka, či panna? je pomyslně očišťující rituál FOTO ANETA VAŠATOVÁ

    Přerod dívenky v ženu, zpátky ni krok

    Pokud jsem u projektu Antonína Brindy Silent Gestures psal, že šlo o jakýsi (náboženský, modlitební) rituál, v tomto případě už o tom nebylo pochyb. Obřad započal v 18:03 a bylo možné kdykoliv odejít a kdykoliv přijít. Hned na začátek nutno podotknout, že celý nedělní festivalový večer, hrály veškeré prostory (v tomto případě mezipatro mezi vstupem-foyer-barem a sálem) svou významnou roli. Nebál bych se dokonce tvrdit, že v obou případech dokonce výsledné tvary povyšovaly a činily o to zajímavější, půvabnější a pro někoho možná i snesitelnější.

    Neviestka, či panna? je pomyslně očišťující rituál. Přerod nevinné dívky v dospělou ženu, která od svých prvních pokušení, skrze svatební akt dojde cesty, z níž už není návratu. Celý proces připomíná setkání tajuplné sekty, která provází rituálem, jež je sám o sobě ohledáván a zprostředkován všem přítomným. Původním záměrem (snad) bylo, vytvořit chrám, určený pouze dívkám, pro které je celé „procesí“ uskutečňováno. Vstup je ale nakonec povolen i mužům, kteří jsou však nuceni obléct si dámský šat, aby příliš nebořili genderový smysl veškerého přijímání. Aby příliš nepošpinili jeho význam. Rituál vznáší otázku ideálního stavu ženy, kterážto se nevyhne příslušnosti buďto nevěstky, nebo panny. Prastará tradice, v deformovaném (nejen genderově) obalu. Dívky a ženy jsou postupně vyzývány, aby splnily několik částí – od vyslechnutí náhodných zpráv/příběhů/poselství, přes „zahanbení“ neviestky, jež pláče uprostřed vyhraněných prostor, až po pokleknutí u pomníčku. Před plačící dívkou vypráví další z neviestek příběh jedné z nich. Výstražný i poučný, napříč životem, jehož skutečného smyslu se však těžko dopátrat, neboť bylo špatně nazvučeno, či šlo o úmyslnou nesrozumitelnost přes veškeré ty abstraktní ruchy a vzruchy, jež se naplno linuly celým prostorem.

    Vizuálně bohatý rituál, připomínající ty podivné a nadmíru inteligentní rekonstrukce, kteréžto můžeme znát například od The Living Theatre nebo The Performance Group Richarda Schechnera. Asociace táhnoucí se až kamsi k maskám a jejich významu na divadle, zde zpodobněny igelitovými (velko)sáčky, symbolizujícími svatební závoj. Rozestavění rekvizit, od rituálních úkolů až po velké obrazy převážně s akty, fungovalo naprosto dokonale. Smyslů plno, atmosféra silná, interaktivní zážitek zaručen – přítomní jsou bezprostřední a nedílnou součástí celé performance. Zajímavé je, že i zvědavým mužským divákům (ne všem!) je celý proces tak trochu „volný“, méně jej prožívají, kdežto dámské publikum o něj jeví o to silnější zájem. Dokonce i já sám, jakožto pisatel-recenzent, který by si měl vše ozkoušet na vlastní kůži, jsem mlčky odmítl a (ne)nápadně se před koncem vytratil.

    Pro mě bylo smyslem celého rituálu přihlížet. Být rád, že jsem součástí, ale vše ostatní přenechat ženám, kterým má celá událost patřit. To ony jsou ty vyvolené a my jsme pouze vnější součástí, která by tu vůbec neměla být. Herci/performeři však nešidí a očistou dobrovolně provedou i zbylé panstvo. Já však unikám, nechci si to reprodukované rituální kouzlo pokazit. Stejně jako ženy napříč historií nesměly a nemohly mnohé, od účastnění se různých událostí až po samotné prastaré rituály, kde měli výsadní postavení muži. Zde byl nabídnut pravý opak. Jen vzpomeňme, co se stalo s nešťastným Pentheem, když vyrušil Bakchantky při jejich orgiastickém tanci a oslavách. A vůbec, pro mě bylo vrcholem večera a zapůjčeného ženství nejen skromné přihlížení, ale především líbivé šaty samotné dramaturgyně festivalu Lenky Dombrovské, ve kterých jsem celý obřad absolvoval.

    FOTO ANETA VAŠATOVÁ

    Ice Pøz je autorská esej v prostoru, o fenoménu migrace a virtuality FOTO ANETA VAŠATOVÁ

    http://wtf.cz/matrix.php?=mindfuck

    HaDivadlo jakožto scéna Centra experimentálního divadla. Festival …příští vlna/next wave… jakožto platforma pro prezentaci českého divadelního okraje, hudební, taneční, výtvarné a jiné alternativy. Tohle si znásobte alespoň padesátkrát a vstupte se mnou do matrixu, kterým se pro mě stal scénický esej Matěje Nytry (Objev roku letošních Nextkových Poct) a stejně šíleného kolektivu, Ice Pøz. Autorská esej v prostoru, o fenoménu migrace a virtuality – říká chytrý program.

    Virtuální diskuse, někde na pomezí reality a snu, mysl na síti i bez signálu a další záblesky z webové anotace přislibují, že vybrat si červenou pilulku směr tenhle divadelní matrix bude zážitek. A taky byl. Někdo (později známý jako Radim) do poslední škvírky uvězněný v omšelém spacáku se s námahou přemisťuje ze schodů až k samotnému hracímu prostoru (a my s ním, s průpovídkami jako „Housenky to mají těžké“ nebo „Co o tom napíšu?“), jehož plán je pomyslně rozdělen vejpůl. Diváci sedí naproti sobě a uprostřed se hraje-mluví-natáčí-zmítá a děje. Zpověď o životě, vyprávění o něčem, co Někdo zažil a kde byl. Přerušeno – 404 NOT FOUND – čímsi jako věštbou o minulosti/budoucnosti téhož Vypravěče, jemuž je jako do příkazového:řádku nadiktováno co bude a nebude, proč a jak. Internet ví všechno. Projektory, promítání na strop, výprava do světa kompjůtrů a jedno velké WTF.

    FOTO ANETA VAŠATOVÁ

    Do poslední škvírky uvězněný v omšelém spacáku se s námahou přemisťuje ze schodů až k samotnému hracímu prostoru… FOTO ANETA VAŠATOVÁ

    Herci se odcizují. Probouzejí se do „reality“. Vzpamatovávají se a rozehrávají naplánovanou improvizaci. Návrat před tím odběhnuvšího Radima. Který je teď Tony. Vlastně ne, to byla legrace. Radim je ale v Brně. Má rande. Ukazuje video, jako důkaz, že je na dvou místech zároveň. Ona je sympatická. Ostatní nechápou. Pak jdou za ním, pokecat si s ní taky. Možná mu jí přebalit. Radim zůstává. Řeší dilema – časoprostor, smyčky, dimenze a následky toho, když potkám sám sebe. Výbuch vesmíru. Naštěstí má masku (takovou tu „poklici“ – Poctu z Nextky) a tak sám sebe nepozná. Jde zpět k portálu/schodišti a bere i nás. Do Brna. Jenže portál, programátor-ví-proč nefunguje a my jsme pořád 64 U HRADEB. Herci postávají na baru. „Sorry, asi to nefunguje, měli jsme být v Brně“, zakončuje Radim a nikdo neví, jestli má tleskat.

    Více informací naleznete na stránkách: www.nextwave.cz

    ///

    O pražské části festivalu …příští vlna/next wave… na i-DN:

    Festival obnažených a vyvržených (No. 1)

    Festival obnažených a vyvržených (No. 2)

    Festival obnažených a vyvržených (No. 3)

    Festival obnažených a vyvržených (No. 4)

    Festival obnažených a vyvržených (No. 5)

    Festival obnažených a vyvržených (No. 6)

    Festival obnažených a vyvržených (No. 8)

    Festival obnažených a vyvržených (No. 9)

    ///

    Více o festivalu …příští vlna/next wave… na i-DN:

    Země a nahota ve všech pádech

    Oslzlý, Klíma, Maryško, Nytra, Pomezí a Menteatrál obdrželi Pocty


    Komentáře k článku: Festival obnažených a vyvržených (No. 7)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,