Festival obnažených a vyvržených (No. 1)

V sobotu sice v Přístavu 18600 pršelo, ale jen chvíli a představení slovinského loutkáře a muzikanta Matiji Solce a koncertu jeho kapely Fekete Seretlek to nijak nezabránilo.

Matija nehraje divadlo loutkami, ale hraje spolu s nimi a loutky s ním FOTO ANDREA MALINOVÁ

Ačkoli má podle programu inscenace, nebo spíše miniinscenace, E beh? obsahovat mírně drastické scény, kvůli nimž není vhodná pro malé děti, jedno dítě se dostavilo. Žádnou újmu si ovšem neodneslo. Myslím, že to, že Drak v podobě harmoniky sežere Psa z kastaněty nebo že se dvě loutky mlátí flétničkou, není pro děti traumatizující. Naopak.

Je to vlastně groteska o Pulcinellovi a Smrti. Pulcinella je klasická postava z italské commedie dell’arte, která se vyznačovala bílým oblečením a černou maskou, ostrým a pronikavým hlasem, záměrnou ustrašeností, předstíráním, že je hloupá, aby ostatní přechytračila. Matija Solce vytvořil Pulcinellu z bílého hadříku a malé hlavičky, ostatní loutky (Pes, Smrt, Drak) jsou vystavěny na stejně minimalistickém principu. Vlastně v případě Psa nebo Draka ani nejde o loutky, ale předměty. Animuje je pouze pomocí dlaně a prstů. Na tom, jak loutka vypadá, totiž u Matiji zase tak moc nezáleží, stačí obecnější rysy. Zásadnější je precizní loutkovodičská práce. Schopnost dát každé loutce jedinečný charakter, přepínat mezi postavami – nejen výrazově, ale i hlasově – ve velmi rychlém tempu a přitom žádnou neochudit.

Fascinující je i Matijova interakce. Nehraje divadlo loutkami, ale hraje spolu s nimi a loutky s ním. Tím jeho inscenace dostávají vždy loutkářsky-loutkově-existenciální téma. Protože v E beh?, i když Pulcinella i Smrtka de facto zemřou (tedy zmizí jejich atributy), tak vlastně nezemřou, protože loutkářovy ruce hrají dál, jen bez „kostýmů“. Naopak v jiné Matijově inscenaci, Happy Bones, zemře loutkář, ale loutka, v tomto případě plyšová panda, hraje dál.

Téma smrti není v divadle pro děti nijak frekventované, protože je to zřejmě stále (pro mě osobně zcela nepochopitelné) tabu. S dětmi se o smrti nemluví. Přitom je to téma, které se dětí bezpochyby týká a se kterým se potřebují vyrovnat. A rozhodně je nevnímají jako něco, o čem by se nemělo mluvit, jako něco smutného, zlého (což dokazuje nadšený výkřik: Joooo! toho jediného dítě, když Matija podotkl, že: všichni musíme jednou umřít). E beh? vnímám jako jednu z ideálních možností, jak s dětmi o smrti mluvit. Neboť Matija Solce nahlíží na smrt jednak skrze komiku, jednak skrze divadelní kouzlení. Nechápe ji jako přesmutnou záležitost, ale jako běžnou součást života. Navíc v E beh? Pulcinella i Smrt sice formálně „zemřou“ (respektive umlátí se), ale především se změní v hudbu, když začne Matija hrát na „harmošku“. Hraje rukama, které ovšem stále představují Pulcinellu a Smrt. Jde o stejný princip, jako se říká, že i když člověk zemře, tak stejně zůstává s námi, v našich snech a vzpomínkách.