Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Festival obnažených a vyvržených (No. 5)

    Ani ne hodinové představení Studia Rote Sebeobviňování odhalilo jemný rozdíl v zamýšlené a výsledné koncepci inscenace: v anotaci se píše, že se „skládá ze dvou částí“. Příznačnější by však bylo uvést, že se do dvou samostatných dělí. První část vychází z dramatického textu Sebeobviňování Petra Handkeho, druhá téma zpracovává autorsky.

    FOTO ANDREA MALINOVÁ

    Sebeobviňování v Paměti FOTO ANDREA MALINOVÁ

    Začněme od konce. Při pomalém vycházení po zšeřelých schodech Studia Paměť se hloučkem diváků nesla šeptanda: jasná Regulace intimity (ročníkové představení absolventů KALD na DAMU z jara roku 2014). Studio Rote ve stejném roce jako studenti navázalo na tradici obnažování vlastního nitra inscenováním slavné hry Petera Handkeho Sebeobviňování, která je postavena na principu mluveného divadla, kdy důležité je nakonec jen další vyřčené slovo. Říkala jsem od konce, tak tedy: Na závěr herci postaveni v jedné řadě a již v civilním šatu odhalovali svá provinění. Prkenně stáli a několik kol jeden za druhým podléhali své potřebě sebeobvinění. Z jaké příčiny? V touze svěřit se, verbálně onanovat, pobavit na konci kafkiády či ve snaze jemně pošťouchnout a šokovat diváka přece jen, zvláště na Nextce, otlučeného už ledasčím? Možná od všeho trochu. Za tím vším se ovšem krčí další, pokušitelský rozměr směrovaný k divákům: a co já? Co bych tam řekl já? To je, zdá se, nejdůležitější a nakonec i nejproduktivnější poselství inscenace. Hra se se svým vyhrocením (zhruba ve dvou třetinách) dostane pod kůži. Přispívají k tomu i další kontexty (v programu deklarované inspirace Kafkou, Jaspersem), ale i divák těchto mužů neznalý je doveden k poznání, že vina je mnohovrstevnatá a má různá odstínění. Může být relativní, závisející na prožitku člověka a jeho vnímání pravidel, ale také fatální, neodčinitelná.

    Gradace na přeskáčku pronášených monotónních přiznání se nevyhýbá velkým tématům, jde k nim však přes hloubku každého jednotlivě a stírá hranici mezi autentickým a stylizovaným: Postavy bez jmen, takže dle jmen herců: Tereza Krippnerová jako dítě ubila kamenem na smrt zraněného kolouška, Ondřej Vacke nesnáší homosexuály potom, co zpětně zjistil, že jeho nový kámoš, s nímž propařil noc, je gay, Vojta Bartoš vzal babičce peníze, Marek Mikulášek si hrál ve třetí třídě pod lavicí s penisem… Každý z nich se svěřuje do světla reflektorů a jejich osudy vstupují do dialogu s myšlenkami diváka. Propojení je ovšem chvilkové, trhá ho nuceně působící závěr. Stalo se to, co se jednoduše nabízelo. Osudy všech čtyř aktérů se protnou… a hra končí. Závěr nevyznívá.

    První část vycházející z Handkeho textu byla víc divadelní než šokující veřejná přiznání v části navazující. K obnažování zde dochází na několikrát. Od fyzického k verbálnímu. Hrdinové postupně docházejí na jeviště, aby se vysvlékli ze svých životů a přijali s kostýmem roli. Pak teprve začíná Hra. Setmělý sál konejší zpívaná melodie Dvořákovy Novosvětské a budí očekávání, že přijde něco poklidného, známého, ale opak je pravdou. Tato část Sebeobviňování vychází ze stejnojmenného textu Petera Handkeho a uvádí do zvrácené Hry, která je parodií na zábavní pořad, v němž dochází k obnažení nebožáka až na kost a jeho postupné manipulaci. Člověk Petr H. má jedinou existenciální jistotu, že nelze uniknout a že je nakonec vždy vinen sebou samým a zatracen ostatními. Fráze „chodil jsem“, „provinil jsem se“, automatizují dění a cyklí ho, zároveň však vedou k banalizaci, která směřuje k nudě. Na druhé straně výkony uvaděčů zvrácené hry jsou dotažené do nejmenšího detailu, přehnané reakce a vystupňovaná parodie oživují a drží pozornost.

    Jako dva samostatné celky je tak Sebeobviňování režijně promyšlené, jako jednolité pásmo pokulhává. Syntéza se nekoná a závěrečná tečka není. Za pomyslný vrchol v představení však považuji předěl po konci hry s Petrem H., kdy se herci svlékají z kostýmů a za monotónního sebeobviňování „neměl jsem v tom hrát“ si znovu oblékají civilní šaty. Tady sebeodhalování na jevišti dovádí k úplnosti a propojují autenticitu se sebeobviňováním.

    Více informací naleznete na stránkách: www.nextwave.cz

    ///

    O pražské části festivalu …příští vlna/next wave… na i-DN:

    Festival obnažených a vyvržených (No. 1)

    Festival obnažených a vyvržených (No. 2)

    Festival obnažených a vyvržených (No. 3)

    Festival obnažených a vyvržených (No. 4)

    Festival obnažených a vyvržených (No. 6)

    Festival obnažených a vyvržených (No. 7)

    Festival obnažených a vyvržených (No. 8)

    Festival obnažených a vyvržených (No. 9)

    ///

    Více o festivalu …příští vlna/next wave… na i-DN:

    Země a nahota ve všech pádech

    Oslzlý, Klíma, Maryško, Nytra, Pomezí a Menteatrál obdrželi Pocty


    Komentáře k článku: Festival obnažených a vyvržených (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,