Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    AUFgeschlossen (No. 4)

    Ve čtvrtek a pátek pokračoval festival PDFNJ dvěma dalšími českými – přesněji česko-německými – představeními, premiérou a první reprízou dvojinscenace dvou textů nositele Nobelovy ceny Petera Handkeho, uváděné současně v Divadle Na zábradlí a v nedaleké Betlémské kapli, Zdeněk Adamec + Sebeobviňování. Vznikla v produkci Divadla Na zábradlí a v budoucnu budou obě části uváděny vždy po sobě v jeden večer na obou místech.

    Stanislav Majer a Martin Pechlát před Divadlem Na zábradlí. Foto Václav Jirásek

    Byl jsem ve skupině, která nejprve zhlédla inscenaci Handkeho hry z loňského roku Zdeněk Adamec a poté inscenaci jeho mnohem staršího textu (z roku 1966) Sebeobviňování, ovšem výrazně aktualizovaného o současné či nedávné Handkeho myšlenky a projevy, především o jeho vztah a postoje k Srbsku a Slobodanu Miloševićovi. V obou případech jde o tzv. „mluvené hry“ (Sprechstück) a oba texty se týkají myšlení, postavení a vysoce kontroverzního jednání osamělého jedince ve vztahu k současnému světu.

    V obou inscenacích – byť zvolené formy byly naprosto odlišné – jako bychom se ocitli v dávném Pařízkově Divadle Komedie (či Pražském komorním divadle, jak svůj soubor nazýval). A to jak konkrétními aktéry a některými výtvarnými atributy, tak specifickým Pařízkovým divadelním stylem, kdy dává herci velký prostor a současně jej „svazuje“ vlastní konstrukcí a interpretací náročného, jazykově vysoce propracovaného a stylizovaného textu. Ať už to byl kdysi Werner Schwab, Franz Kafka, Thomas Bernhard, Elfriede Jelinek, Sławomir Mrożek, Oliver Reese, Günter Senkel / Feridun Zaimoglu, Rainer Fassbinder či právě Peter Handke (více zde), anebo později v Německu a Rakousku další či stejní autoři.

    Zdeněk Adamec je dialog dvou postav či možná vnitřní dvojmonolog jedné a téže reflektující sebevražedný čin titulního hrdiny (zde), kdy se 6. března 2003, den před inaugurací tehdy nového českého prezidenta Václava Klause, upálil v místech, kde to v roce 1969 učinil Jan Palach. Handke se nesnaží tento čin a příčiny, jež k němu vedly, rekonstruovat, dát do dobových kontextů a vlastně ani pochopit. Činí z Adamce a jeho činu symbol postoje outsidera, jenž se nedokáže srovnat sám se sebou ani se světem, ve kterém žije. Pohybuje se v iluzích, je okolím nechápán, přidává se k různým extremistickým proudům až nakonec končí ve – zbytečném? – sebeobětování. Bylo – aspoň pro mne – těžké vnímat myšlenkové eskapády a proměny pohledu na tuto osobu, jež na mne působily až kubisticky, kdy se v každé chvíli náhled i interpretace lišily a proměňovaly. Přece jen jde o čin nedávno žijícího mladého muže, jehož rodiče i přátelé jsou stále živí, a tak jej – podle mne – nelze jen tak mírnix týrnix posunout do oblasti mýtu, symbolu či znaku, který mohu volně, bez tohoto vědomí číst a interpretovat. Právě to však Handke programově činí. Uvádí sice pár faktů a zjistil si několik skutečností, s nimi však pracuje už velmi volně, ve vlastním literárním a intelektuálním konstruktu jedince, s nímž se jako autor tak trochu identifikuje, což lze dokládat i jeho textem Sebeobviňování v druhé části této dvojinscenace. Duet herců – Martin Pechlát a Stanislav Majer – právě tuto rovinu, tedy ono „kubistické“ nahlížení na Adamce jako literární (divadelní) postavu, s níž si mohou již dělat co chtějí, zdůrazňují. Vedou neustálý dialog, v němž si předávají interpretace Adamcova života a jeho charakteru, jednu chvíli jej vnímají fatálně, až kristovsky, jindy groteskně, jednou jako obdivuhodný čin, jindy jako banalitu. Pechlát dokonce občas tančí a vyzývá k tomu i diváky. A na konci je nutí ke slibu, že z něj (rozuměj Adamce) neudělají blázna. Jako by to však byly tance na hrobu stále ještě čerstvě tragicky zesnulého člověka, měl jsem s tímto textem a – herecky skvostně zahranou – interpretací problém. Nedokázal jsem text a inscenaci vnímat jako antické drama, jako – dejme tomu – Antigonu, která pohřbívá své bratry, či Médeu, která své děti zabíjí, anebo v inscenaci zmiňovaného Prométhea. Stále byl a je Zdeněk Adamec konkrétní člověk, přítomná postava s rodiči a přáteli, kteří v Humpolci žijí a jeho hrob navštěvují. Za čas však toto pomine a zůstane text, který je – troufám si tvrdit – dalším excelentním Handkeho myšlenkovým a formálním dílem o zmatenosti a chaosu naší doby a lidí v ní. Lidí, kteří se neumějí orientovat a bránit, lidí, kteří se cítí v tomto světě ztraceni a dělají zoufalé činy (autor na to poukazuje nejen Adamcovou pečlivě provedenou sebevraždou, ale i jeho spoluúčastí v různých teroristických pokusech a zálibou v temné – popové – mystice). Činy, jež bychom měli vnímat – ba musíme – jako mementa. Ať už s nimi soucítíme a vnímáme je možná jako očistné, či jim nerozumíme a hluboce s nimi nesouhlasíme. Nejednoznačnost, to je obrovské pozitivum tohoto díla a autorova výzva jeho interpretům, čtenářům i divákům.

    Jiří Černý a Samuel Finzi před Divadlem Na zábradlí. Foto Václav Jirásek

    Asi i proto zvolil Pařízek jako souběžně hranou inscenaci (symbolicky mi to přijde ještě silnější, než chystané hraní po sobě) aktualizovanou zpověď samotného autora Sebeobviňování. Jde o proud myšlenek, slov a vizí, které při jejich aspoň základní neznalosti nelze usledovat, natož vnímat a chápat. Jako bychom se ocitli v řečišti temných a pyšných autorových postojů, které nás strhává, anebo některé nechává chladnými a neúčastnými, ale které nejde v jeden čas plně vnímat, natož pochopit. Právě o to myslím autorovi i Pařízkovi jde. Nechat se pohlcovat myšlenkami, vizemi a slovy, občas být zaujat či oslněn některými úseky či citáty, což zdůrazňují herci promítáním mnohých pasáží – v němčině  či (především) češtině – meotarem na zeď Betlémské kaple. A právě Pařízkem zvolené místo produkce je myslím pro pochopení představení podstatné. Hraje se česko-německy, hraje se v místech, kde kdysi kázal Jan Hus, který česko-německý konflikt řešil a který byl sám za své postoje upálen. Právě tato silná symbolika byla tím nejpodstatnějším, co jsem po celý čas představení vnímal a snažil se v mysli propojovat. Jak se toto spílání či sebeobviňování pojí s byvšími kázáními, myšlenkami a postoji Jana Husa. Zde i před kostnickým koncilem. Kdo byl pyšný vizionář a kdo prozřel dál než ostatní současníci? A kdo jsme my? Máme právo soudit? A je tato myšlenka, toto propojení vůbec na místě?

    Oba herci, Samuel Finzi (původem Bulhar, od devadesátých let působí na německých předních scénách, viděli jsme jej v Pařízkově inscenaci Moc a vzdor hannoverského divadla Schauspiel na PDFNJ v roce 2017 – více zde, resp. zde, hrál i v jeho inscenaci Grossmanova textu Přijde kůň do baru, o níž k nám psala v září 2018 Iva Mikulová – zde) i Jiří Černý, byli – obdobně jako Pechlát s Majerem – přesní, plně soustředění, přitom herecky uvolnění a kreativní, takže se divák mohl těšit z jejich souhry a suverenity. Zatímco na Zábradlí šlo o běsné podání, neuhlazené a neuhlazované, syrové, jízlivé, výsměšné až groteskní, zde jsme sledovali intelektuální rozpravu či přednášku – pravý Sprechstück, kdy fyzické jednání bylo minimalizované na nezbytné úkony, hereckou souhru a předávání textů či akcí. Vše spělo k závěrečnému Černého podání Handkovy niterné a současně k neunesení pyšné a naduté zpovědi, kterou herec překotně četl z mobilu. Jako by komunikoval přímo s Handkem, který text právě dopisuje, nebo možná s režisérem, který jej promýšlí a dokončuje. Jako bychom v přímém přenosu sledovali jeho (či jejich) apel na nás, jejich vlastní, niternou zpověď. Jako by k nám promlouval skrze Černého sám Handke, autor-básník, neboli – abych si vypůjčil Handkeho charakteristiku z pera Dževada Karahasana publikovanou ve (velmi dobrém) programu k inscenaci – vypravěč, který není ochoten vnímat něco jiného než vlastní osobu. A – dodávám já – jí poměřuje vše, bez ohledu na etiku a morálku. Je to fascinující, a přitom děsivé. Je to vyjevování archetypu, mýtu, a přitom i selhávání lidskosti jako takové. Pýcha a niternost, co si z této dvojznačnosti vzít?

    Divadlo Na zábradlí, Praha – Peter Handke: Zdeněk Adamec + Sebeobviňování. Překlad Petr Štědroň, Jitka Bodláková, režie a scéna Dušan D. Pařízek, kostýmy Kamila Polívková, dramaturgie Petr Štědroň, Dora Viceníková. Premiéra 2. prosince 2021 v Divadle Na zábradlí a v Betlémské kapli v Praze v rámci PDFNJ.

    ///

    Více o PDFNJ 2021 na i-DN:

    AUFgeschlossen (No. 1)

    AUFgeschlossen (No. 2)

    AUFgeschlossen (No. 3)


    Komentáře k článku: AUFgeschlossen (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,