Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    AUFgeschlossen (No. 2)

    Je to divný ročník PDFNJ. Spíš by se dalo a mělo říct divná doba. Ani den dopředu není jisté, co se bude dít, zda se bude hrát a za jakých podmínek. Z tohoto pohledu je hrdinstvím pořádat tak velký festival, jakým je PDFNJ, a buďme rádi za každé představení, jež se podaří navzdory době a dění – a trochu i navzdory divákům (tak malou návštěvnost pamatuju snad jen v úvodních ročnících) – přivézt. Obdivuju pořadatele, že to zvládají a dávno neskočili z mostu do studené Vltavy.

    Sophie Rois sama na velkém jevišti (Sophie Rois fährt gegen die Wand im Deutschen Theater, režie Clemens Maria Schönborn, Deutsches Theater Berlin, premiéra 31. 1. 2020). Foto archiv DT

    To je ale asi tak všechno, co pozitivního dokážu napsat k – dokonce dvojímu – uvedení inscenace Deutsches Theater Berlin Sophie Rois vráží do zdi v Deutsches Theater na velké scéně Stavovského divadla. Jedná se o adaptaci novely Zeď (dílo je vesměs charakterizováno jako román, ale k románu jako literární formě má myslím daleko) rakouské spisovatelky Marlen Haushofer (1920 – 1970), poprvé vydané roku 1963. U nás vyšla až v roce 2019 v nakladatelství Revolver revue v překladu Kateřiny Lepic.

    Shodou okolností jsem ji četl těsně před pražským představením, neb jsem byl 5. listopadu v brněnském HaDivadle, kde – zcela jinou – adaptaci tohoto díla uvádějí od této sezony také (pod původním názvem Zeď v režii Kamily Polívkové s Terezou Hofovou v hlavní roli). Navíc z ní na jaře experimentálními formami a postupy zpracovávali vybrané pasáže a na internetu je vždy po dva týdny postupně po jedné zpřístupňovali. Porovnání všech tří verzí tak bylo nabíledni a rozhodně z něj Berlínští nevycházejí příliš dobře.

    Začíná žít v daném území jako novodobý Robinson. Foto archiv DT

    Původní dílo Marlen Haushofer je vlastně jakýmsi deníkem či záznamem života a myšlenek ženy, která se náhle ocitla v lidmi opuštěném území. Jednoho jarního rána se probudí u svých známých v lovecké chatě, kam přijela na návštěvu, a zjistí, že je sama. Kolem domu do nejasně vzdálené oblasti přes noc „vyrostla“ průhledná neprostupná zeď a shodou okolností všichni její známí i okolní obyvatelé byli v tu chvíli v městečku (byla tam jakási oslava) a – zřejmě – zemřeli. A hlavní – a vlastně jediná lidská – hrdinka se musí s touto skutečností vypořádat. Začíná žít v daném území jako novodobý Robinson. Má psa jménem Rys a záhy k ní přijdou a stará se také o krávu a kočku, jimž se po čase narodí mláďata (tele a koťata). Upne se na tato zvířata, vyrovná se s přírodními zákonitostmi života, začne pěstovat fazole a brambory a s realitou se (na můj vkus až příliš snadno) smíří. Ví – nebo je aspoň přesvědčena -, že je posledním žijícím člověkem a že s tím nic nenadělá. Když se pak – po dvou letech – jeden člověk nečekaně objeví, zastřelí jej… Zvířata a snad i samota jsou jí bližší.

    Je-li tento festival zaměřen na hledání identity, pak byla volba této látky logickou. Foto archiv DT

    Je-li tento festival zaměřen na hledání identity, pak byla volba této látky logickou. Je to však v podstatě jen komorní inscenace hraná na neúměrně velkém prostoru, který herečka ani náhodou nemůže ovládnout. A to i když jí v druhé části více než hodinového monodramatu pomáhají naprosto zbytné scénografické výmysly v podobě využívání točny, gauče a především seshora sneseného obrovského kusu jahodového dortu provedeného z látky, na nějž se několikrát herečka složitě vyškrábe, rozhlédne se tam a zase sleze dolů. Anebo do něj z nejasných důvodů vleze a jinou či stejnou dírou „po jahodě“ vyleze. A po celý čas přednáší vybrané pasáže z knihy. Jsou dost upravené. Režisér Clemens Maria Schönborn vypustil téměř všechny situace se zvířaty a soustředí se pouze na existenciální (vzpomínky na děti, na minulý život, výhledy do budoucna) a existenční (jak žít, co jíst, na jak dlouho vydrží cigarety či sirky apod.) úvahy hrdinky. Pro díla neznalé diváky tím hodně komplikuje pochopení situace, ve které se hrdinka ocitla, a asi už vůbec nelze pochopit, proč takto odevzdaně a bez emocí uvažuje a jedná. Popravdě mi to nebylo příliš jasné ani při čtení novely (nedovedu se srovnat s tím, jak snadno se se situací smířila a nehledá její příčiny ani východisko z ní a téměř nevychází – i když by mohla – do dostupných vzdálenějších míst). Nicméně možná v tom je autorčin záměr – jsme schopni žít sami na vymezeném prostoru? Jak? Co by to znamenalo? Potřebujeme partnera? Nebo si vystačíme či možná jsme v tomto světě (na)vždy sami…

    Z nebe přistane dort a Sophie Rois na něj a z něj leze. Foto DT

    Tyto otázky ani úvahy, které jsou podstatou brněnské inscenace, o níž budu psát do některých z přístích čísel Dn, však Berlínští nijak netematizují. Herečka zkrátka sedí na prázdném jevišti na sofa u malého stolku, zapálí si cigaretu, přečte úvodní stránku knihy a začne vyprávět. Pak z nebe zčistajasna přistane dort a ona na něj a z něj leze. Stále sama. To by nezvládla ani Zuzana Stivínová, Jaroslava Adamová či Dana Medřická, abych jmenoval české herečky, které jsem si do tohoto kusu během představení v hlavě dosazoval. Možná Sophie Loren, Janis Joplin či Patti Smith… Zkrátka takto pojaté monodrama zvládnou jen jevištně výrazné, silné, charismatické osobnosti, které jen tím, že na jevišti jsou, obsáhnou je a ovládnou. Třeba i po celý večer. Takovou personou však herečka Sophie Rois není. Netvrdím, že je špatná a jistě ne náhodou získala řadu cen, o čemž se dočteme v programu, ale na jevišti je nenápadná, prostorem pohlcená, téměř neviditelná. Malá skvrnka uprostřed obrovského divadla. V malém prostoru by to jistě bylo jiné. Hraje civilně, bez větších gest a pohybu, jen s jistou ironií v hlase (podle mě vzhledem k textu nesprávně volenou, diváci se často smáli, což ale vůbec neodpovídalo tématu). Prostor prázdného jeviště Stavovského divadla v podstatě nevyužívá, světla jsou téměř po celý čas plná, efekty s točnou ani s dortovým monstrem jí nijak nepomáhají. V podstatě si s nimi neví rady.

    Teď už to vím, co je to sama být… Foto DT

    Dění občas oživí kytara a na dvou místech i hereččin zpěv. V tom je snad jediný tvůrčí (a zajímavý) vklad inscenátorů. Na konci zazní v jejím podání (v němčině) slavná Dylanova Like a Rolling Stone. Teď už to víš / co je to sama být / mít na ulici byt / nemoct se ani hnout / stát jako solnej sloup… zpívával v českém překladu Petr Kalandra. A tu je zřejmě i smysl této inscenace a klíč k interpretaci předlohy berlínskými – vyrovnání se sám se sebou v situaci, kdy vás všichni – i děti – opustí a vy jste najednou sama, možná dokonce na konci života. Sedíte na dortu své minulosti a rozhlížíte se kolem. Teď už to vím, co je to sama být… K věku herečky (nar. 1961) by to mohlo sedět.

    Prosím, může být. I tak je to ovšem v podstatě nedramatizovaná, jen do zvoleného časového úseku nahodile – klidně by tam mohly být i jiné pasáže – vyselektovaná próza přednášená v Německu slavnou herečkou sedící či ležící u stolku a občas vozenou na točně či doprovázenou v zákulisí ukrytým kytaristou (původně jsem měl dojem, že je hudba nahraná, nicméně na konci se šel kytarista Max Knoth děkovat). Dortík raději ze své paměti mažu.

    Inscenace do pražské Violy.

    Deutsches Theater Berlin – Podle románu Marlen Haushofer: Sophie Rois fährt gegen die Wand im Deutschen Theater / Sophie Rois vráží do zdi v Deutsches Theater. Dramatizace, jevištní adaptace, režie a scéna Clemens Maria Schönborn, dramaturgie Bernd Isele, hudba Max Knoth, světla Cornelia Gloth. Premiéra 30. ledna 2020 Deitsches Theater Berlin. Psáno z prvního uvedení na PDFNJ 28. listopadu 2021 ve Stavovském divadle v Praze.

    ///

    Více o PDFNJ 2021 na i-DN:

    AUFgeschlossen (No. 1)


    Komentáře k článku: AUFgeschlossen (No. 2)

    1. OŠ

      Větou
      „K věku herečky (nar. 1961) by to mohlo sedět.“ vám šlo o sexismus, ageismus nebo jenom chuť nerozlišovat herečku od postavy, kterou hraje?

      10.12.2021 (23.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pane/paní OŠ,
      to třetí… Přesněji, jsem přesvědčen, že věk, pohlaví či etnický původ herce jsou součástí postavy, a to ať jsou v souladu s předlohou, či naopak v protikladu. Je jasné, že je to pokaždé trochu jinak či různě intenzivní a že někdy jsou – jakékoli – rozdíly samotnou inscenací vymazány (například v pracech Roberta Wilsona). A asi bychom každý/á našel/našla všemožné příklady pro všechny tyto pohledy či interpretace. A já se jen pokusil nabídnout jednu – dle mého možnou – interpretaci, tedy že jde ze strany tvůrců o vědomé výklady textu skrze samotnou herečku, její známost v Německu , její život, zkušenosti, aktuální životní pocity dané jejím věkem a tím, co má za sebou. Tedy vlastně možná ano, jde z mé strany o ageismus…
      Everybody’s talkin‘ ‚bout
      Bagism, Shagism, Dragism, Madism, Ragism, Tagism
      This-ism, that-ism, ism ism ism
      All we are saying is give peace a chance…
      🙂

      10.12.2021 (23.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. OŠ

      Pak se nabízí otázka,
      odkud tohle „vyrovnání se sám se sebou v situaci, kdy vás všichni – i děti – opustí a vy jste najednou sama, možná dokonce na konci života. Sedíte na dortu své minulosti a rozhlížíte se kolem…“ o herečce víte? Anebo jenom všechny ženy ve vaší představivosti mají děti, které je navíc opouštějí, a ještě jsou ve věku šedesáti letech ztroskotané, nemluvě o „konci života“? To se nám to zamotává.

      11.12.2021 (1.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Jejda, pane/paní OŠ,
      Vy mě trápíte (možná byste se mohl/la odmonogramovat, ale respektují Vaši anonymnost, je vzrušivě výhružná).
      Nikoli, o herečce nevím zhola nic a jen jsem si při psaní své reflexe zjišťoval její uměleckou dráhu. Ona charakteristika je charakteristou postavy z knihy, kterou jsem – abyste se nemusel/la ptát – četl. A proto jsem nabídl toto – podle Vás – klišé (ovšem nemyslel jsem je pouze na ženy, ale na lidi v dané situaci obecně i – jelikož jsem ve stejném věku – na sebe, proto je v ní ona hra s rody). Onen pocit samozřejmě zdaleka nemusejí mít a nemají všichni 60+, ale toto téma je důležitým tématem knihy a především inscenace, a tudíž by – myslím si – mohlo být i tématem herečky jako člověka daného věku.
      Pro mne to zamotané moc není. Spíše téma inscenace možná zjednodušuju či banalizuju (ovšem myslím si, že nabízím i jiné pohledy). A díky tomu nacházím – možnou – interpretaci, byť nemusím dojít ke správnému výsledku. Dokonce si myslím, že k němu nedocházím a snažím se to jasně říkat. Ovšem, co jím je…
      🙂

      11.12.2021 (2.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. OŠ

      Jestli jste knihu četl,
      bych se neptal, protože to píšete už v samotné recenzi. Jinak jenom na rozloučenou: Herci hrají. A taky mají svůj soukromý život. Zbytek je slovní vata a snaha o lehký bulvár.

      11.12.2021 (3.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,