Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    AUFgeschlossen (No. 1)

    Hals – und Beinbruch! Tradičním divadelnickým přáním aktérům inscenace Orlando ze Staatstheater Hannover odstartoval 15. listopadu 2021 Pražský divadelní festival německého jazyka. Loňské oslavy čtvrtstoletí překazila pandemie a celý ročník proběhl formou streamování. Současnou situaci komplikuje zpřísňování protipandemických opatření. Nezbývá než doufat, že motto AUFgeschlossen (OTEVŘENOzavřeno) se naplní převážně z té příznivější poloviny. V opačném případě budeme streamovat, slíbil při zahájení PDFNJ v divadle Komedie nový ředitel festivalu Petr Štědroň, který převzal funkci od Jitky Jílkové.

    Vedle aktuální existenciální otázky „hrát, či nehrát“ se v dramaturgii letošního ročníku opět opakuje leitmotiv hledání identity. Modernistický román Virginie Woolfové Orlando z roku 1928 bývá zmiňován nejčastěji v souvislosti s tématem multigenderu a v tomto ohledu se mu připisuje průkopnická role. Fantaskní putování za identitou androgyna Orlanda na pozadí tří století vznikalo v době, kdy se ve Velké Británii prosazovala rovnoprávnost a objev psychoanalýzy inspiroval k fascinujícím výpravám do vrstevnaté krajiny lidské psychiky. Divadelní adaptace hannoverského Staatstheateru ctí stejnou měrou i další téma, pro Woolfovou snad ještě zásadnější: téma literární tvorby. Koláž citovaných pasáží důvtipného, rozpustilého, oslnivého textu, plného provokací a fantazírování vytváří epickou linku plnou odboček do labyrintu rozpolcené básnické duše. Orlanda ztělesňují herečka Corinna Harfouch a herec Oscar Olivo, který je zároveň představitelem vedlejších postav.

    Vedle aktuální existenciální otázky „hrát, či nehrát“ se v dramaturgii letošního ročníku opět opakuje leitmotiv hledání identity. Foto: archiv divadla

    Britská režisérka Lily Sykes precizně skloubila literární jazyk s tím divadelním. Woolfové poetiku, ironii a filozofické úvahy vizualizuje formou fyzického divadla s odkazy k avantgardě. V době zpolitizovaných debat kolem práv a společenského postavení komunit LGBT+ je úlevné sledovat estetizovaný vnitřní dialog, který se vrací k podstatě věci. Text prologu o nekonečné smyčce ročního koloběhu naznačuje, že spor o definitivní formulaci mužské a ženské úlohy bude věčný. Poté Olivo jako neznámý element s poťouchlostí Puka opanuje prázdnou scénu. Z hlediska psychologie by se dalo mluvit o inkubátoru pro nevědomé obsahy. Záblesky reflektorů z technické rampy sem tam něco osvětlí, jindy herci pomocí kouřostroje a větráku prostor zamlží. Občas vytáhnou osvětlený rám, aby do něj zasadili konkrétní situaci. Přiznaná „výroba“ divadelní imaginace jako by symbolizovala fakt, že všechny ty nekontrolovatelné procesy mezi vědomím, nevědomím, egem, archetypy a tak dále máme zmapované. Jenže není v silách člověka, aby fluidní konzistenci vlastní duše přeměnil v pevné, uchopitelné skupenství. V tom tkví kouzlo i trýzeň, o nichž Woolfová píše.

    Jenže není v silách člověka, aby fluidní konzistenci vlastní duše přeměnil v pevné, uchopitelné skupenství. Foto: archiv divadla

    Interpretkou nepřetržitého proudu textu je téměř výhradně bravurní herečka Corinna Harfouch. V hodinu a půl trvající inscenaci je to právě její barvitý přednes, co určuje rytmus výrazně stylizovaných hereckých kreací. Od velké plochy se odráží každý detail, takže při Harfouchové eurytmizaci jedné filozofické úvahy sledujete ilustrované slabiky až do zachvění konce malíčku. Ačkoliv jednotný kostým a maska stírají biologické rozdíly obou protagonistů, Harfouch pracuje s mužskou a ženskou energií až hmatatelně. Když například stane coby emancipovaná žena-Orlando po boku námořníka, který je karikaturou mužství, přijme jeho nanicovatost s velkorysostí alžbětinského rytíře, jímž byla na počátku. Olivo působí v ten moment zranitelněji, než když v baletním trikotu Rusky Saši vytáčel piruety. Pod subtilní atmosférou přitom stále číhá freudovský škleb a vychyluje ji směrem ke cross-dressingové grotesce. Mumie panenské královny pod klecovou konstrukcí krinolíny je vzkazem básnickým ambicím, že zdravé libido a umělecká kreativita představují spojené nádoby. Kdo porodí dítě, uspěje i u nakladatele. A pak nás Orlandův expresivní výkřik osamocení vrací na začátek spirály.


    Komentáře k článku: AUFgeschlossen (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,