Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Dotkni se a pošimrej (No. 3)

    Třetí festivalový den začal speed datingem ve vršovickém Vzletu. Umělci, umělkyně a promotéři měli čtyři minuty na to, aby potenciální protějšky zaujali svými projekty. Festivalový program pokračoval ve Vzletu, kde po burze projektů následovalo diskusní setkání Ne-viditelná dramaturgie, které navazuje na loňskou sérii setkání v Praze, Brně a Ostravě. Klade si za cíl skrze diskuse českých i slovenských dramaturgů nalézt společné programové průniky a probrat možné založení profesní asociace. Setkání připravili Marta Ljubková, Barbara Gregorová a Petr Pola a v počatých diskusích plánují pokračovat v květnu na festivalu Divadelní svět Brno.

    Diskusní setkání Ne-viditelná dramaturgie. Foto: archiv festivalu

    Mým prvním divadelním zážitkem se v pátek stal Zlín režisérky Marty Hermannové. Loutková inscenace studentů Katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU ve spolupráci se souborem Tygr v tísni zpracovává období průmyslového rozvoje ve městě Zlín spojeného se založením obuvnické firmy Baťa. Je to období plné funkčnosti, čistoty, efektivity a rutiny. Abychom ale viděli na konkrétní dělníky, který za perfektně šlapajícím strojem stojí, musíme si vzít na pomoc dalekohled. Scénografie inscenace je opravdu detailní, vidíme jak celé zmenšené město včetně fotbalového stadionu a parku s kluzištěm, tak jednotlivé místnosti továrny Baťa i obydlí miniaturních dělníků.

    Zlín režisérky Marty Hermannové. Foto: archiv festivalu

    Poradce Tomáše Bati, Berty Ženatý, chtěl ve dvacátých letech nahradit v příbězích pro děti pohádkové postavy chytrými a zručnými průmyslovými pracovníky, dozvídám se z anotace inscenace. Jsem ráda, že se mu vize po sto letech naplnila zrovna v podobě této inscenace, která, stejně jako Baťova továrna, šlape jako hodinky. Kombinaci propracované scénografie, dobových projekcí a něžných loutkovodičů (David Bolech, Anna Datiaschvili) nelze nic vytknout.

    Work-in-progress Jiřího Šimka a Petera Šavela Whoman. Foto: archiv festivalu

    Druhým představením, které jsem měla tu možnost v pátek vidět, byl work-in-progress Jiřího Šimka a Petera Šavela Whoman, jež bych nazvala scénickým výzkumem. Performeři vycházeli z četby Invisible Women: Exposing Data Bias in a World Designed for Men od autorky Criado Perez a The will to change – men, maskulinity and love od bell hooks. Konkrétně z teze (jak performeři pojmenovali na diskusi v závěrečné části představení), že pro dnešní společnost jsou ženy neviditelné a mužům naopak společnost nedovoluje emočně dospět. Z toho důvodu se dva muži ve své performance soustředili především na vyjadřování emocí, jehož součástí byl i dlouhý hysterický pláč, a které je spojeno v mužském světe s mnoha stereotypy. Po části, kdy performeři experimentovali s různými formami sebevyjádření, následovala diskuse s publikem, ve které projevili zájem o zpětnou vazbu. Zazněly názory, ze kterých bylo zřejmé, že diváci se například právě s mužským pláčem příliš nesetkávají a nevědí, jak na něj reagovat. To mě utvrdilo v tom, že jdou performeři ve svém scénickém výzkumu správným směrem.

    Romanticky rozprašuji vlastní popel – jevištní esej režisérky Lindy Duškové. Foto: archiv festivalu

    Posledním představením dne bylo Romanticky rozprašuji vlastní popel ve Studiu Hrdinů. Jevištní esej režisérky Lindy Duškové vychází z díla francouzského filozofa a sémiologa Rolanda Barthese. Soustředí se především na téma fotografie, kterému se Barthes věnoval v eseji Světlá komora vydané krátce před jeho smrtí. Scénické zpracování krom využití vybraných pasáží z textů, snažící se postihnout například přechod od subjektu (já) k objektu (fotografie) nebo určující pasáže filozofova života, pracuje s fotografováním a následnou projekcí vyfoceného přímo na scéně a používá zdi Studia Hrdinů k expozici historických fotografií. Inscenace nepatří k těm, o kterých se lehce píše, nýbrž spíše k těm, které na sebe necháváte působit a hned po skončení tiše plánujete návštěvu dalšího představení. Přesně v takovém rozjímání skončil můj festivalový den.

    ///

    Dotkni se a pošimrej (No. 1)

    Dotkni se a pošimrej (No. 2)


    Komentáře k článku: Dotkni se a pošimrej (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,