Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Venušiny dny (No. 2)

    V kalendáři se píše pátek 28. dubna. Pro tentokrát ovládl den mírný déšť, ale je příjemně, avšak divadelní svět zalil smutek, protože dnes zemřel divadelník s velkým D – Ivan Vyskočil.  V programu Venušiných dnů přichází na řadu inscenace Divadla NUDE Cukrová vata: Party is over v režii Michala Beleje navazující na Cukrovou vatu, která se na festivalu představila minulý rok (a bohužel jsem ji neviděla). Do Venuše ve Švehlovce přicházím opět s předstihem, abych stihla nasát tamní atmosféru. Mezitím mi ve zprávách na WhatsAppu naskakují fotografie právě narozené neteře mého partnera, na které coby bezdětná žena, která v prvé řadě lpí na vzdělání a kariéře, nikoli na rodinném životě, neumím dostatečně emocionálně reagovat a ocenit je. A to ještě netuším, jak mnou i díky mému aktuálnímu rozpoložení bude rezonovat následující dění.

    Foto: Michaela Škvrňáková

    Směr ukázkový život

    Máme desetiminutové zpoždění, omlouváme se, informuje nás jedna z pořadatelek. Foyer už pomalu praská ve švech. Zřejmě více diváků se nemůže dočkat, až se nechá zamotat do pokračování Cukrové vaty tematizující mateřství a vnímání (bez)dětných žen ve společnosti. Zatímco první díl se věnoval těhotenství, v druhém už je dítko v plné kráse na světě a matka (Heidi Šinková) se vyrovnává se svou novou rolí, při čemž je opět konfrontována s názory free bezdětné kamarádky (Lýdie Ondrušové).

    Foto: Michaela Škvrňáková

    Po pár minutách vstupujeme do sálu. Jako první mě zaujme na jevišti obrovský světle růžový huňatý koberec, v jehož středu je část srolována a vzniká zde prázdný prostor. V pozadí visí závěs podobné barvy. Zřejmě se tak jedná o onu cukrovou vatu, kterou budeme pomyslně přikusovat k této autorské inscenaci.V hracím prostoru se objeví na první pohled energická Heidy Šinková s mobilem v ruce, která si pouští audionávod, jenž ji jako navigace vede směrem k ukázkovému životu, ke kterému patří stihnout mít dítě před třicítkou. Zmatené pobíhání aktérky sem a tam na základě pokynů působí komicky. Šinková usedá i do hlediště, kde se pokouší obejmout někoho z publika, i když jak sama říká, nechce zbytečně bořit čtvrtou stěnu. Ještě ve tmě začne popisovat své myšlenky a emoce spjaté s její novou rolí matky, v čemž pokračuje, i když se rozsvítí, ale začleňuje do zpovědi i její nynější možnosti spjaté s prací v divadle. Promarněné možnosti, promarněné nabídky a vlastně také promarněné možné peníze a slávu zasypává (obrazně i doslova) dětským zásypem. Má přece dítě, což je skvělé, získala vlastně tu nejlepší roli – mámy. Opakovaný dětský řev a její monology nás však za chvíli přesvědčí o opaku. Jde skloubit vůbec mateřství s kariérou (nejen) herečky? A co partnerský život?

    Foto: Michaela Škvrňáková

    Dětná versus bezdětná

    Střih. Tma. Kratičká pauza. Šinková se s Lýdií Ondrušovou promenáduje v plavkách na jevišti, které se proměnilo v pláž. a Ondrušová svou společnici konfrontuje s pocity a úvahami bezdětné ženy. Má vůbec cenu mít dítě, když planetu ovládá globální oteplování? Místo cukrové vaty pomalu s aktérkami popíjíme hořkou kávu plnou deziluze ze slov Šinkové, které dodává sladký tón smetany jenom naivita i iluze Ondrušové coby ještě opravdu svobodné ženy bez závazků. Do prázdného prostoru v koberci herečky vkládají tašku s rekvizitami a oblečením, kterou pak překryjí růžovou kobercovou rolí.

    Foto: Michaela Škvrňáková

    Na jevišti startuje two women show o tom, co znamená být opravdová a neopravdová žena? Jak se říká moderním ženám? Kariéristky…Kurvy… směje se hořce do mikrofonu Ondrušová, když v leže předvádí, jak ji ovládá skutečná vášeň. Podobnou scénu pak předvádí i Šinková coby matka toužící po partnerově doteku, ale jde to, když se pokaždé ozvě dětský křik? Inscenace kromě autorské činohry nabízí i prvky i pohybového divadla, ve kterém na místo slov mluví za aktérky jejich tělo a gesto vložené do rytmu hudby. Tenze. Volnost. Tenze. Volnost. Obě polohy matky i bezdětné ženy obnáší ne vždy pozitivní reakce okolí. Kdo s koho? Která skutečně obstojí? Herečky se navzájem hecují co emočně, ale i fyzicky vydrží a společně cvičí.

    Foto: Michaela Škvrňáková

    Prásk. Na jednou sál opouští znavená naštvaná Šinková a nám divákům vysvětluje, že už musí za dítětem. Tahle zinscenovaná scéna, v níž promluví i režisér, nabývá dost silné autenticity, protože až zde herečky opouští své striktní role. Pozitivní bezdětná žena začne popisovat motivace postav a jak celá inscenace vznikala. Další obrazy tvoří sama, ale hraje i roli Šinkové. Tato schizofrenní část má co do sebe, protože se zde završuje nejen zoufalství matky, ale i svobodné bezdětné ženy. Prásk. Na závěr rupnou nervy i Ondrušové. Někdy se ptám, co po mě zbyde, když nemám dítě? přiznává se a nutí nás, abychom si ji natočili na video. To jediné možná nakonec bude její odkaz a za 1 000 let se třeba bude zkoumat, proč ji někdo takhle natáčel.

    Venušiny dny (No. 1)

    Když inscenace skončí, sedím chvíli jako opařená. To byla silná dávka nadhledu, ale zároveň autenticity. Zírám, jak se povedlo čtveřici Haidy Šinková, Lýdie Ondušová, režisérovi Michalovi Belejovi a dramaturgyni Kataríně Mrázkové tak skvěle vyvážit oba pohledy a rozdílné zkušenosti. Nikomu se nenadsazuje, prostě takový je život. Opět se ptám: Ženo, jaký je tvůj úděl? Třeba se ze všech svých rolí nezbláznit.


    Komentáře k článku: Venušiny dny (No. 2)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Souhlasím s autorkou
      a jejím hodnocením. Byla to tak trochu stand up komedie a obě performerky ji zvládaly bravurně. Jak výstupy sólové, tak i dialogy či situace, kdy byly na jevišti obě společně. Právě jejich spontánní, přitom zcela vědomé herectví společně s chytře napsaným, vtipným a tematicky „utaženým“ textem bylo to, co z pouhé (nabízející se) exhibice dvou showmanek, což obě herečky zdá se jsou, vytvořilo živé komunikující divadlo. Vrcholem – aspoň pro mne – byla závěrečná zpověď svobodné a bezdětné, fyzického života si užívající vnadné dívky (Lýdie Ondrušková) po odchodu ženy s malým dítětem (Heidy Šinková) do hotelu o smyslu a vzniku celé performance, kdy zjistila, že všichni zúčastnění (všechny zúčastněné) mají děti anebo jsou homosexuálové, a její monolog (dialog) s masturbrátory. Byla v tom silná grotesknost, jízlivost, humor a nadhled, ale i smutek a zoufalství nad vlastním osudem a budoucností, vrcholící autorkou této recenze popisovaným hořcesměšným a zároveň šíleným závěrečným obrazem natáčení diváky sebe samé na mobily, aby tu po tisíci letech něco po oné ženě zůstalo, aby její život měl smysl…

      03.05.2023 (12.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,