Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ve stanech i pod hvězdami (No. 8)

    Netrpělivě očekávaná inscenace Heroes, která vznikla ve spolupráci Losers Cirque Company s mimem Radimem Vizvárym a režisérem Danem Špinarem, má za sebou světovou premiéru. A jak se zdá podle prvních nadšených ohlasů, má před sebou dlouhý život.  I když samotné téma přináší nejistotu, zda hrdina příběhu přežije či se odebere na „druhou stranu“…

    Projekt Heroes vznikl ve spolupráci souboru Losers Cirque Company s mime Radimem Vizvárym. Foto František Ortmann

    Spolupráci s Vizvárym a Špinarem si vyzkoušel soubor Losers Cirque Company už na projektu Ego, kde se ovšem Vizváry podílel jen na choreografii. Tentokrát je spolupráce viditelnější, neboť se odehrává přímo před očima diváků. A je patrné, že spojení artistů s mimem je ku prospěchu oběma stranám, z této výzvy vyšly obohaceny o novou zkušenost (a dovednost). Zatímco na členech souboru je patrný větší příklon od až gymnastické fyzičnosti k větší divadelnosti, Radim Vizváry přidal do svého portfolia zvládnutí rozmanitých akrobatických prvků. A tak se obě strany více přiblížily k jádru nového cirkusu, jehož podstatou je právě propojení akrobacie a náročných fyzických výkonů s vyprávěním příběhů prostřednictvím těla.

    Černobílé stylizace scény a kostýmů, stejně jako sehrané akrobatické výkony společně vytváří zvláštní atmosféru představení. Foto František Ortmann

    Samotný příběh je rámován pantomimickou etudou (která by se svou drsnou pointou obstála i samostatně), v níž frajerský řidič nevěnuje dostatečnou pozornost řízení, a tak logicky následuje katastrofa. To je ovšem jen vstup do situace, která se vzápětí začne odehrávat na bílé ploše jeviště. Totiž boj o život, balancování na hranici mezi životem a smrtí, se všemi aspekty, které si s tím spojujeme (včetně retrospektivní vzpomínky, v níž člověku proběhne v hlavě celý jeho život). Zatímco hlavní hrdina v interpretaci Vizváryho je celý v bílém, postavy, které jej obklopují, jsou v jakýchsi černých uniformách s výraznými číselnými kódy. Evokuje to pocit, že všichni jsme jen čísly v jakési nebeské kartotéce, kde už konkrétní jména ztrácí svou důležitost. Snažíme-li se dopátrat, kdo jsou ty postavy kolem ústředního hrdiny, představení nám nabízí možnost rozmanité interpretace.

    Přízraky lákající zraněného do říše mrtvých. Foto František Ortmann

    Jejich funkce se totiž v průběhu děje proměňují natolik výrazně, že dle fantazie diváků mohou evokovat téměř cokoli. Třeba fiktivní duše zemřelých, součástky těla raněného (patrně nikoli náhodou mi připomněla jejich hektická aktivita animovaný francouzský seriál Byl jednou jeden… život), které se tělo snaží „spravit“. Ale mohou také symbolizovat rozmanité pocity, bolest, zmatek, strach atd. A samozřejmě, mohou být i lékaři, kteří stojí nad tělem pacienta, k němuž přes mlžný opar bezvědomí doléhají vzdálené hlasy a zvuky.  Tato mozaika, v jejímž centru stále sledujeme pacienta, dohromady skládá ze střípků obraz balancování na hraně vědomí a bezvědomí, až mystických pocitů, v nichž se duše člověka ocitá mimo tělo a znovu se do něj vrací. Nejsilnější vizuální vjemy evokující expresionistické obrazy, vznikají  využitím bílé pružné drapérie, za niž se rýsují obrysy tváři a končetin. Vytvářejí sugestivní „tekuté“ vize, rozplývajících se a znovu výrazně vystupujících stínů, duchů či přízraků, které lákají zraněného do říše mrtvých. Jejich působivost je navíc umocněna akrobatickými kouzly, kdy bílé zahalené přízraky vyrůstají před diváky do nadživotní velikosti.

    Mrazivé vize na pomezí života a smrti. Foto František Ortmann

    Jestliže se mim Vizváry naučil ve spolupráci s Losery nejrůznější skoky a pády a vystoupal i na vršek trojposchoďové pyramidy těl, členové souboru se zase naučili jemnějším pohybovým nuancím vyvažujícím silové artistické prvky, jako slow motion, chůze ve stylu butó a také gesta a pohyby charakteristické pro pantomimu.  Jako celek je jejich vzájemné „soupeření“ atraktivní na pohled a přímo nabité energií. Zároveň je tu zajímavě dodržována rovnováha mezi nehybností a pohybem. Tento kontrapunkt vytváří potřebné napětí a připravuje půdu pro další překvapivé momenty.

    Losers Cirque Company, Praha – Heroes. Režie: Daniel Špinar, choreografie: Radim Vizváry, hudba: Ivo Sedláček, kostýmy: Petra Vlachynská, scéna: Petr Horníček, light design: Michael Bláha, animace, Led screen: Amar Mulabegovič, Honza Šíma, zvuk: Karel Mařík. Produkce: United Arts. Účinkují: Radim Vizváry, Jindřich Panský, Matyáš Ramba, Vítězslav Ramba, Lukáš Macháček, Jiří Bělka, Mates Petrák, Jana Telcová, Kristýna Stránská, Martina Illichová, Nikola Kopáčová. Premiéra 23. 8. 2019 na festivalu Letní Letná.

    P.S.  Od září se Heroes budou hrát v Divadle na Fidlovačce.

    ///

    Více o Letní Letné na i-DN:

    Letní Letná


    Komentáře k článku: Ve stanech i pod hvězdami (No. 8)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Je pozoruhodné
      (a chvályhodné), jak se Loser Cirque Company stále pokouší jít dál a rozvíjet svůj divadelní jazyk, svou výrazovou estetiku. Nemyslím, že by tentokrát vytvořili tak výjimečnou inscenaci, jakými byl debut, Walls & Handbags či Kolaps, ve kterých vévodilo téma, jemuž se podřizovala forma. Zde jako by především experimentovali s pohybovou formou. Spolu s Radimem Vizvárym se důsledně snaží propojovat fyzické divadlo s patnomimou a pantomimu s akrobatickými prvky. Vznikl tak trochu nemotorný pohybově-taneční hybrid, ze kterého se téma srmti – či spíše života po životě – jen obtížně vykutávalo. Performerům, režisérovi (Dan Špinar) a především divákům. S tajemstvím číselných kódů tanečníků v černé – zřejmě dat jejich narození (po vzoru tibetské knihy mrtvých tedyi i dat úmrtí a následných reinkarnací) – se ke škodě věci nepracovalo a asi je mnozí diváci ani neměli potřebu dekódovat. Přičemž právě toto „osobní ručení“ mohlo být klíčem k celému projektu, neb otevíralo možnosti k daleko osobnějšímu pojetí jednotlivých figur. Právě tam by – pro mne trochu nejasný – název Heroes mohl najít naplnění, smysl. Nebo je jím jen závěrečné Vizváryho supermanovské zavěšení za ruku?! Choreografie i nepříliš nápaditý hudební podkres byly příliš popisné a technokratické, bez překvapivosti a napětí ve vztahu k dění. Svícení bylo téměř nijaké, stroboskopické pasáže spíše formální než funkční. To by se však při uvedení v divadelních sálech, kde jsou technické možnosti daleko větší, mohlo výrazně posunout. Vysoce je třeba ocenit důsledné černobílé ladění jak (v podstatě prázdné) scény a rozpínavé bílé látky, tak i kostýmů.
      Přes mnohé výhrady k výslednému tvaru skládám Petru Horníčkovi a jeho souboru velký hold. A také Radimu Vizvárymu a Danielu Špinarovi. Málo úspěšných tvůrců se neuzavírá jen do svého stylu a přístupů, neopakuje již objevené, ale rozhlíží se kolem sebe a jde důsledně dál. To činí z Losers, Vizváryho i Špinara na české scéně výjimečné umělce, od nichž se lze nadít ještě mnohých pozitivních překvapení.
      P. S. Představení jsem viděl dnes.

      30.08.2019 (23.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,