Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Svatý Kuks 2021 (No. 5)

    Závěr jubilejního ročníku festivalu Theatrum Kuks nabídl dva rozdílné divadelní pohledy na dílo Orbis pictus Jana Amose Komenského a dva projekty vztahující se přímo k historii Kuksu.

    Barokování vol. 4 – Stanislav Bohadlo a Anne Dalaflotte Mehdevi (Rentzovo muzeum barokního tisku). Foto Marek Malůšek

    Už jsem to v předchozích dílech festivalového zpravodajství opakovala několikrát, ale vytknu to na úvod znovu: Prostředí Kuksu a jeho okolí je vskutku magické. Z pořadatelů festivalu navíc při každé příležitosti čiší nadšení pro místní historii a toto hluboké zaujetí je zjevně nakažlivé.

    O rozžití lokálních dějin se pokusila i divadelní procházka nazvaná Kukuská studnice – od nemoci k tanci souboru Convivium F. A. Šporka při ZUŠ Jaroměř. Foto Marek Malůšek

    O rozžití lokálních dějin se pokusila i divadelní procházka nazvaná Kukuská studnice – od nemoci k tanci již důvěrné známého souboru Convivium F. A. Šporka při ZUŠ Jaroměř. Divadelníci napřed shromáždili návštěvníky u pramene na místě bývalých lázní, aby je vzápětí uvedli do základní situace. Křečovitě přemilá hosteska vítá diváky v lázeňském zařízení, osvětluje jeho historii, ale zejména propaguje léčivé a blahodárné účinky místní kúry. Postupně se reklamní „masírka“ stává čím dál tím silnější. Účastníkům jsou cpány letáky, dívky je atakují dotazy a přesvědčují je o zaručeném úspěchu lázeňského pobytu, což demonstrují i předpřipravenými “zázraky” v podobě navrácení zraku nebo čtením dobových recenzí.

    Divadelníci napřed shromáždili návštěvníky u pramene na místě bývalých lázní. Foto Marek Malůšek

    V bylinkové zahradě pak dojde do tuhého. Diváci jsou nuceni k podpisu smluv a těm, kteří odmítnou, je hrubým náznakem vyhrožováno. Nakonec ale podvodní lazebníci o svůj zdroj obživy přijdou. Pramen je vyplýtván a celá procházka od pramene přes most k hospitalu končí na hřbitově obřadným pohřbem tohoto podniku. Jednoduchá performativní vycházka je zábavně podaným varováním před – dnes snad už snad dobře známými – nekalými praktikami některých podniků. Zároveň výborně pracuje s historickými prameny a site-specific potenciálem zdejšího prostoru. Přesto si neodpustím kritický osten: Znalost místa by se možná dala využít ještě lépe, než jen formou pochodu s několika zastaveními.

    Jednoduchá performativní vycházka je zábavně podaným varováním před nekalými praktikami některých podniků. Foto Marek Malůšek

    Po přesunu od pramene na kopec s hospitalem spěchám dolů do obce do Comoedian Hausu na – v předchozích dílech avizovanou – prohlídku instalace Theatrum mundi Kuks. Vystavené loutky Jiřího Nachlingera, které jsou inspirovány Braunovými sochami z okolí Kuksu, stojí za prohlídku i samy o sobě, ale imaginativní prohlídka s technologií binaurálního zvuku z ní dělá pozoruhodný zážitek.

     Z visícího kusu dřeva se stává plastický charakter, kterému věřím, že se každou chvíli rozpohybuje. Foto Theatrum mundi Kuks.

    Čtveřice návštěvníků je usazena doprostřed výstavního prostoru před káru kočovného divadla. Loutky jsou jak na jevišti, tak zavěšeny na ochozech galerie. Technologie binaurálního zvuku v praxi znamená, že posluchač vnímá zvuk ze sluchátek z určitého konkrétního směru. Mozek je tím natolik omámen, že trvalo hodnou chvíli, než jsem si uvědomila, že se můžu otáčet, jak chci, ale že zvuky skutečně vycházejí jen ze sluchátek a já jejich původce nemám šanci spatřit. Iluze otevřených dveří, šepotu přímo do ucha, vrzání podlahy a dalších zvukových jevů je natolik dokonalá, až vzpomínám na hodiny teorie divadla, kde nám pan profesor Etlík vysvětloval, že je-li absence herce silně tematizovaná, můžeme i bez fyzického setkání s hercem hovořit o přítomnosti hereckého komponentu, čímž dochází k paradoxu, že v podstatě vzniká divadlo bez herce. Zásluhu na tomto účinku měl i zdařilý hlasový projev herců, kteří loutkám propůjčili jedinečnou hlasovou osobitost. Z visícího kusu dřeva se tak stává plastický charakter, kterému věřím, že se každou chvíli rozpohybuje. Fascinace oživení neživé hmoty, charakteristická pro loutkové divadlo, zde funguje i bez faktického pohybu loutek.

    Fascinace oživení neživé hmoty, charakteristická pro loutkové divadlo, zde funguje i bez faktického pohybu loutek. Foto Theatrum mundi Kuks

    Pokud jste ochotni předchozí – možná trochu volnomyšlenkářskou – definici divadla přijmout, je Theatrum mundi Kuks divadlem. Prohlídka navíc není jen bezduchým představením jednotlivých loutek nebo atmosferickým zážitkem. Jednotlivá zastavení po místnosti spojuje čitelný morální apel. Režisérce Veronice Poldauf Riedlbauchové se jemným nevtíravým způsobem podařilo do projektu vepsat i barokní důraz na duchovní rozměr života. Zájem divadelních tvůrců o nové technologie a ohledávání hranic divadla roste a kukská instalace je důkazem toho, že to rozhodně není slepá ulička.

    Geissleři vytvořili jarmareční podívanou. Foto Marek Malůšek

    Zbylé dvě nedělní divadelní představení se podělily o tutéž látku. Komenského Orbis Pictus není dramatickým textem, jde o učební materiál, řekněme encyklopedii. Ani Geisslers Hofcomoedianten, ani Naivní divadlo Liberec z něj žádnou dramatickou situaci nevykřesali. Geissleři vytvořili jarmareční podívanou s probleskující společenskou kritikou, zatímco Michaela a Filip Homolovi se textem inspirovali k stvoření výtvarně důmyslné prezentaci divadelních kouzel.

    Diváci sledují dva páry herců a hereček (z toho vždy jeden na chůdách) v naddimenzovaných kostýmech, které spojují prvky barokní módy se současnou. Foto Marek Malůšek

    Geissleří Orbis Pictus je spíše zpestřující drobničkou do plenéru při nějaké venkovní akci než samostačným divadelním dílem. Diváci sledují dva páry herců a hereček (z toho vždy jeden na chůdách) v naddimenzovaných kostýmech, které spojují prvky barokní módy se současnou. Mohou se nechat fascinovat lehkostí, s jakou se dvojice chůdochodců těsně pod střechou vysokého šapita pohybuje, zasmát se pár vtipům na adresu současného prezidenta a zaposlouchat se do písniček, které podívanou doprovázejí. Víc se nekoná. Ale o víc se ani nikdo nepokouší, víc ani nikdo nevyžaduje. Inscenační záměr tedy vyšel a obě strany divadelní komunikace mohou být spokojeny.

    Liberecký Kabinet zázraků neboli Orbis Pictus je možná více instalací než divadlem. Foto Marek Malůšek

    Liberecký Kabinet zázraků neboli Orbis Pictus sice využívá přítomnosti pěti herců, ale pocitově je vlastně ve srovnání s Theatrum mundi Kuks možná ještě více instalací a ještě méně divadlem. Účinkující zde slouží jako demonstrátoři nejrůznějších optických klamů a divadelních fíglů, pomocí nichž tvůrci ilustrují Komenského text. Až na Filipa Homolu, usazeného ve vůdčí kukani nad celým kabinetem zázraků, herci ani nepromluví. Stejně tak inscenaci chybí alespoň náznak narativu, tématu, sdělení. Hodně přeneseně bychom z představení mohli číst určitý zájem o přírodu a téma péče o životní prostředí, ale to do inscenace skutečně spíše vkládám interpretaci, na kterou asi neaspiruje. Tím však veškeré výtky končí. Rozžitá výstava scénografa a výtvarníka Hzy Bažanta je dechberoucí. Obrazy jsou silné, triky magické, atmosféra klidná, ale neuspávající. Tvůrci nenechají diváka, aby se přestal divit. Ačkoliv je pomalého tempa, nemá inscenace hluchým míst. Od jednoho výjevu či zjevení se plynule přechází v druhé. Nejautičtější recenzí bývají spontánní dětské reakce. A mně za hlavou bez ustání znělo Hustý!!! odhadem osmileté divačky.

    Divadelní program festivalu skončil spolu s představením Naivního divadla Liberec. Foto Marek Malůšek

    Divadelní program festivalu skončil spolu s představením Naivního divadla Liberec. Šlo o pět beze zbytku naplněných dnů, ve kterých baroko doopravdy ožilo. Spojení odborného zájmu s touhou tvořit nechává už dvacet let vzniknout multižánrové přehlídce, která nemá svým zaměřením, rozsahem ani obsáhlou, a přesto kompaktní dramaturgií obdoby. Což je možná škoda. Vždyť česká kotlina nabízí mnoho podobně kouzelných míst, kde by historie mohla vést dialog s dneškem.

    A nemusí jít nutně pouze o baroko. Theatrum Kuks svůj ze svého potenciálu čerpá plnými doušky, a tak by tato iniciativa mohla inspirovat podobné nadšence do jiných historických epoch či slohů.

    ///

    Více na i-DN:

    Svatý Kuks 2021 (No. 1)

    Svatý Kuks 2021 (No. 2)

    Svatý Kuks 2021 (No. 3)

    Svatý Kuks 2021 (No. 4)

    Projekt vydávání letních reportáží, recenzí a denních zpravodajství na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK. Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.


    Komentáře k článku: Svatý Kuks 2021 (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,