Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Svatý Kuks 2021 (No. 3)

    Třetí den rovná se krizový den. Pravidlo, které jsem slýchávala celé dětství a jímž se inspirovali i vedoucí různých táborů či soustředění, kdy účastníkům třetí den akce nabídli odpočinkový program. Ne však pořadatelé Theatra Kuks. Pátek se rozhodně nenesl ve znamení klidového režimu.

    Dopolední program spočíval v poznávací exkurzi po okolí Kuksu. Foto Michal Stránský

    Dopolední program spočíval v poznávací exkurzi po okolí Kuksu, během níž se na několika místech odehrála různá kulturní zastavení. Opět se raději rovnou přiznám, že sama jsem výlet absolvovat nemohla, ale nechtěla jsem, aby mé osobní důvody, které směřovaly mé kroky v brzkých ranních hodinách na otočku až do Prahy, zapříčinily, že tato chvályhodná činnost, jako je rozšíření  festivalu i diváckého obzoru do nedalekého okolí, zůstala opomenuta. Daří-li se festivalu navázat kontakt s místem, v němž se koná, může ho to jen obohatit. Theatrum Kuks je s místem svého konání spjato absolutně a neodmyslitelně. V podstatě už jen návštěva areálu hospitalu je velkým zážitkem, a povede-li se nechat promlouvat prostředí na návštěvníky ještě živěji a mohoucněji za využití uměleckého jazyka, jde o zkušenost téměř transcendentální. A po dvaceti letech má festival právo povystrčit z Kuksu růžky a pojmout k sobě i neméně zajímavá místa v okolních obcích a přilehlé krajině.

    Po dvaceti letech má festival právo povystrčit z Kuksu růžky a pojmout k sobě i neméně zajímavá místa v okolní krajině. Foto Michal Stránský

    Po návratu výletníky čekaly dvě divadelní produkce. Jednak očekávaná předpremiéra divadelního zpracování událostí okolo popravy dvaceti sedmi českých pánů v podání domácích Geisslers Hofcomoedianten a pak Hra o duši od již v předchozích reportážích zmiňovaného pravidelného hosta ZUŠ Jaroměř pod vedením Jarky Holasové.

    Hra o duši potvrdila tezi, že neprofesionálním divadelníkům svědčí, spolehnou-li se na řeč materiálu. Foto Marek Malůšek

    Hra o duši potvrdila mou soukromou tezi, že neprofesionálním divadelníkům svědčí, spolehnou-li se na řeč materiálu a netáhnou celou inscenaci jen čistě hereckým výrazem. Materiál zvolený ve Hře o duši je vskutku nezvyklý. Herci zde podobenství o lidském osudu, boje dobra se zlem a houževnatosti a oddanosti lásky rozehrávají s vypálenými hliněnými figurami. Keramická hlína jako těžký masivní, a přesto křehký materiál odpovídá charakteru hlavní hrdinky, která – byť zraněná – zůstává silná a odhodlaná.

    Jemnost tichých obrazů, meditativní pomalost a divadelní obřadnost dokázaly uhranout. Foto Marek Malůšek

    Dramaturgicky “vymazlená” inscenace zvládne ustát i moment, kdy selže hudební aparatura a představitel principu zla či Ďábla (pojmenujme ho libovolně) je nucen představení odehrát akusticky bez opory elektroniky, která (nepřekvapivě) u elektrické kytary hraje dost podstatnou roli. Síle představení ale tento technický výpadek nijak neubral. Jemnost tichých obrazů, meditativní pomalost a jistá divadelní obřadnost dokázaly uhranout i tak.

    Geisslerští se v inscenaci 27 snaží vypořádat s nelehkou látkou stavovského povstání. Foto Michal Stránský

    Uvést, že hlavním tématem Theatru Kuks je baroko, asi nikoho nepřekvapí. Baroko je i základní podstatou dramaturgie souboru Geisslers Hofcomoedianten. Ta se rozbíhá dvěma směry. Buďto inscenátoři objevují barokní díla, která znovuuvádějí v moderním zpracování, nebo se jejich inscenace zabývají tématy barokní doby a hledají jejich vztah k současnosti. Inscenace 27 je příkladem druhého přístupu. Ve scénáři, který mají na svědomí Luděk Horký, Natálie Preslová a Helena Koblischková, se Geisslerští snaží vypořádat s nelehkou a v lecčem překvapivě kontroverzní látkou stavovského povstání a nalézají při tom paralely současné politické kultury s tou před více než čtyřmi sty lety.

    Je to inscenace s velmi omezenou diváckou kapacitou. Foto Michal Stránský

    Je to inscenace s velmi omezenou diváckou kapacitou a s téměř neomezenými ambicemi. Jde o dosud nejkomplexnější, nejodvážnější a nejdůmyslnější počin, kam až sahá má divácká zkušenost s tímto uskupením. Petr Hašek nechává šest herců a jedinou herečku obsáhnout více než tři desítky postav. Představuje jednotlivé popravené české pány, zabrušuje do širokého historického kontextu, přičemž se ale vyhýbá jednostrannému čtení dějinné situace. Sedmadvacítka mužů nejsou padlí hrdinové, kvůli jejichž selhání nastala jiráskovská “doba temna”. Jsou to plastické osobnosti s vlastními zájmy, rozdílným přesvědčením, osobitým názorem a různou sociální a rodinnou situací.

    Odehrál se malý divadelní zázrak. Foto Michal Stránský

    Na poli bezmála dvouhodinového divadelního tvaru ale nelze vysochat detailní portrét tolika osobností. Nejde se tedy ubránit jisté zkratce. A zde se odehrál malý divadelní zázrak. Postupy, které mi jsou běžně značně protivné, ačkoliv (anebo možná právě protože) jsou jinak divácky vděčné, jako parodie či imitace politických představitelů, aktualizace zapojením moderního internetového slangu nebo adaptace prvků virtuálního prostředí, najednou fungují nikoli jako mírně podbízivé vtípky a gagy, ale nabízejí divákovi užitečnou pomoc, záchytné body a vyhledávané udičky, kterých se může chopit, aby se ve změti jmen, dat a souvislostí dokázal zorientovat. S radostí si v průběhu večera uvědomuju, že co mě na počátku jemně iritovalo, nevyznělo do ztracena, ale vykrystalizovalo v usledovatelný motiv. Za elektronickou tužku, která názorně rozebrala situaci na Bílé hoře, bych při hodinách dějepisu byla bez sebe blažeností.

    Inscenace je výtvarně sdělným tvarem. Foto Michal Stránský

    Inscenace ale není jen podrobným zanořením do druhé dekády 17. století. Je i výtvarně sdělným tvarem s naléhavou prostorovou metaforou a nezvykle expresivními atmosferickými obrazy. Byť se může podobné označení jevit jako oxymorón, je 27 komorně opulentní. Rozhodně nechci tvrdit, že by se mi divadelní skládačka o událostech vedoucích k třicetileté válce složila dokonale, nebo že bych celý tvar přijala bez výhrad. Například erotická linka linoucí se inscenací mi ve sledu politických souvislostí přišla rušivá. Ale i ta došla svého vlastního oblouku, když se v závěrečném obrazu otázka svobody vyznání z dvacátých let 17. století přelila v otázku svobody sexuality a sexuální orientace z dvacátých let našeho století.

    Je demokracie vůbec něco, za co stojí bojovat? Foto Michal Stránský

    Inscenace 27 neposkytuje přehledný didaktický výklad. Naopak zjednodušená čtení zanesená ve školních osnovách dost problematizuje. Ostatně ani ten vztah se současností není nastolen jednoznačně, ale otevřen různým výkladům. Kdo povstává v dnešní politice? A co ho vede k proklamované změně současných poměrů? Skutečně bojuje za svobodu, nebo jen za vlastní cíle? A je demokracie vůbec něco, za co stojí bojovat? Jakou důležitost má národnostní otázka? A měla vůbec někdy takovou důležitost, jakou jí vykladači zpětně připisují?

    Inscenace je energická a vyčerpávající zároveň. Foto Michal Stránský

    27 není lehká inscenace. Je energická, ale vyčerpávající zároveň. Nemožnost usledovat vše je divákovi naznačena už jeho usazením. Je značnou část dění pohlcen do prostoru a stává se jednou ze setnutých hlav. Vyjmenovávat jednotlivé herecké výkony by určitě stálo za to, ale trochu nespravedlivě postačí říct, že ze sebe v páteční večer všichni vydali maximum. Představení mezi čtyřmi černými stěnami ždímalo nejen diváky a jejich percepční schopnosti, ale i herce, kteří prošli neskutečnou škálou výrazových prostředků. Abych se jen neschovávala za shrnující slova, jmenuji pohybové herectví na hranici fyzické perfarmance, rozličnou hlasovou interpretaci, zpívané či rapované pasáže, loutkoherectví i prvky akrobacie, starou dobrou psychologickou činohru nevyjímaje. Inscenace 27 je pro mne zkrátka velkým překvapením, kdy soubor věren svým inscenačním principům zabrousil do nečekaně jiných směrů.

    Po třetím festivalovém dni jsem byla zchvácena i uchvácena.

    ///

    Více na i-DN:

    Svatý Kuks 2021 (No. 1)

    Svatý Kuks 2021 (No. 2)

    Projekt vydávání letních reportáží, recenzí a denních zpravodajství na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK. Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.


    Komentáře k článku: Svatý Kuks 2021 (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,