Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Svatý Kuks 2021 (No. 4)

    Ani v sobotu se činorodost pořadatelů festivalu Theatrum Kuks nezmenšila. Divadelní program doplnily koncerty i obnovený site specific projekt. Ovšem může vůbec nějaká část zdejšího programu nebýt site specific v natolik svérázném kontextu, jako je festival barokního umění v okolí Šporkova hospitalu?

    Loutka v českém divadle nevymře, i když to třeba nebude nutně tradiční marioneta. Foto Marek Malůšek

    Stejně jako v pátek jsem i sobotní vydatnou dávku festivalového dění zahájila představením souboru Convivium F. A. Šporka při ZUŠ Jaroměř. Herci, známí již ze včerejší Hry o duši a doplnění o dvě nové dívčí tváře, se v inscenaci 1862 pod vedením Jarky Holasové chopili Erbenova Krále Tchoře. Stylově čistá inscenace založená na jednoduchém principu animace nádobí odvyprávěla příběh o ukvokatých slepicích, jejichž ukvapená volba nového krále stála nejednoho poddaného či rádce život. Morální poselství příběhu, že nejlepší je neříkat ani A ani B a v nebezpečné situaci umět stočit pohled jiným směrem, je možná trochu eticky sporné, ale vynalézavost divadelních řešení při “vodění” porcelánového servisu a dalších předmětů dokládá, že při troše invence může být loutkou cokoliv. Srozumitelné, přitom neprvoplánové metafory s objekty dávají naději, že i kdyby loutkářské řemeslo vymizelo z osnov KALD DAMU, tak loutka v českém divadle nevymře, i když to třeba nebude nutně tradiční marioneta.

    Petr Hašek tvrdí, že Zelenavý ptáček je fantasmagorie. Foto Marek Malůšek

    A stejně jako v pátek navázalo na představení ZUŠ Jaroměř dílo z produkce  Geisslerů. Zelenavý ptáček se kukské premiéry dočkal už loni, ale v posunutém termínu, takže letos ještě jednou a s plnou parádou. Zájemců bylo mnoho, šapitó téměř praskalo ve švech. Míra nadšení, kterou diváci a účinkující dotovali, mi pomohla si k němu po roce nalézt nový vztah. Osobně totiž k cílové skupině rozhodně nepatřím. Zelenavý ptáček mne podobně jako inscenace, na kterou navazuje, tedy Láska ke třem pomerančům dost míjí. Jenže bez jakéhokoliv intelektuálního snobství nebo elitářství je třeba uznat, že ani lidové barokní divadlo ve své původní podobě by si mne asi nezískalo. Jarmareční zábavy nebo commedia dell’arte zní v učebnicích z per nadšených divadelních historiků o dost honosněji, než jak asi produkce plné fekálního humoru a chytlavých halekaček ve skutečnosti vypadaly.

    Téma marnivosti a lidské rozmařilosti je spojeno s motivem ekologické katastrofy, plýtvání zdroji a nákupní horečkou. Foto Marek Malůšek

    No a na tuto tradici pak jak Láska ke třem pomerančům, tak o to více Zelenavý ptáček navazují. Mohla bych se tu rozčilovat nad nízkou komikou založenou na prdění nebo nad násilnými aktualizacemi, které s Gozziho textem souvisejí jen velmi volně. Ale bylo by to jako hodnotit moderní tanec kritérii klasického baletu. V rámci žánru pokleslé frašky, nebo jak režisér Petr Hašek tvrdí “fantasmagorie”, je Zelenavý ptáček v konečném důsledku nadprůměrným kusem.

    Tendenci tvůrců vetknout do inscenace zřetelné, jasně čitelné téma vnímám jako přidanou hodnotu nad veškerou zábavnou rovinou. Foto Marek Malůšek

    Téma marnivosti a lidské rozmařilosti, které je i ústředním tématem původní předlohy z 18. století, je v inscenaci spojeno s motivem ekologické katastrofy, plýtvání zdroji a nákupní horečkou. A to je přesně ten typ výše zmíněné násilnosti, který je do inscenace dodán vnějškovými prostředky, jako je zahazování plastových lahví, nahrávky reklamních spotů a podobně. A můj osobní vkus by preferoval, kdyby mi tvůrci důvěřovali, že si téma dokážu objevit bez těchto polopatických narážek. Ale na druhou stranu tendenci tvůrců vetknout do inscenace zřetelné, jasně čitelné téma vnímám jako přidanou hodnotu nad veškerou zábavnou rovinou.

    Inscenace klade na herce velké nároky, je silně rytmizovaná, pohybově nesnadná. Foto Marek Malůšek

    Inscenace opět klade na herce velké nároky, je silně rytmizovaná, pohybově nesnadná. Ústřední zápletka je na první čtení poměrně komplikovaná, a tak jsou různé komické odbočky v podobě vtipně vystavěných pantomimických etud nebo doslovného slovního humoru vítaným zpestřením. Sluší se uznat, že spousta obrazů je důmyslně vypointovaná a inscenační tým zdařile pracuje s pohybovou metaforou. Diváka baví tyto drobné pantomimické hádanky luštit a momenty, kdy komická situace dojde k osvětlujícímu vrcholu, jsou pro něj úlevným zadostiučiněním, kdy se raduje, že se mu často bezeslovná herecká akce spojila se svým významem, podobně jako při šarádách nebo společenské hře Aktivity. Část herců navíc ztvárňuje vícero rolí, které se jim daří zřetelně odlišovat nejen externími atributy, ale i hlasovým a hereckým projevem. Inscenátorům se povedlo vyřešit i komplikaci případného prvního dílu neznalého diváka, neboť příběh dává smysl i sám o sobě. Ačkoliv těžko soudit, protože jsem Zelenavého ptáčka viděla poněkolikáté a díky znalosti předcházející inscenace Gozziho patrně nejznámější hry mi nedělá problém rozklíčovat i interní odkazy. Přesto se domnívám, že Geissleři často hrají příliš sami pro sebe – nebo pro svého „ideálního“ diváka – a místy se trochu cyklí ve své vlastní poetice.

    Kostkované nákupní tašky z předminulé dekády působí velmi omšelým dojmem, jsou neforemné a hereckou akci místy velmi znesnadňují. Foto Marek Malůšek

    Co ale inscenaci škodí nejvíce, je nevzhledná scénografie. Kostkované nákupní tašky z předminulé dekády působí velmi omšelým dojmem, jsou neforemné a hereckou akci místy velmi znesnadňují. V běžném životě se s nimi navíc obvykle setkáváme tak maximálně u seniorů, bezdomovců nebo v asijských večerkách, a tak ani jako výtvarná metafora moc neodpovídají motivu zbytečné rozmařilosti, kterou inscenace kritizuje. Jako celek je ale inscenace rychlou komediální šíleností, přičemž přímočará komika se střídá i se sofistikovanějším humorem. Herci velmi dobře cítí rytmus. Nejen při pohybových etudách, ale i v rovině slovních vtipů. Oproti čerstvé novince 27 není Zelenavý ptáček určen příliš racionálně založeným divákům, kteří by se mohli při jeho sledování cítit i uraženě. Jakmile ale přistoupíte na sdělovací kód a prostředky inscenace, jakmile se dokážete se naladit na stejnou vlnu a nestydíte se zasmát i hloupostem, může pro vás být Zelenavý ptáček úlevnou crazy komedií.

    Duchovní otec festivalu Stanislav Bohadlo. Foto Michal Stránský

    Další body sobotního programu se už naštěstí vydaly jemnější, mystičtější cestou. Tanec smrti ve Šporkově hrobce odkazuje k prvopočátkům festivalu, kdy byl uveden na premiérovém ročníku Theatrum Kuks. Duchovní otec festivalu Stanislav Bohadlo v barokním kostýmu hraje na loutnu melodie Šporkova kapelníka Seemana za doprovodu violoncellistky Zuzany Celerýnové. Prostředí hrobky i téma skladby a doprovodných recitálů má velmi působivou atmosféru, kterou navíc podporují nezamýšlení spoluúčinkující netopýři. Tvůrci se však snaží tuto atmosféru natolik „vyždímat“, až ji – aspoň pro mne – blokují. Spolehnout se na prostor a sílu hudby by mělo větší efekt, než významné upozorňování na pietnost situace, zakazování potlesku nebo přehnaně exponovaný herecký projev violoncellistky. A ačkoliv jsem hudebním analfabetem, získala jsem dojem, že chvílemi se jinak určitě velmi šikovným muzikantům vzpíraly i samotné hudební nástroje. Mystičnost a hloubka této performance mi zkrátka byla natolik avizovaná dopředu, že se pak odmítla dostavit.

    Pozoruhodným kontrastem byl koncert Lamentatio Jeremiae prophetae v kostele Nejsvětější Trojice přímo nad hrobkou. Foto Michal Stránský

    Pozoruhodným kontrastem pak byl koncert Lamentatio Jeremiae prophetae v kostele Nejsvětější Trojice přímo nad hrobkou. Čtveřice z Ensemble Damian ve mně, aniž bych to čekala, svou hudbou a procítěným zpěvem vzbudila natolik silné emoce, až se mi draly do očí slzy dojetí. Svůj díl na tom mělo právě i prostředí setmělého bohatě zdobeného barokního kostela.

    Náročný program předposledního dne zakončil křest nového CD s písněmi z inscenací souboru Geisslers Hofcomoedianten. Foto Marek Malůšek

    Po mnoha stránkách náročný program předposledního dne zakončil křest nového CD s písněmi z inscenací souboru Geisslers Hofcomoedianten. Milá vzpomínková akce v podobě karaoke večírku připomínala různé okamžiky zkoušení a byla až nostalgickým setkáním příznivců spolku. Pravděpodobně se přelila ve velkolepou závěrečnou rozlučku, ale to už vznikaly tyto řádky, aby jejich pisatelka zítra sebrala poslední zbytky energie na co nejplnější prožití posledního festivalového dne.

    ///

    Více na i-DN:

    Svatý Kuks 2021 (No. 1)

    Svatý Kuks 2021 (No. 2)

    Svatý Kuks 2021 (No. 3)

    Projekt vydávání letních reportáží, recenzí a denních zpravodajství na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK. Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.


    Komentáře k článku: Svatý Kuks 2021 (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,