Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy Reportáž

    Smrt divadla (No. 6)

    Co se dá tancem říct o Evropě?

    Inscenace tanečníka a choreografa Michala Záhory Obrat konce s podtitulem Evropa k bodu Omega, která měla premiéru 21. září v rámci festivalu …příští vlna/next wave… a vznikla pro Divadlo PONEC, se snaží artikulovat pohled na dnešní Evropu a její budoucí vývoj. Autoři této taneční inscenace vycházeli z hlasů lidí okolo nás a z učení kněze a paleontologa Pierra Teilharda de Chardin, z jehož evolučních úvah pochází i pojem „bod Omega“ – tedy druhý pól evoluce, ke kterému společnost začíná tíhnout a který její vývoj pohání dál. Kombinaci tak konkrétních společenských otázek s abstraktním médiem, jakým současný tanec je, přinejmenším považuji za zajímavou a odvážnou konfrontaci.

    Inscenace tanečníka a choreografa Michala Záhory Obrat konce s podtitulem Evropa k bodu Omega. Foto: archiv festivalu.

    První momenty inscenace jsou pouze zvukovým zážitkem, potemnělý sál se rozezní velkolepou epickou hudbou, jejímiž autory jsou Michal Bok a Václav Chalupský a která v inscenaci podporuje její závažnou, až pochmurně dramatickou atmosféru. Na jevišti se s přibývajícím světlem postupně začíná rýsovat působivý, téměř archetypální obraz spletence těl, který připomíná embryo, jež se pomalu probouzí a rozpadá. Těla tanečníků i přesto nadále působí jako neantropomorfní bytosti a postupně mizí zpátky ve tmě – Evropa se zrodila.

    Na jeviště přichází první mužský tanečník, Evropan v šedých džínách, a započíná cestu vývoje. Jeho choreografie je složena z rychlých vzestupů a až nekontrolovaných pádů. Po chvíli se k němu přidává druhý muž, s kterým postupně nacházejí společnou řeč a vyklízejí pole první ženě. Sólová taneční partitura Katarzyny Kamecké je založená na precizním opakování a variování přesných pohybů. Velmi zapamatovatelným prvkem je na příklad třesoucí se ruka v gestu sevřeného palce a ukazováčku. Po chvíli se na jeviště pozvolným couváním vracejí dva tanečníci s výrazným pohybem do nebes natahujících se rukou. Ten se za několik okamžiků transformuje do snad nejsugestivnějšího obrazu inscenace – tři tanečníci jsou otočeni k publiku zády a obrovskou rychlostí rotují rukama. Nikdy však nejsou všichni tři dokonale synchronní, a tak záměrně rozbíjí to, co bych si podvědomě přála vidět.

    V dalších částech inscenace se pozornost přesouvá k tanečnímu dialogu muže a ženy. Ten v pořadí první, tedy tanec dvou tanečníků z mladé generace absolventů Konzervatoře Duncan centre Nikoly Němcové a Radima Kláska, je založen na vzájemné toleranci – tanečníci si navzájem ustupují a jeden druhému pouze dávají impulsy k pohybu. Druhý taneční dialog, složený z ostrých figur připomínajících bojové umění, který probíhá mezi Helenou Arenbergovou a Michalem Nagyem, se podobá spíše souboji. Možná tak odkazuje na vývoj genderové (ne)rovnosti, kterému jsme ve 20. a 21. století svědkem. Genderová problematika se jako téma v inscenaci o současné Evropě nedá opomíjet, a tak gender tanečnic a tanečníků vnímám daleko více, než by tomu bylo u jiného díla.

    Charakter tanečního projevu se během vývoje inscenace, a tedy i pomyslného vývoje Evropy, různě proměňuje – není tedy jednoduché rozklíčovat záměr celé choreografie. Některé její části jsou v přesnosti pohybu celkem rozvolněné, jiné jsou až křiklavě vyprecizované. Jediným kontinuálně opakujícím se prvkem je už zmiňovaná synchronizace tanečníků, ve které se záměrně postupně objevují nedokonalosti, až se rozpadne úplně – tento princip se objeví i v jedné ze závěrečných fází choreografie. Ta je sice nějakým způsobem uzavřena do celku souvislostí druhého a posledního obrazu (ve kterém se na scénu opět vrací „osamocený Evropan“), to však nestačí k jednotnému, pochopitelnému a lineárnímu konceptu.

    Vyjádřit se tancem k tak složité problematice vývoje naší společnosti v rámci Evropy, je velmi obtížně dosažitelný cíl. V Obratu konce není moc opěrných bodů, kterých se chytit a bez programové brožury tak lze těžko pochopit, co se autoři snaží říct. Zůstává tak příjemná a svými výkony rozhodně kvalitní taneční podívaná, která – přestože vychází z honosného tématu – žádné čitelné myšlenky ve skutečnosti neobsahuje nebo alespoň nepředává. I přesto je však zajímavé nahlížet na Obrat konce jako na metaforickou taneční reflexi současné Evropy a položit si otázku, co by o dnešní Evropě řekla někomu, kdo o tomto kontinentu a jeho populaci ještě nikdy nic neslyšel.

    ///

    Více jsme o festivalu psali zde.


    Komentáře k článku: Smrt divadla (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,