Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Rituální Regiony (No. 5)

    V úterý mě čekala poslední tři festivalová představení, shodou okolností všechno zahraniční produkce: dopoledne jsem prošla Tunelem z ljubljanského Lutkovna Gledališče ve Studiu Divadla Drak, odpoledne navázala na včerejším Boomem otevřené téma generace Z v představení bratislavského Divadla P. O. Hviezdoslava Generácia Z: Krása nevídaná ve Studiu Beseda a večer své hradecké putování zakončila v Klicperově divadle adaptací Shakespearova Hamleta s podtitulem Záznam zločinů jedné monarchie z Kazalište Marina Držića v chorvatském Dubrovníku.

    Tunel s několika málo světelnými zdroji byl magickou podívanou na téma světla a tmy – a strachu, Foto: Mitja Vasic

    Tři slovinští herci spolu s Filipem Šebšajevičem vykouzlili se skromnými prostředky prázdného temného sálu, v němž představení Tunel sledovali diváci ze čtyř stran, a několika málo světelnými zdroji magickou podívanou na téma světla a tmy – a strachu. V první polovině beze slov se herci nejprve tleskáním, luskáním či dalšími zvuky naučili ovládat zhasínající a znovu se rozsvěcující světla v sále, poté dětem zaskotačili nad natahujícími se ručkami drobnými barevnými světýlky na drátkách, s malými žlutými světýlky, připevněnými na prstech, si společně zaházeli tak, že vždy svítil pouze herec, který házel nebo chytal, anebo ze světelných kuželů z několika žárovek vytvořili živou bytost. Výtvarné divadlo tak hravě střídalo divadlo objektové, či dokonce loutkové a diváci se mohli kochat jednoduchými, a přitom působivými nápady – například zdvojením stínu za pomoci zrcadla. Ve druhé části poté představení doplnily reprodukované dětské výpovědi na téma strachu – některé roztomile naivní, jiné vcelku opodstatněné –, mezi nimiž se často opakoval právě strach ze tmy coby z něčeho neznámého. Jenže bez tmy není světlo ani představením široce otevřený prostor pro hru. Samotný závěr, v němž herci namalovali na velké papíry personifikované představy svých strachů, aby je vzápětí roztrhali a zmačkali, zabalili do nich několik světelných zdrojů a zavěsili je do vzduchu jako jakousi přesah naznačující světelnou instalaci, mi přišel příliš polopatický, jinak pro mě ale bylo minimalistické, hravé představení velmi příjemným procitnutím.

    Zapsaný spolek českých a slovenských loutkářů uvádí: Kašpárek a zbojník. Foto: Juraj Starovecký

    A to i ve srovnání s představením Jsi tady dánského divadla Madam Bach o hledání vlastní cesty, jež jsme vinou střídání s Vladimírem Hulcem opomněli v nedělním zpravodajství a které bylo sice mile upřímné i poetické, ale vše se v něm až příliš doslovně pojmenovávalo (byť musím vyzdvihnout profesionální a velmi příjemné konsekutivní tlumočení). Nejvíce mě na něm zaujal samotný začátek, když se motorkem poháněná loutka holčičky vydala po fixou načrtnuté cestě do pekárny pro chleba, přičemž sama kopírovala všechny zákruty této cestičky, což bylo technicky překvapivé a navíc herečka udržovala diváky v napětí, když na cestě tam pouze pojmenovala jednotlivé orientační body, které holčička míjí, a teprve na cestě zpět v opačném pořadí, trénujíc paměť malých diváků, postupně odkryla jejich výtvarná vyobrazení, schovaná pod jednotlivými papírovými políčky. Zbytek představení, postupně se stáčejícího od metaforického vyobrazení cesty k tématu cestování, už byl o poznání ilustrativnější. Na rozdíl od Vladimíra jsem naopak beze zbytku přijala loutkovou koprodukci Divadla Drak a Bratislavského bábkového divadla (slovenský výraz „bábkového“ mi mimochodem česká autokorekce opravila na „bobkového“, tak nějak v duchu tématu parodicky nadsazené česko-slovenské rivality, jež je hlavním tématem inscenace)  Zapsaný spolek českých a slovenských loutkářů uvádí: Kašpárek a zbojník, vynalézavě pracující s tradicí marionetového divadla a oslavující sedmileté výročí zápisu československého loutkářství na seznam UNESCO. Vrcholně sebeironická inscenace vůbec není zastaralá, ale naopak odvážně vrství stále rezonující česko-slovenská klišé, směle se vydávajíc za hranu korektnosti. Za mě zatím loutkový vrchol festivalu.

    Hostování slovenské inscenace Generácia Z by se dalo s trochou shovívavosti zhodnotit jejím podtitulem Krása nevídaná. Foto: archiv festivalu

    Hostování slovenské inscenace Generácia Z by se dalo s trochou shovívavosti zhodnotit jejím podtitulem Krása nevídaná. Téma je vcelku podobné do programu festivalu rovněž zahrnutému ostravskému stand-upu Dvě čárky, ale ve slovenské činoherní inscenaci působí vyzráleji, jako by bylo traktováno z pohledu dívek o něco málo starších, které si již pouze nekladou otázky, ale jsou připravené vmést divákům do tváře i odpovědi. Spolu s nimi si sice na jevišti velmi přesvědčivě znovu prožijí svá někdejší traumata, postavená na neúnosné náloži nároků, jež dnes na ženy klade současný svět, aby ovšem v závěru představení dospěly k závěru, že svou nejmilejší osobou si musí být každá žena sama, a konečně nabyly svými rodiči a dalšími autoritami zadupané sebevědomí. Silná feministická generační výpověď navíc vychází ze slovenského, mnohem přísněji katolického kontextu a po vyslechnutí příběhu kamarádky z malé vesnice na východním Slovensku odhaduji, že u sousedů vyznívá kolektivní autorská inscenace v režii Zuzany Fialové ještě o poznání odvážněji. Vyhrála ostatně Grand Prix festivalu Nová dráma a cenu Dosky. Nejsilnější je v autentických monolozích tří protagonistek, jež působí trochu jako Charlieho andílci (drobná blondýnka, dlouhovlasá zrzka a kudrnatá černovláska) a s lesknoucíma se očima divákům nablízko vyprávějí o domácím násilí od bývalého přítele, ponižování od rodičů či sexuálním obtěžování od faráře. Slabší jsou naopak snahy o střihy do jiných žánrů, přičemž pokus o rap či cirkusovou estrádu balancují přímo na hraně trapnosti. A vůbec jsem nepochopila, proč v inscenaci kromě tří protagonistek vystupují ještě dvě další herečky, v rolích beze slov působící spíše jako techničky, bez nichž by se dění bezezbytku obešlo.

    V komorním obsazení, pouze se čtyřmi ústředními rolemi, naopak odvyprávěli chorvatští herci příběh Hamleta, který si zároveň značně upravili, aby dali vyniknout tématu mezigeneračního neporozumění. Foto: archiv festivalu

    V komorním obsazení, pouze se čtyřmi ústředními rolemi, naopak odvyprávěli chorvatští herci příběh Hamleta, který si zároveň značně upravili, aby dali vyniknout tématu mezigeneračního neporozumění. V adaptaci Tibora Hrs Pandura a Livie Pandur, inspirované kromě Shakespeara také Bernardem-Mariem Koltèsem, vystupují pouze Hamlet, Ofélie, Gertruda a Claudius a přebírají i repliky jiných postav. Ty doplňují na zadní stěnu promítané názvy jednotlivých scén, jako například Proti přírodě, když si Gertruda vycpe těhotenské břicho, dávajíc tak zřejmě příčinu Hamletově žárlivosti. Mezi nimi herci roztahují a opět zatahují igelitovou oponu, pravděpodobně čistě z prozaického důvodu, aby přitáhli pozornost k textovým projekcím, anebo ke značně generačnímu tématu ekologie, probleskujícímu i ve filmových projekcích válečných výjevů či přímo atomového výbuchu. Protiválečný apel měla zřejmě zdůraznit také Getrudina výpověď, dehonestující Hamletem zbožštěnou postavu jeho mrtvého otce, jehož popisuje jako krvelačného vojáka. Jako by Hamlet spolu s Ofélií, jež odmítne výzvu Gertrudy a Claudia, aby Hamleta svedla, protože ze sebe nebude dělat děvku (nemusí to přeci vydržet), jednoduše demonstrovali za lepší svět. Nevím, do jaké míry za to může závislost na čtení titulků, jež je u cizojazyčného divadla ze své podstaty otravná, ale výpověď jsem musela v inscenaci aktivně hledat – a přitom by si vzhledem k tématu zasloužila mnohem vyhrocenější formulování.

    Jedno nesporné pozitivum ale představení mělo: na rozdíl od izraelské Habimy na Divadelním světě Brno, která hrála o půl hodiny déle a ujel mi kvůli ní večerní autobus do Prahy, skončili chorvatští herci naopak dokonce o deset minut dříve a vlak jsem pohodlně stihla. A tak jako převozník ve Třech zlatých vlasech děda Vševěda můžu předat veslo KlariNovi. Díky za skvělé zážitky a těším se zase za rok!

    ///

    Více o festivalu Regiony 2023 na i-DN:

    Festival REGIONY ve znamení Rituálu

    Rituální Regiony (No. 1)

    Rituální Regiony (No. 2)

    Rituální Regiony (No. 3)

    Rituální Regiony (No. 4)


    Komentáře k článku: Rituální Regiony (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,