Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Vize divaadla 2024 (No. 3)
Už šestým rokem pracuji v jedné firmě jako noční hlídač. Jsem tam velice spokojen, už proto, že po odchodu posledního zaměstnance je možné vytáhnout si matraci a klidně to zalomit. Když se ve ztichlém objektu ukládám ke spánku, začínám si uvědomovat, že sám tu rozhodně nejsem. Pode mnou občas zazní pravidelný tlukot kol metra, z ulice zařinčí tramvajový zvonek, v supermarketu za zdí něco přesunují ve velkých policích a hučící kávovar si dává svou pravidelnou proplachovou lázeň. Na tyhle směny, během kterých jsem sám a zároveň vůbec ne, jsem si vzpomněl při návštěvě představení inscenace GEO v Ponci. I počin uskupení Temporary Collective totiž pracuje s částečně neviditelnými vrstvami a činiteli, které je na pozemku při severozápadní hranici Žižkova možno najít.
Tělo, budova, pozemek. Vše má svou minulost, vše má svůj vlastní rytmus. Jedno ovlivňuje druhé. Foto: archiv festivalu
Chtěl jsem napsat, že se jedná o sólo tanečnice Terezy Ondrové, ale to by nebylo úplně přesné. I ona má v inscenaci mechanické souputníky – geofony –, kteří jí pomáhají odkrývat nejen geologické vrstvy pod ní, ale také vzpomínky na prožitá představení v ní. Ondrová v Ponci tančí již 25 let a toto její čtvrtstoletí je protkáno silnými osobními prožitky, o něž se dělí s publikem. Vážná zranění, milovaná babička chodící na každé představení, první premiéra ve spartánských podmínkách – o tom všem neokázale vypráví tanečnice v obyčejném modrém triku a legínách s motivem svalů v lidském těle.
Možná právě ona zvláštní neokázalost mi místy trochu bránila plně se na dění na jevišti napojit. Vysoce kvituji propojení pohybu s živým mluveným slovem. Jen jsem zcela nepochopil, proč Ondrová mluví výhradně v angličtině, ve které očividně (či spíše ušoslyšně) není úplně doma, a tak její jinak pozoruhodné vyprávění působí poněkud stroze, odměřeně až neživotně. K meditativní náladě inscenace to docela sedí, jen na mne osobně by nejspíš v tomto lépe působila přirozená čeština než těžkopádnější angličtina.
Jinak ovšem GEO určitě stojí za vidění, už jen kvůli neotřelému tématu. Geologie mne nikdy nebavila, ale její propojení s pamětí místa, jak to udělal Temporary Collective, vytváří zvláštně uklidňující dojem. Jakousi pevnou kotvu v současných nejistých časech – že země pod námi, do které vkládáme naše vzpomínky, tu byla, je a bude i bez ohledu na nás.
///
Více reportáží z festivalu naleznete zde a zde.
///
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Vize divaadla 2024 (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
