Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    4+4 = 4×7 (No. 2)

    Festival 4 + 4 dny v pohybu letos neobsadil žádný neobydlený objekt v centru Prahy, jak tomu bývalo v minulých letech, a tak se akce konají na mnoha místech. Tradiční výstava netradičních, s výtvarnými formami a prostorem experimentujícíh výtvarníků – letos nazvaná Místa činu 2023 – se konala již v květnu, a tak ke škodě festivalu chybí jedno centrum, kde by se návštěvníci a účastníci scházeli. Tak jsem se druhý den festivalu – v sobotu 7. října – vydal večer do Ponce na premiéru tvůrčí platformy Temporary Collective nazvanou GEO.

    Teraza Ondrová vytváří v GEO své selfie. Foto Marek Bartoš

    Platformu v roce 2017 /zde/ vytvořily režisérka Petra Tejnorová a tanečnice a choreografka Tereza Ondrová a její jádro dnes tvoří ještě produkční Daniela Řeháková, fotograf Marek Bartoš, hudebník a vizuální umělec Dominik Žižka a další produkční Júlia Pecková. Temporary Collective je proměnlivý a živý tvůrčí organismus, který se – jak se píše na jeho webových stránkách – zaměřuje na průzkum různých území a médií. Rád přeskupuje a navazuje na experimentální formy – které teprve pak rozvíjí a má rád různé rytmy – některé projekty vznikají dlouhodobě a některé jsou jen krátké série akcí. Vznik a zánik. Premiéra a derniéra

    Nevím, jak to bude s tímto projektem, ale mimo sál Ponce je v zásadě nepřenositelný. Tanečnice Tereza Ondrová se v něm totiž vyznává ze vztahu právě k tomuto prostoru, kde vytvořila a tančila většinu svých projektů, a spolu s tím odkrývá i geologické vrstvy tohoto místa, vypráví o dobách čtvrtohorních, kdy těmito oblastmi protékala tehdejší Vltava. A právě na Smetanovu skladbu Vltavu tančila Ondrová – v inscenaci Případy doktora Toureta (2009) – v Ponci své první sólo… (v nahrávce níže od času 3:36 min.)

    Ondrová mluví během představení anglicky (nevím, zda jen pro uvedení v rámci mezinárodního festivalu 4+4dny či zda tomu tak bude pokaždé) a za doprovodu krátkých tanečních pasáží evokujících vždy danou choreografii či její téma vypráví o své taneční kariéře spjaté právě s Poncem. Tak trochu pochybuju, zda je to nosný koncept, zvláště když angličtina vytváří pro české publikum jistou distanci, odstup od tanečnice. Její zobecňující úvahy o smyslu jevištní prezentace a přítomnosti, kdy mluví o tom, že právě společné s bytí s diváky v jednom prostoru a vzájemný dialog jsou pro ni to nejpodstatnější, vyznívají tak podle mne ploše, vykonstruovaně, jako by byly bez osobního ručení Ondrové. Jen taková konstatování daného stavu…

    Ondrová rafinovaně pracuje se zvukem, kdy má na jevišti dvě, každý dotek přenášející a hudbu vyvolávající digitální krabičky, jež reagují na kontakty s podlahou a rozezvučují její „paměť“. Foto Marek Bartoš

    Tím nechci říct, že by v asi hodinové produkci nebyla silná místa. Okamžik, kdy si Ondrová lehne na podlahu do ztemnělého prostoru osvíceného jedním – na ni namířeným – reflektorem, a řekne, že se vzdává vší své taneční moci a propojuje se s dávným řečištěm Vltavy, jíž nechává protékat sama sebou, je silný a působivý (jde tak trochu o citaci z její Call Alice). A vůbec k němu není třeba nic dodávat. Ale takových – existenciálních – míst není v produkci mnoho. Ondrová se v zásadě jen zpovídá ze situací, které v sále Ponce zažila, k tomu znějí hudební pasáže z jejích dávných prací a Ondrová z nich krátce výstižným pohybem, gestem cituje.

    Možná ale osobní zpovědi jsou dnes formy a témata, kterými se umění v mnoha oblastech vydává. Nejen v tanci a nejen v doku-divadle (viz mé reportáže z letošního Avignonu) či doku-filmech (Vít Klusák ad.), kde je to logické, ale i v hraném filmu (např. Saint Omer promítaný na právě probíhajícím festivalu Be2Can), výtvarném umění (Kateřina Olivová, Jana Orlová…) a literatuře (Édouard Louis, Hana Lehečková: Poupátka ad.). Jako by jedině osobní ručení bylo uměleckou pravdou, za níž si může autor stát. Vše ostatní je jen hra na pravdu, manipulace s ní a divákem. Vše může být jinak, vše může být hoax, jak tvrdí belgičtí Berlin v projektu The making of Berlin, který byl také součástí letošního ročníku festivalu a o němž jsem psal minule /zde/. I když jsou mi zpovědi a osobní ručení v jakémkoli druhu umění blízké a vyhledávám je, nemyslím, že je to řešení zaručující uměleckou opravdovost a pravdivost. Či spíše – že pro zdůvodnění vzniku a existence díla je postačující. Vždy je třeba najít i v osobním příběhu obecnou pravdu, zobecňující svědectví či hlubinné poznání. Jinak jde jen o sebeexhibici. A také je důležitá forma, jak sama sebe a vlastní témata sdělovat.

    Tvůrkyně volí velmi sofistikované jevištní prostředky. Foto Marek Bartoš

    Tvůrkyně k tomu volí velmi sofistikované, moderní jevištní prostředky. Ondrová rafinovaně pracuje se zvukem, kdy má na jevišti dvě, každý dotek přenášející a hudbu vyvolávající digitální krabičky, jež reagují na kontakty s podlahou a rozezvučují její „paměť“. A Ondrová vždy, kdy se ozve ohlas její dávné práce, o oné choreografii a sobě v ní vypráví. Současně je po celý čas snímána kamerou, jejíž obraz je v digitálně rozfázované podobě abstraktních obrazů až šmouh promítán na zadní stěnu. Vzniká působivé výtvarné dílo, pro mne nejsilnější vizuální vjem z celé produkce. I téma geologické paměti místa (a Vltavy v něm) by mohlo být zajímavé (upozorňuju na vynikající program k inscenaci, kde je celá geo-historie popsaná), ale jelikož jde v rámci celku v zásadě o vedlejší motivy, jejich závěrečné propojení s tělem a myšlením, pocity Ondrové (asi nejlepší pasáž produkce – tanec Ondrové na jí samotnou v průběhu pohybu dekomponující hudbu Smetanovy skladby) se jeví spíše jako dopředu vymyšlené, intelektuální uzavření celku než jeho logické vyústění.

    Jako by Ondrová neměla chuť či energii tančit… Foto Marek Bartoš

    Vše by asi bylo možné a obhajitelné, kdyby Ondrová na jevišti vytvářela silné taneční (pohybové) choreografie, kdyby její jevištní přítomnost byla tím, co je třeba sledovat a od čehož nelze odtrhnout zrak. Ale ona volí trochu podobné prostředky jako ve své minulé práci, již zmiňované Call Alice. A ještě méně než v ní spoléhá na tanec, na pohybové obrazy, jež vytváří její tělo, které v prostoru sledujeme a jež je na jevišti jediným živým trojrozměrným objektem (zmiňovaná „vltavská“ pasáž je chvályhodnou a příkladnou výjimkou). Jako by Ondrová neměla chuť či energii tančit…

    Tanečnice/performerka měla být odvážnější. Foto Marek Bartoš

    Tím přesouvá divákův zájem na slova a témata vlastní zpovědi. V nich – myslím si – měla být odvážnější, neopájet se vnějšími efekty, ale důsledněji zformulovat uměleckou a možná i osobní krizi, v níž se asi nachází, a pochyby, jež má sama o sobě a smyslu vlastní divadelní práce a veřejné prezentace. A možná i o smyslu divadla/umění jako takového. Měla si v rámci daného konceptu hloubeji sáhnout do své umělecké i lidské duše, mozku i těla. Kvituju, že snad poprvé veřejně mluvila o své osamělosti a sexuální orientaci – to je třeba jedno z oněch bolestných, opravdových, vysoce intimních a současně obecných témat. Většinou však šlo jen o bezbolestné, neriskující zastavení, zamyšlení, ohlédnutí zpět, povzdech, propojené s daným místem. Hlubší GEO-vrstvy Ponce ani Ondrové však neodkrylo. Symbolizoval to ostatně i Ondrové kostým, který má sice na nohách vidět syrové, krvavé svalstvo, ale jde jen o legíny, které ono maso/svaly formou knižního lékařského schematu vykreslují. Pod nimi jsou Ondrová i její tělo a duše v bezpečí. A vzpomněl jsem si přitom na Španělku Angélicu Liddell a její inscenaci Liebestod, jíž se prezentovala před rokem i u nás na Nové scéně /více zde/, či na Brazilku Carolinu Bianchi a její performanci A Noiva e o Boa Noite Cinderela / Nevěsta a dobrou noc, Popelko, již jsem viděl letos v Avignonu /více zde/. To jsou díla, kdy performerky nenechávají v sobě hlubinnou nit nedotknutou, plně nasazují (obětovávají) sebe samé. To jsou cesty, na něž Ondrová svými posledními pracemi vstupuje.

    Performance hlubší GEO-vrstvy Ponce ani Ondrové neodkryla. Foto Marek Bartoš

    A má můj plný respekt (proto se ostatně tak podrobně o inscenaci rozepisuju). Temporary Collective je podnětná iniciativa a doporučuju jej všem, komu jde v umění o bytostnost, osobní nasazení a ručení. A na tuto produkci – zvláště bude-li někdy v češtině (performerčin distanc vzniklý angličtinou je podle mne příliš odosobňující) – ještě zajdu.

    /Pozn. aut.: Snímky jsou ze zkoušek, na představení má Ondrová na sobě jiný kostým./

    Temporary Collective, Praha – GEO. Připravili a spolupracovali Petra Tejnorová, Tereza Ondrová, Monica Gillette, Jan Čtvrtník, Michal Cáb, Michal Kindernay, Dano Kozlík, produkce Júlia Pecková, Daniela Řeháková, konzultace: Lenka Špičáková, Aleš Špičák, Michal Králík, Renan Martins, David Králík, Matěj Strnad, Peter Šavel. Premiéra 7. října 2023 v Divadle Ponec, Praha v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu.

    ///

    Více o festivalu 4 + 4 dny v pohybu 2023 na iDN:

    Festival 4 + 4 dny v pohybu zveřejňuje program

    4+4 = 4×7 (No. 1)


    Komentáře k článku: 4+4 = 4×7 (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,