Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Report z galaxie Zaráz (No. 3)
Kombo Gombár, podruhé!
Naštěstí druhý Gombárův chod, podávaný tentokrát v úterý večer ve Slováckém divadle, se už nesl ve znamení podstatně vyšších kvalit než předchozí zlínská Šakalí léta. Uherské Hradiště se totiž výzev nebojí, a svým divákům servíruje legendární rockovou operu Jesus Christ Superstar. Přiznám se teď bez mučení, že česká premiéra klíčového díla autorské dvojice Rice-Webber pro mě v roce 1994 byla zážitkem bezmála iniciačním, jenž nasměroval mou profesní pouť na dlouhá léta dopředu. Žádná z následujících inscenací stejného titulu mi ovšem rozkoš alespoň vzdáleně srovnatelnou nepřinesla. Jak se vedlo slováckým následovníkům?
V první řadě je potřeba s povděkem kvitovat skutečnost, že místní inscenace je plnokrevným originálem, a nikoli replikou některého z četných zahraničních vzorů, jak je tomu například v případě ostravského výstřelu. Ačkoli Gombár vychází z posledních revidovaných verzí přebásnění Michaela Prostějovského i původní partitury, které přicházejí s řadou doslovností, včetně retardujícího recitativu z Janova evangelia či otřesných činoherních vsuvek v Poslední veřeři, jeho tvůrčí nahlížení na mnohokrát již provařený kus je v zásadě inovativní, argumentačně celistvé a nebojácné.
Opulence rockového evangelia by sice více slušela velkorysým prostorům Městského divadla Zlín, podstatně skrovnější podmínky hradištského jeviště však byly využity příkladně. Komplexně propracovaná, a náležitě imaginativní výprava Evy Jiříkovské scénograficky přiznává pašijové kořeny interpretované látky, zároveň zdůrazňuje její nadčasovost. Prim hrají kreativní variace formálních oděvů, jejichž vstupní atmosféra jasně evokuje normalizační šeď, a kontrast bílé, černé a červené. Opět je také oprášena Gombárova oblíbená metaforičnost zašlých divadelních sedaček i hrátky s deštníky a výraznými návodnými nápisy. Bohužel mnohdy samoúčelně vyznívají extatické, gestikulačně podrobné choreografie Lindy Fernandez Saez, eklekticky fúzující mnoho různých směrů moderního výrazového tance, jejichž jinak precizní ovládnutí budiž dalším z důkazů enormní sehranosti místní kumpanie, i její schopnosti čelit nejrůznějším výzvám.
Company. Foto: archiv divadla
Režisér nijak nezakrývá své lpění na základní definici křesťanských tradic, a proto se částečně vzpírá inscenační doktríně kusu, když na místo určujícího úhlu pohledu Jidášova, jednoznačně preferuje Ježíšův. Ten v herecky niterném, pěvecky naléhavém a intonačně přesném podání Tomáše Davida nese překvapivě řadu rysů Lazarových – jeho fyzická subtilnost, emoční křehkost, a celková vizuální neduživost hraničí s psychickým vydíráním, a oslabují smysl finálního rozsudku, jež připomíná ránu z milosti, a nikoli likvidaci nebezpečného rebela na vrcholu sil.
Zdejší Jidáš zprvu připomíná disputujícího kavárenského povaleče, aby se z jeho arogantního postoje postupně na povrch prodrala zničující bolest lásky, jíž aktuálně ztrácí. Ta se stává hnacím motorem jeho zrady i důvodem k sebevraždě. Postava autenticky současná i věčná, ve strhující herecké kreaci, a to i přesto, že Tomáš Šulaj si zhusta vypomáhá řadou osvědčených činoherních triků.
Tomáš David a Tomáš Šulaj. Foto: archiv divadla
Třetím vrcholem ústřední milostné triády je Máří Magdaléna Kristýny Daňhelové, jejíž bezprostřední vřelost je naprosto odzbrojující, a já mohu zodpovědně říci, že údernější andělskou běhnu jsem na českých jevištích dosud nepotkal. Vrcholná změna jejího kostýmu v proslulé árii Mít rád bližního svého… je sice jedním z nejkýčovitějších momentů inscenace – za něj ovšem v žádném případě nenese zodpovědnost vynikající interpretka, ale neochota dramaturgie tišit sentimentální režisérovy sklony.
Z dalších hereckých výkonů je nutno vyzdvihnout nejrockovějšího pěvce ansámblu Davida Macháčka, jehož Šimon Zélóta má potřebný fanatický drive i adekvátní vizáž šupáckého macha, věcného Heroda Martina Vrtáčka, osudem i vlastní neprozíravostí tragicky doběhnutého Petra Martina Hudce a také emotivního Piláta Pavla Majkuse.
Slovácké divadlo bezpochyby skvěle ovládlo další z milníků vlastních dějin, s některými východisky výjimečné inscenace však nemohu nepolemizovat. Kromě těch, které jsem již zmínil, a scén, v nichž je nedostatek fantazie nastavován explicitní brutalitou, je to i zdlouhavé a zbytečně doslovné vyústění, jež navíc obsahuje jeden neobratný twist, který nebudu zde vyzrazovat.
Palec vzhůru, leč nikoli bez pochyb. Jak také jinak!
Dokončení záhy!
Komentáře k článku: Report z galaxie Zaráz (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
