Pod letenskými šapitó (No. 5)
Tentokrát na ženské téma – a to hned dvakrát. V úterý a ve středu 16. a 17. srpna byly na Letní Letné v českém stanu č. 6 k vidění dvě velmi rozdílné produkce, jimž ovšem bylo společné téma zachycení některých aspektů života ženy a formální spojení dlouhé šály s ženským tělem.
https://youtu.be/GJbdM7BS2sc
Projekt The Same Self, který lze nazvat československým, má název obnaŽENA.
Přitažlivá. Vzteklá. Unavená./ Plná energie. Nenáviděná. Mýtická. / Zbožňovaná. Podceňovaná. Menstruace. Žena/ Pořád stejná, ale přece stále jiná. obnaŽENA, to je charakteristika, která nabízí jistý klíč k porozumění a vnímání tohoto projektu.
Pokud si předem přečtete anotaci, ve které se píše, že se jedná o ztvárnění menstruačního měsíčního cyklu, usoudíte, že jde o projekt – navzdory tvrzení autorek – pro výhradně ženské publikum. Z mého pohledu je téma menstruace natolik osobní, intimní a prakticky nepopsatelné, že je nelze generalizovat, a tak jsem vnímala celek spíše jako obecný obraz života ženy a jeho jednotlivých fází.
Spolek výhradně ženský se rozhodl pro multižánrovou formu, a tak vedle vedoucí autorky – akrobatky Ivany Kolcunové, díky jejímuž umění na šálách spadá projekt do oblasti nového cirkusu – nabízí lehce poeticky a zároveň ironicky laděné vyprávění Kataríny Zatovičové. To je ovšem chvílemi svou naléhavou snahou o dialog „mezi námi děvčaty“ a zdůrazňováním „mouder“ až na hraně snesitelnosti. Atmosféru představení se snaží ladit také pop-šansony zpěvačky Michaely Jonczy. Obsazení doplňují klávesistka, studentka HAMU oboru klavír Jana Otáhalová a tanečnice, absolventka taneční konzervatoře Duncan Centre Tereza Holubová. Čtyři performerky, které jsou symbolickou podobou jedné ženy v různých stádiích menstruačního cyklu, se společně snaží tančit (režie a choreografie Fanny Barrouquère). Nicméně rozdíly mezi jejich dovednostmi jsou patrné, takže výsledek nepůsobí vždy přesvědčivě, často spíše nešikovně.
Celému dílu dominoval výkon akrobatky Ivany Kolcunové na šále a atmosféru ladí pop-šansony zpěvačky Michaely Jonczy. Foto archiv souboru
Přes tyto výhrady mělo ovšem úterní představení něco do sebe. Mnohé charakteristiky ženských pocitů byly trefné a zároveň vtipné; celému dílu dominoval výkon akrobatky Ivany Kolcunové na šále. Zajímavé byly i některé choreograficko-výtvarné nápady (nápad s pružnou látkou, v níž se pohybují čtyři ženy jako téměř beztvará nervní hmota přesně vystihly nedefinovatelný pocit, který prožívá žena, jež není ve své kůži). Barevně se v inscenaci pracuje s kombinací červené – bílé – černé, přičemž vzhledem k tématu je rudá nejvýraznějším elementem. Jak jsem uvedla v úvodu, bez předchozí informace, že se jedná o menstruační cyklus, lze vnímat představení jako propojení přírodního cyklu a celého života ženy (pravda, poněkud matoucí, že se nekončilo zimou, ale jarem). Nicméně – po přečtení textů spojených s cíli The Same Self – chápu edukativní účel projektu, který se snaží ženám dodat sebevědomí a ochotu přijmout sebe sama takovou, jaká je.
…
Následující podvečer (začíná se vždy v 19 hodin) byl v českém stanu sólem Slovenky Ariadny Vendelové, která představila svůj projekt All My Skirts. (Původně mělo jít o double bill, ale ze zdravotních problémů Evy Staré vypadlo její představení Mass.) Symbolický celoživotní zápas jedné ženy zde ztvárňuje „souboj“ artistky se sedmdesátimetrovou černou šálou, která se v časoprostoru proměňuje v různé aspekty jejího života. Může být nabídkou, překážkou, nadějí, dítětem, láskou i smrtí…
Performerce se na chvíli daří dát nejisté cestě symbolický směr a řád spletením šály do copu. Foto archiv Ariadny Vendelové
Současné produkce na šálách už zdaleka nejsou pouze opakováním známých prvků závěsné akrobacie, ale každá performerka se snaží o originální přístup a zařazení nových kombinací, při kterých diváky mnohdy jímá až závrať. Nejinak tomu bylo u Ariadny Vendelové. Na počátku si vyznačila černou látkou položenou na zemi cestu, po níž se bude ubírat, ale ta se jí po zavěšení (vytažení ke stropu) nejrůznějšími způsoby proměňovala pod rukama a nohama a navzdory tomu, že se jí na chvíli daří dát této cestě symbolický směr a řád spletením šály do jednoho copu, v dalším čase se jí zavěšená látka opět vymkne, vlní po svém a z její moci uniká.
U podobného typu představení se většinou divák soustředí na atmosféru, jakou se podaří vytvořit, a příběh, který může být hodně rozdílný od toho autorského, si domýšlí podle svých zkušeností. Tak tomu pochopitelně bylo i nyní. Proto na závěr – vedlé své interpretace – uvádím i slova performerky: All My Skirts je analýzou balancujícího a vznášejícího se těla v čase a prostoru. Těla, které si pamatuje a zapomíná, prožívá, sní a probouzí se po stovkách snů v tíži osobních identit. Jsou to dny, které trvají věčně a roky, co tečou jako voda. Životy matek, neslyšené hlasy žen, neviditelná těla. Kompromisy, které děláme, abychom přežili. Naprosté sebepoznání, vzpomínky, rituály dneška. Co ze mě ještě zůstalo?
///
Více o letošní Letní Letné na i-DN:
Český nový cirkus není v plenkách
…
Komentáře k článku: Pod letenskými šapitó (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
