Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Pod letenskými šapitó (No. 1)
Je zajímavé, jak letí čas a s ním vnímání a vznik tradic a obyčejů. Dřív jsem si myslel, že tradice vzniká až nejméně po půl století, tedy po dvou či třech po sobě navazujících generacích, a obyčej znamená zkušenost ještě více generací po sobě. V případě umění a festivalů tomu tak evidentně není. Jako tradiční se začíná vnímat dění či akce snad už po pěti, maximálně deseti letech od vzniku a obyčej – či zvyk – navštěvovat je a brát jako zavedené žánry či obory s přesně danými pravidly jde s nimi ruku v ruce. Jako třeba nový cirkus a festival Letní Letná.
Festival vznikl v roce 2004, v době, kdy nový cirkus jako později prudce se vyvíjející a dnes velmi populární divadelní obor byl tu nás v plenkách. Tento směr fyzického/tanečního divadla se k nám dostával pomalu a opatrně, především díky Ctiboru Turbovi a jeho pedagogickým i organizačním aktivitám na HAMU, v Alfredu ve dvoře a v Manětíně. Neopominutelným iniciátorem bylo i malovické Divadlo Continuo, jež ve svých produkcích integrálně využívalo akrobatické a žonglérské techniky (z jeho středu vyrostlo mj. duo Décalages či žongléři Vojta Vrtek a Jiří Mravec). Inspiraci přinášeli také bratři Formani čerpající ve svých produkcích z předlistopadových Divadelních poutí na Střeleckém ostrově v Praze (viz zde) a rozvíjející je v devadesátých letech (dodnes) ve Francii (první byla inscenace La Baraque/Bouda, 1995) a také na své lodi Tajemství (od roku 2000). A vynechat nelze ani festival Kašparův kolínský mimoriál, který organizoval pozdější zakladatel a dodnes ředitel LL Jiří Turek. Festival vznikl s názvem Kašparův kolínský memoriál v roce 1992 a vedle moderních mimů hostil i naše i zahraniční představitele nového cirkusu a jemu blízkých směrů (nejvíce vzpomínám na Gulkovy projekty mezi stromy a na nich v parku tamního ostrova, ale také třeba i na skupinu Krepsko ještě s Petrem Lorencem). Byl přímým předchůdcem Letní Letné. V této souvislosti ještě připomenu průkopnický ediční počin nakladatelství Pražská scéna, které již v roce 2006 vydalo Ondřeji Cihlářovi knihu Nový cirkus mapující dění této oblasti. V roce 2014 pak na ni Cihlář navázal (v nakladatelství AMU) publikací Orbis Cirkus.
Na Letné je barevně. Foto František Ortmann
Tyto zakladatelské, iniciační aktivity se v roce 2008 zúročily ve vznik novocirkusové platformy Cirqueon. V únoru 2010 se pak Cirqueon otevřel veřejnosti jako profesionální cirkusové centrum, které dnes překypuje aktivitami a je „líhní“ silné generace novocirkusových umělců u nás. A ještě poslední mezník – 20. dubna 2009 měla v La Fabrice premiéru inscenace La Putyka, jež byla pro nový cirkus u nás přelomovou. Nejenže vznikla silná parta lidí kolem Rosti Nováka jr. a stejnomenný soubor, kteří dnes sídlí v holešovických Jatkách (La Putyka právě nyní účinkuje se dvěma produkcemi na skotském festivalu Edinburgh Fringe, vedle nich také Losers Cirque Company), ale nový cirkus se etabloval i jako jevištní forma, jež je přístupná široké veřejnosti. Stal se u nás populárním divadelním směrem, čehož dokladem je – nejen letošní – Letní Letná, ale třeba i existence již zmíněných Losers Cirque Company a jejich obnovení Branického divadla pantomimy jako divadla zaměřeného především na novocirkusové umění – Divadlo Bravo!, vznik dalšího pražského centra nového cirkusu – KD Mlejn, aktivity agentury Art Prometheus nebo festivaly Cirkopolis, Za dveřmi, Fun Fatale či trutnovský Cirk-UFF.
Letní Letnou dnes navštěvují rodiny s dětmi i divadelní fajnšmekři, stala se „tradičním“ letním setkáním příznivců mnoha směrů fyzického divadla a různých druhů divadelních aktivit (včetně workshopů, výstav apod.). Nový cirkus se stal – doslova lidovým – divadlem a zábavou a z Letní Letné novodobý druh městských poutí a možná i posvícení. Vždyť kolik jen je dnes na LL stánků s nepřeberným množstvím občerstevní a dokonce i pouťová střelnice, kde si můžete vystřelit růži.
Letní Letná je novodobou poutí a posvícením. Repro archiv LL
Ale obraťme se k programu letošní Letní Letné. Denně nabízí několik špičkových zahraničních produkcí (o všech sem postupně napíšeme), dopolední či odpolední program pro rodiny s dětmi, který se stal dramaturgicky atraktivně seskládanou přehlídkou českého divadla pro děti, na které nechybí etablované soubory jako pražské Buchty a loutky, Divadlo Minor a Bilbo Compagnie, Divadlo Drak z Hradce Králové či brněnské DNO a Divadlo Bolka Polívky, kde jsou i žongléři Bratři v tricku a studenti ze Studia DAMÚZA a navštívit můžete různé aktivity Loutek bez hranic. Ke zhlédnutí je tu i řada dalších, méně známých profesionálů a amatérů věnujících se tomuto oboru. Vystupují venku nebo ve stanech č. 4 a 5. A večer – vesměs od 19 hodin – můžete ve stanu č. 6 navštívit představení současných našich novocirkusových umělců a umělkyň, jak začínajících, tak již zkušených.
V pondělí 15. srpna tak byla v tomto – a na tomto (!) – šapitó performerka Eliška Brtnická se svým projektem Hang Out. Jde o sólovou produkci, jež měla premiéru 10. září 2020 na střeše KD Mlejn v rámci festivalu Fun Fatale (více zde) a Brtnická s ním již vystoupila na několika – vesměs industriálních – místech, jako jsou komíny a střechy továren a skladů či mosty, účastnila se s ním několika festivalů. Formou jde v zásadě o audiowalk, byť divák po celý čas stojí či sedí na jednom či dvou místech. Dostane sluchátka, v nichž mluví lidé z generace Brtnické rodičů o tom, jak v dětství trávili volný čas, co „nebezpečného“ či „zakázaného“ podnikali jako děti, když vyrazili ven bez rodičů, a zda se bojí, sledují-li akrobatická představení svých potomků. Souběžně zaznívá kousek rozhovoru s malými dětmi o tom, kam kdy vylezly do výšky, a znějí básně namluvené Terezou Hofovou (scénář připravila Eliška Brtnická spolu s dramaturgyní DHnP Viktorií Knotkovou). Divák při neustálém poslechu sleduje pohybovou „pavoučí“ exhibici Elišky Brtnické v nebezpečných, ohromujících výškách. Bez jištění, obalena červenobílými bezpečnostními páskami, se vydává na pouť po kovových konstrukcích budov, pohybuje se na hraně střech, zavěšuje se v ekvilibristických pozicích z mostů.
Na Letné Brtnická začínala uvnitř šapitó. Lezla až do jeho nejvyšších částí, těsně pod jeho kopuli. Foto Vladimír Hulec
Na Letné začínala uvnitř šapitó, přelezla po snad všech konstrukčních lešeních, kroutila se na nich jak lenochod či červ, visela za jednu či obě ruce až v nejvyšších místech, kam lze vylézt, zaklesla se nohama či rukama a v divokých pozicích se odpoutávala od konstrukce, v jednu chvíli si dokonce zavázala oči a pohybovala se poslepu. Sám o sobě to byl obdivuhodný sportovní výkon srovnatelný s lezci po stěnách (právě tento týden se v Mnichově koná Mistrovství Evropy, na kterém čeští zástupci Iveta Miculyčová a Adam Ondra získali zlaté medaile), který diváka nutil přemýšlet, kde je hranice pohybové krásy a nebezpečí, co je sport a co divadlo a kde jde již jen o adrenalin a o hazard. Dramatickému, intelektuálnímu účinku mu dodávaly právě a jen nahrávky ze sluchátek.
Diváci viděli Brtnickou sedící na špici vnější části stanové konstrukce jak čáp na vrcholku komína a rozhlížející se po okolí.. Foto Vladimír Hulec
Brtnická po úvodní „indoor“ pasáži vyběhla ze stanu, diváci ji následovali na loučku vedle něj a uviděli ji sedící na špici vnější části stanové konstrukce jak čáp na vrcholku komína a rozhlížející se po okolí. Zde se pak Brtnická pohybovala a zavěšovala opět po všech částech kontrukce a chodila a skákala i po střeše stanu. Fyzicky náročné, fascinující, adrenalinové divadlo. Či spíše event, show, výkon. Jako když akrobaté přecházejí po laně mezi střechami domů či mrakodrapů (vybavil se mi legendární Philippe Petit a jeho přechod mezi newyorskými dvojčaty 7. srpna 1974 – dokument najdete zde), přes řeky či údolí. Od Brtnické jde ovšem o introvertnější, do sebe a svého tématu zahleděnější produkci, než byla ta Petitova či Tatiny-Mosio Bongongy na LL v roce 2019, kdy přešla po laně přes Vltavu (více zde). Nemá potřebu se exhibovat. Spíše provokovat. Japonci Sankai Juku takové performance kdysi nabízeli. Zavěšeni na lanech hlavami dolů „tančili“ ze střech mrakodrapů až na zem. Jejich legendární projekt Sholiba ovšem skončil 10. září 1985 v Seattle tragédií… (více zde, resp. zde). Produkce Elišky Brtnické je obdobně fyzicky náročná a nebezpečná, údiv a strach diváků provokující. Možná až moc. Byly chvíle, kdy jsem se o ni docela strachoval. Ani ne tak venku, tam by ji střecha šapitó zachytila, spíše uvnitř, především v nejvyšších částech šapitó zavěšena za nohu či ruku na konstrukci či se vydajíc pod jeho kopuli, kde za ruku „jen tak“ visela nohama dolů. Nemám z takových produkcí dobrý pocit, byť mne – jako mnoho ostatních – fascinují.
O dalších – českých i zahraničních – produkcích napíšeme v následujících dílech denních zpravodajství. A tak ještě upozorním na veřejné diskuse, které se konají s přítomnými tvůrci po některých jejich představeních a které věcně a zasvěceně moderuje Hana Strejčková. Absolvoval jsem úvodní – v pátek 12. srpna – po představení Knitting Peace se švédskými performery Cirkusu Cirkör a rozvinulo se velmi zajímavé povídání nejen o zhlédnuté inscenaci, ale i o novocirkusovém herectví, vzdělání a novém cirkusu jako takovém. Další diskuse budou v pondělí 22. srpna s Johannem Le Guillermem po jeho představení Terces a ve čtvrtek 25. srpna se španělskými Compañía de Circo „eia“ po jejich show Nuye. Ale nejbližší diskuse – a pro milce nového cirkusu neopominutelnou – bude již zítra 18. srpna (a zcela mimo produkce) v dětském stanu č. 5 v areálu festivalu. Od 19 hodin se zde můžete setkat se členy legendárního francouzského souboru Archaos, který na konci osmdesátých a začátkem devadesátých let minulého století patřil k průkopníkům nového cirkusu. Hosty budou jeho zakladatelé, bývalí cirkusoví artisté Guy Carrara a Raquel Rache de Andrade (o nich více zde, o akci zde). Debata proběhne ve francouzštině a bude tlumočená do češtiny.
Pokud vás zajímá historie a zázemí nového cirkusu pohledem jeho průkopníků, určitě přijďte!
///
Více o letošní Letní Letné na i-DN:
Český nový cirkus není v plenkách
…
Více o performanci Hang Out na i-DN:
…
Komentáře k článku: Pod letenskými šapitó (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Eliška Brtnická
Dobrý den, Vladimíre,
jsem moc ráda, že moje představení dostalo v článku tolik místa! Jen bych ráda opravila jeden fakt. V textu píšete: (divák)…“Dostane sluchátka, kde jsou výpovědi mladých lidí o jejich depresích vedoucích až k sebevraždám střídané Terezou Hofovou interpretovanými úvahami na dané téma, citacemi z literatury a poezie.“
Není tomu tak. Možná zde došlo k záměně s inscenací V kruhu Kláry Hajdinové, která používá pravě nahrávky mladých lidí o jejich depresivních pocitech a sebevražedných sklonech. Já ve své inscenaci Hang Out používám nahrávky, v nichž mluví lidé z generace mých rodičů o tom, jak v dětství trávili volný čas. Konkrétněji v české verzi jsou to rodiče pěti českých vzdušných akrobatek a odpovídají na dvě otázky: 1. Co nebezpečného či zakázaného jste podnikali jako děti, když jste vyrazili ven bez rodičů? 2. Bojíte se, když sledujete akrobatické představení své dcery? (Dále je použit kousek rozhovoru s malými dětmi o tom, kam kdy vylezly do výšky a české básně namluvené Terezou Hofovou.)
V tištěném programu je téma rozvedené v delším článku. Ve zkratce pak na mých stránkách https://eliskabrtnicka.com/solo-shows/hang-out a na webu festivalu https://letniletna.cz/cs/predstaveni/hang-out/.
Tolik k upřesnění.
Eliška Brtnická
18.08.2022 (12.50), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Eliško,
díky za zpřesnění a omlouvám se za vágní či zavádějící charakteristiku nahrávek. Byl jsem totiž na představení o tuto verbální část ochuzen, neb jsem přišel těsně po začátku a sluchátka už byla nedostupná. Byl jsem tak odkázán na informace, které mi po představení dali sami diváci. Proto jsem o této součásti produkce ve své reportáži napsal jen jednu – Tebou citovanou a bohužel nepřesnou – větu. Tu jsem nyní dle Tvých připomínek opravil.
Teď je snad již vše OK.
Díky a zdravím.
🙂
18.08.2022 (16.54), , Trvalý odkaz komentáře,