Pod hronovským nebem (No. 8)
Neodvratně se přiblížil konec letošního Jiráskova Hronova, což jeho účastníci slavili – aby si ještě stačili všechno povyprávět a všechno zazpívat – až do rána bílého. Poté patrně rovnou odjeli, takže odpolední představení a večerní ohňostroj byly ponejvíce určeny pro místní.
Janek Lesák vedl na JH seminář ADHD – Autorské Divadlo: Hledání dramatu (zde). Foto archiv NoD
Po dopolední prezentaci seminaristů Janka Lesáka, který vymyslel a zadal svým svěřencům úkol fiktivně natočit (tedy vymyslet scénář) krátkého one-shot filmu. Čtyři skupiny seminaristů vymyslely a dopoledne vedení festivalu odprezentovaly opravdu zajímavé koncepty. Ať už to byly dva krátké filmy: jeden sledující festival jen pohledem na bosé a obuté nohy – rozuměj bosé nohy znamenají svobodu; druhý příběh zase sledoval fiktivní příběh holčičky, která poprvé, ještě v lůně maminky, slyší pouze zvuky Hronova a posléze můžeme sledovat její první vjemy a nakonec se – společně s ní – poklonit na scéně Jiráskova divadla jako účinkující. Další skupina hledala ve svém fiktivním streamu ducha starého barda v útrobách Jiráskova divadla a ta poslední vymyslela počítačovou hru Existuje život po Hronově, kdy se hráč, neustále odvracený od cíle především různou nabídkou alkoholů, pokouší dostat ven z opakující se smyčky a vzhledem k jeho stavu se mu to pochopitelně nedaří (myslím, že by mnozí loučící se s JH mohli vyprávět).
…
Odpoledne pak zbývala dvě poslední představení. Nejprve Před sebou neutečeš aneb Nehodící se škrtněte! souboru LÁHOR/Soundsystem, který je známý odvážným způsobem zkoušení i hraní: svá představení totiž improvizuje na základě bodového scénáře, takže ani sami protagonisté mnohdy netuší, jak celek bude vypadat. Hlavní osobnost souboru Petr Marek vznik jejich představení popisuje takto: Máme kostru příběhu a víme, o čem představení bude. Zkoušení probíhá tak, že se v den představení sejdeme na oběd a začneme přemýšlet o tématu, případně ho někdo nahodí e-mailem. Na tom obědě se dlouze – třeba dvě až tři hodiny – bavíme o postavách, jejich charakterech. Pak začneme přemýšlet o scénosledu a napíšeme si jej na papírek. A z něj při představení vycházíme. Víme, odkud kam dojít, dokonce občas víme i nějaký vtip, který má zaznít, protože je připraven, ale všechna slova a dialogy jsou vždy jiné. Někdy horší, někdy lepší….
Letošní téma se trefilo do nálad dneška… Foto FB (zde)
Letošní téma se opravdu trefilo do nálad dneška. Nahlédneme v něm do zákulisí předvolebního boje, a protože se jedná o dvě kandidátky, je boj o to peprnější. Ta protěžovaná na sebe svému PR specialistovi prozradí, že v mládí natočila soukromé porno video s operním pěvcem, který je pozván na předvolební veselici jako host. Od toho se odvíjí celá řada gagů. Tím pro mě nejzajímavějším bylo líčení toho, jak se zamlada kandidátka dopustila i další nepředloženosti, společně s kolegou totiž ukradli v muzeu kostlivce a ten je dosud uložen v babiččině skříni, protože nebyla možnost ho vrátit. Právě o kostlivcích ve skříních, v symbolickém slova smyslu, je inscenace především.
…
Kdyby se ještě diskutovalo na PC, patrně by inscenaci Kulhavého mezka DS Bratří Mrštíků z Boleradic stihla podobná kritika jako inscenaci hry Popel a pálenka Divadelního spolku Vojan z Libic nad Cidlinou. Foto archiv JH
Úplně posledním představením letošního JH byla tradiční činohra z pera Oldřicha Daňka Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku. Inscenace DS Bratří Mrštíků z Boleradic přišla z přehlídky vesnického divadla Krakonošův divadelní podzim z Vysokého nad Jizerou, a kdyby se ještě diskutovalo na PC, patrně by ji stihla podobná kritika jako (kolegyní Radkou Hrdinovou zmiňovanou) inscenaci hry Popel a pálenka Divadelního spolku Vojan Libice nad Cidlinou. Nicméně – přes handicap, že si hlavní představitel principála herecké skupiny Zbyněk Háder zlomil nohu a musel za něj zaskočit režisér Jiří Brabec – je to inscenace solidně postavená, s kvalitními hereckými výkony. Jednoduchý děj v komorním obsazení tří lidí, ve kterém se prolne divadelní nadsázka, mytizovaná minulost i vztahy v souboru, byl interpretován s pochopením i lehkou ironií. Prostě tak, jak se mainstreamovým divákům líbí. Však také hronovské publikum (účastníků JH už bylo v publiku minimum) odměnilo herce bouřlivým potleskem. Na otázku, která v podstatě každoročně na Problémovém clubu padne, zda by tento typ produkcí měl mít vůbec na JH své místo, odpovídám: ANO! Alternativou zmlsané mladé publikum patrně tento typ divadla nedocení, ale v rámci tradice i reflexe současného dění na JH rozhodně není radno tento velmi silný proud ochotnického divadla opomíjet.
Jasně, zním teď trochu obrozenecky a rovnou slyším volání v éteru: Vrať se do hrobu! Nevadí. Jsem už tak trochu jako starý Jiráskův Hronov. Už to není, co to bejvalo… Ale takových je nás víc…
///
Více o 92. JH na i-DN:
Jiráskův Hronov po dvaadevadesáté
Divadlo RADAR získalo Cenu Pavla Dostála
…
Komentáře k článku: Pod hronovským nebem (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
