Divadelní noviny > Festivaly

Pod hronovským nebem (No. 7)

Jak se 92. Jiráskův Hronov blížil do finiše, stupňoval se – vzdor stále trvajícímu vedru – i počet představení, které bylo nutno zvládnout během jednoho dne. V pátek 5. srpna to byly hned čtyři tituly.

V rozpálené Sokolovně předvedly herečky souboru Scéna Kralupy inscenaci hry Charlotte Keatleyové Máma říkala, že bych neměla. V roce ji 1995 ji v nově otevřené zkušebně Divadla na Vinohradech uvedl jako první u nás režisér Jakub Korčák a od té doby se objevila na repertoáru řady dalších divadel. Jak také ne, když nabízí dobře napsané ženské postavy čtyř generací jedné anglické rodiny, z nichž každá hledá vlastní recept na naplnění mateřské role a vztah matky a dcery.

S Alžbětou Žitnou, Helenou Plickovou, Terezou Libichovou a Barborou Gottliebovou hru nastudovala zkušená režisérka a pedagožka dramatické výchovy Jiřina Lhotská. Výsledkem je inscenace, která v mnohém předčila i profesionální ztvárnění tohoto titulu, která jsem viděla. Především tím, že protagonistky v dětských rolích se nesnažily imitovat dětský projev, ale velmi citlivě ztvárnily dětskou opravdovost, fantazii, odpor k jakémukoli předstírání a lži ze strany dospělých. Dalším kladem bylo dobře zvládnuté psychologické herectví, umění střihu z postavy do postavy i práce s rekvizitou (panenka Suky). Zážitku ani propocených šatů nelituji, vystihla dojem z představení jedna z divaček ve Zpravodaji.

…

Únik z rozpáleného Hronova na severní pól nabídla one man show Andrée Bažantovy loutkářské družiny z Poniklé. Režisér, autor výtvarné podoby i protagonista představení v jedné osobě Tomáš Hájek se inspiroval osudy zapomenutého předchůdce Umberta Nobileho Augusta Salomona Andréeho, nadšence balónového létání, který se s dalšími dvěma muži pokusil na sklonku 19. století dobýt vzdušnou cestou severní pól. Jeho půlhodinová produkce má hned několik přitažlivých momentů.

To, co zaujme na první pohled, je detailní a vynalézavá práce s vystřihovanými a animovanými obrázky za pomoci meotaru. Chce to sedět dostatečně blízko projekční ploše, aby si divák užil všechny jemnosti téhle titěrné a hravé práce, ale stojí to za to. A to i s technickými problémy, které působí, že tempo občas trochu drhne. Dalším kladem je příběh snílka, který je ve své zapálenosti pro vodíkem naplněný balón slepý ke všem rizikům a velkoryse přehlíží technické nedokonalosti vynálezu. Teprve ve chvíli, kdy s pohledem na polární záři umírá pod chladným severním nebem si je schopen přiznat svou lehkomyslnost a zodpovědnost za smrt svých dvou společníků a dosud tak trochu cimrmanovský duch celé výpravy citelně zvážní.

Třetím plusem je přístup a výkon Tomáše Hájka, který se vedle promítání obrázků na meotaru a práce s nimi tentokrát výrazně podílí na působivosti inscenace i jako herec, čímž dosahuje činoherního rozměru hlavní postavy s jejím dramatickým osudem.

…

Každý rok na Jiráskově Hronově zazní zoufalý výkřik: Kdo a proč to sem nominoval??? Tentokrát tato otázka provázela inscenaci Popel a pálenka Divadelního spolku Vojan Libice nad Cidlinou. A zpravidla to bývá případ klasických činoherních inscenací představujících divadlo, jemuž Ivan Vyskočil na Hronově vždy říkal interpretační odlišuje ho tak od divadla autorského. Tato linie se prakticky moc neliší od profesionálů (když si odmyslíme menší úroveň praktických dovedností), respektive si z nich bere hojnou dávku inspirace a někdy je i tak trochu (anebo víc) kopíruje. Na letošním ročníku tento typ divadla představovaly vedle Popela a pálenky ještě inscenace Máma říkala, že bych neměla, Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku DS Bratří Mrštíků z Boleradic, Racek pražského Divadla RADAR / Hrobeso, anebo Havlova Vernisáž souboru Vojan z Libice nad Cidlinou, který tak měl letos na Hronově bůhvíproč hned dva tituly, oba nominované z Divadelního pikniku ve Volyni a oba více než sporné. Vernisáž především pro nepříliš smysluplnou aktualizaci textu zasazeného plně do normalizační skutečnosti, Popel a pálenka pro nevyrovnanou hereckou úroveň, kdy se vedle dobrých výkonů objevovalo i přehrávání, šumlování a vůbec nevalná úroveň jevištní mluvy a toporné vyrábění humoru.

Pro zachování kritické spravedlnosti budiž řečeno, že tomu nahrává i samotný text Bengta Ahlforse potácející se mezi několika komediálními žánry, od hořce kritické komedie přes situační až k té crazy, které je tam ale jen pomálu. A i v profesionálních inscenacích tohoto titulu vždy záleželo na režii a hereckém mistrovství protagonistů. Pro mě zůstává nepřekonatelnou Věrou Malmgrenovou Jaroslava Adamová, která svým suchým humorem, ženským kouzlem a sarkastickým placírováním point povýšila hru do výšin, jichž samotný text ani zdaleka nedosahuje (záznam ČT zde).

Helena Vondrušková z libické inscenace se v roli vdovy po plukovníkovi Malmgrenovi pohybuje rovněž s jistou ironickou zdatností a ženským šarmem, což lze s klidným svědomím říci i o Nataše Doležalové v roli hospodyně Kirsti Lindholmové, která rovněž vládne suchým humorem a citem pro gag, a režiséru inscenace Jaroslavu Vondruškovi, který velmi dobře a uměřeně ztvárnil postavu Věřina exmilence Vigga Barkmana. Ale to je tak vše. Na rozdíl od ženské čtveřice z Kralup anebo souboru z Boleradic tu scházel zřetelnější důvod, proč tuto inscenaci prezentovat jinde než v místě vzniku, kde má jistě pro soubor i domácí publikum daleko větší význam.

…

Na třetí páteční představení Divadla My z Plzně s názvem Svatá hlava bylo prodáno jen sedm lístků, což na kapacitu Sálu Josefa Čapka opravdu není moc. Odpolední i večerní reprízy prý ale byly plné, nicméně ve 22.45 jsme obsadili v počtu něco málo přes deset osob jen malý divácký ostrůvek uprostřed první a druhé řady. Nakonec se to, alespoň pro mě, ukázalo být jistou výhodou, protože s jediným hercem představení Františkem Kaskou se podařilo v takto koncentrované sestavě navázat neuvěřitelně blízký kontakt, který si při vyprodaném sálu a pohledu z cca desáté řady vůbec nedovedu představit.

Inscenace čerpá ze stejnojmenné experimentální novely Hany Lehečkové, která v ich formě vypráví zážitky chlapce či mladšího muže Zdeňka s blíže neurčenou psychickou diagnózou. Žije se svou matkou, která se dosud nevyrovnala se synovým postižením, a babičkou, která se to vše snaží řešit vírou v Boha, pravidelnou návštěvou kostela a vštěpováním vnukovi zásady desatera. Ten žije ve svém vlastním světě, silně ovlivněným právě duchovním zázemím, bez přátel. Je vysmívaným přerostlým dítětem s důvěřivým přístupem k lidem i faktům, jež mu svět kolem nabízí. Absolutní štěstí prožívá jen ve chvílích, kdy se řítí na svém kole a cítí se svobodným „králem celého světa“.

František Kaska režírovaný Renatou Vordovou předstupuje před diváky se stejným důvěřivým a zároveň nedobytným pohledem, jaký mají malé děti, před jejichž upřenými zraky se často cítíme nesví. K převyprávění Zdeňkova života vystačí s jednou židlí a věšákem s několika ramínky s oděvy, které představují ostatní postavy – hnědý svetr je matka, šedý župan babička a žluté triko s vycpanými ňadry jeho první sexuální zkušenost Sandra.

Někdo, kdo mě nezná, si může myslet, že jsem blázen a že se mnou Renata pracuje… tak doufám, že jsou tam místa, kde je jasné, že to jen interpretuju, řekl František Kaska v rozhovoru pro hronovský Zpravodaj. Popravdě řečeno, jeho výkon je natolik silný a autentický, že si ho po pár minutách se Zdeňkem ztotožní snad každý. Stejně jako holky ze scény Kralupy „nehrály děti“, tak ani on nehraje blázna, ale bytost, která se ze všech sil snaží pochopit ten náš divný svět, ale stále se mu to nedaří. Hluboký sklon před hereckým výkonem Františka Kasky, jehož Zdeněk bude diváky pronásledovat ještě dlouho po hronovském týdnu.

…

A aby toho na páteční program nebylo málo, tak na open air scéně v hronovském parku se v podvečer konal koncert šansonovo-jazzové skupiny 6 NaChodníku, šesti skvělých muzikantů v čele s Tomášem Peterkou a jeho sestrou, zpěvačkou a herečkou Lucií Peterkovou, kteří divákům více než hodinu vyprávěli křehké příběhy o životě, a bylo to opět moc krásné. Staré a známé písničky si hronovští pobrukovali s interprety, se zvědavostí naslouchali novým, které se objeví na nové desce Hodiny bijí půl nachystané na předvánoční trh. Nádherné poetické texty Milana Poutníka i Miloně Čepelky, do duše promlouvající hudba Tomáše Peterky a mámivé housle i saxofon ladící s altem Lucky Peterkové, to bylo osvěžující pohlazení v horkém odpoledni.

///

Více o 92. JH na i-DN:

Jiráskův Hronov po dvaadevadesáté

92. Jiráskův Hronov začíná

Divadlo RADAR získalo Cenu Pavla Dostála

Pod hronovským nebem (No. 1)

Pod hronovským nebem (No. 2)

Pod hronovským nebem (No. 3)

Pod hronovským nebem (No. 4)

Pod hronovským nebem (No. 5)

Pod hronovským nebem (No. 6)

…

• Autor: Radmila Hrdinová
• Publikováno: 8. srpna 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Pod hronovským nebem (No. 7)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ