Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Důlní divadlo (No. 6)

    Petr Boháč: Vypravěč je mé vyznání síle ženskosti

    Režisér a umělecký šéf skupiny Spitfire Company Petr Boháč je pravidelným hostem Dream Factory. Letos na festivalu představí hudebně-taneční projekt Vypravěč. V rozhovoru prozradil, jak a proč inscenace vznikla, co ho fascinuje na ženském světě a jaký je rozdíl mezi tělesným jazykem a řečí.

    Petr Boháč

    Petr Boháč FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Můžete prozradit, jak vznikal projekt Vypravěč? Co stálo u jeho zrodu?

    Cécile da Costa za mnou přišla a zeptala se, jestli s ní nechci udělat sólový projekt. Měla knižní předlohu (Kámen trpělivosti od Atiqa Rahimi), kterou chtěla zdivadelnit. Řekl jsem, že budu rád, když s ní budu moci spolupracovat, ale že nechci dělat cizí příběh, nýbrž se pokusit zviditelnit intimní části jejího života. A Cécile souhlasila. Potom jsme rok připravovali koncept a další tři měsíce intenzivně zkoušeli.

    Je to poměrně feminní inscenace. Proč se nejmenuje Vypravěčka?

    Je to pouze můj osobní problém s tímto slovem. Připomíná mi to figuru Boženy Němcové – jednoduše mám vypravěčku spojenou s Babičkou. Přeci jen to naše vyprávění je jiné. A zároveň jsem tam schoval svou osobnost. I když jsem s Cécile o tom nikdy nemluvil, Vypravěč je z určité části moje vyprávění o životě a osudu Cécile da Costa. Je to moje vyznání síle ženskosti. Ta síla je ukryta v narativu těla a podrobena náročné bolestivé zkoušce. Asi mě nikdy nepřestane fascinovat ženský svět: jeho záhyby, strategie přežití, různobarevné touhy, schopnosti nést břímě či vypořádat se s nepřízní osudu.

    Projekt formálně a vlastně i tematicky navazuje na One Step Before The Fall. Plánujete vytvořit další díly tohoto cyklu?

    Ten cyklus je vlastně vytvořen. Stačí ke dvěma zmíněným připočítat Hlas Anne Frankové. Tři ženské osudy, tři různé strategie vyprávění, tři odlišné touhy vypovědět, kdo jsem a především kým bych mohla být, kdybych byla svobodná. Ale možná tato konstelace příběhů ještě není dokončená. Až potkám další silnou ženu a ona mi umožní, abych díky jejímu příběhu vyprávěl ten svůj, nebudu váhat ani minutu. V této chvíli ovšem žádnou takovou ženskou osobnost ve své blízkosti nevidím.

    Vypravěč i One Step Before The Fall jsou sólové projekty tanečnic s živým hudebním doprovodem. Čím je pro vás tvorba pouze s jednou tanečnicí tak fascinující?

    Především kvůli možnosti vést intimní dialog. Nechat se inspirovat setkáním, které není rušeno ničím jiným. Pro mě to je intenzivní fokus na určené téma, v němž znějí pouze dva hlasy, můj a performerky. A také mě fascinuje nepoměr, kdy jeden jediný člověk vzdoruje obecenstvu, které čítá několik stovek jedinců. Nepochybuji, že je v tom rozměr určitého hrdinství, které mám rád. Sólové představení není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Člověk musí být silnou osobností s velkou mírou pravdivosti a uvěřitelnosti. To si mnoho mladých performerů nebo herců neuvědomuje. Myslím si, že mládí a sóla k sobě nepatří. Mládí nemá tu potřebnou a nezbytnou nažitou zkušenost. Ale výjimky existují.

    FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Cécile da Costa v projektu Vypravěč FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Na festivalu je zastoupená také dramaturgická linka Shakespeare 400, vy jste vytvořil politickou inscenaci Vladimir Macbetin, která vycházela z Macbetha. Necháte se i nadále inspirovat Shakespearem? 

    Po zkušenostech s Macbethem jsem se rozhodl, že další shakespearovské variace budou čistě mým textem. Našel jsem klíč k Hamletovi. Došel jsem k tomu, že mě znovu baví psát a že především toužím psát. Ne vždy tomu tak bylo. A předpokládám, že ne vždy tomu tak bude. Takže chci využít dobré vlny. Mám rozepsané dvě hry, jedna se prozatím jmenuje Homobible a druhá Hamlet a jeho dvojenec. Více si netroufám prozradit.

    Vystudoval jste bohemistiku, proto mě velice zajímá používání slova ve vašich inscenacích. V čem se pro vás liší tvorba projektu tanečního či pohybového a inscenace, v níž převládají činoherní postupy?

    To je komplikovaná otázka. Vždy se jedná o soubor jazykových prostředků, jen v jednom případě tvořím pomocí tělesného jazyka a v druhém pomocí slovních obratů. Obě znakové soustavy mají svá specifika. Ale převládají společné archetypální obrazy. Já osobně chápu jazyk jako množinu znaků, díky kterým se mohu domluvit s druhým, díky kterým se mohu pokusit definovat, kdo jsem, a především které mi umožňují evokovat obrazy. A tato definice je platná jak pro tělesný jazyk, tak i pro řeč samotnou. Když pracuji s hercem, snažím se roztančit jeho tělo, a když pracuji s tanečníkem, snažím se, aby neztratil schopnost promluvit. Nejde o vnějškový pocit, že tanečník na jevišti mluví nebo že herec tančí. To je banální chápání syntézy. Nejdůležitější je, že, když mluvím, mé tělo není „mrtvé“, nebo že, když tančím, mé myšlení není němé.

    (Rozhovor vyšel ve zpravodaji Snář z továrny).

    ///

    Více na i-DN: Ostravské snění o skautech

    Ostatní denní reportáže:

    Důlní divadlo (No. 1)

    Důlní divadlo (No. 2)

    Důlní divadlo (No. 3)

    Důlní divadlo (No. 4)

    Důlní divadlo (No. 5)

    Důlní divadlo (No 7.)

    Důlní divadlo (No. 8)

    Důlní divadlo (No. 9)


    Komentáře k článku: Důlní divadlo (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,