Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Důlní divadlo (No. 1)

    Včera začal osmý ročník festivalu Dream Factory Ostrava, který slibuje šest dnů naplněných tím nejlepším z českého divadla. V programu jsou však zařazeny také filmy, koncerty, site-specific projekt… To všechno na mnoha místech Ostravy, města, které v noci, když si myslí, že už všichni spí, rozehrává cudně symfonii svých dolů a továren.

    dream_factory_2016-2
    První den oficiálně zahájilo až večerní představení tříhodinové Zimní pohádky Dejvického divadla, ovšem první položkou v programu bylo už ve dvě odpoledne na Kuřím rynku Divadlo koňa a motora se svou představou o tom, jak hrát Shakespearova Othella. A do Zimní pohádky se stihly ještě Krásné psací stroje Divadla Na zábradlí.

    Jak už můžeme být zvyklí, Divadlu koňa a motora stačily k jeho inscenaci Othello is Black pouze ojetý vůz, ojeté atrapy střelných zbraní, pár nahrubo a s pomocí tuny izolepy vyrobených rekvizit a trocha štěstí při hledání v second handech. A příběh o žárlivém mouřenínu, který je smýkán intriky svých „přátel“, který je smýkán nedorozuměním se svou ženou Desdemonou, který je smýkán vlastní vztahovačností a umíněností, a který se vším tím smýkáním usmýká k dvojité vraždě a sebevraždě, pojali bývalí spolužáci z pražské DAMU jako podobenství o tom, jak snadno člověk podléhá nátlaku většiny.

    Jako jeviště i zákulisí využívají vlastní auto. FOTO Facebook

    O Othellovi svérazně povyprávělo Divadlo koňa a motora FOTO ARCHIV

    Hledání nadčasovosti v Shakespearových hrách je věčné a nejspíš jen tak neskončí. Autor v době vrcholné renesance pojmenoval základní nedostatky lidské morálky, jako správný básník však ne doslova, takže všechny ty mikroděje podněcují divadelníky ke kritice své doby. Režiséři Michal Hába a Šimon Spišák se tedy rozhodli, že využijí tmavé pleti benátského vojevůdce a jeho chorobné žárlivosti a zinscenovali příběh plný kontroverzních názorů na černochy, homosexuály, vládu, Turky, uprchlíky… To vše s didaktickou představou, že divákovi dojde a sám nad sebou se zamyslí, jestli nějaký z těch opravdu ošklivých názorů nezastává náhodou taky. Pod vší kontroverzí a přeháněním se však onen kýžený účel někam ztratil a zůstaly jen nesnášenlivé výkřiky čertíka z krabičky – Michala Háby, který tradičně nehrál, ale exhiboval. A přebíjel i ty vtipné (rozuměj jak humorné, tak nápadité) momenty představení, které stojí i na částečné improvizaci.

    FOTO KIVA

    Čtyři čeští literáti v Krásných psacích strojích! FOTO KIVA

    Divadelní sebevraždou nebyla návštěva představení Krásné psací stroje! Miloše Orsoně Štědroně v režii Jiřího Havelky.  (A festivalové diváky čeká ještě další inscenace z Divadla Na zábradlí – dnes budou uvedeni Mikuláškovi Hamleti.) Hudební divadlo M. O. Štědroně si tentokrát vzalo na paškál život a tvorbu čtyř velikánů naší literatury druhé polovice 20. století – Bohumila Hrabala, Jiřího Škvoreckého, Jiřího Koláře a Jana Zábrany.

    Už po zhlédnutí jedné z repríz v Praze jsem byl přesvědčen, že Krásné psací stroje! nejsou pro každého. Jako bohemista jsem se těšil z každé narážky na literární svět té doby, ale sám jsem tápal v jedné z hlavních tematických linií – o překladu Prezydenta Krokadýlů. Ta popisuje, jak se dva přátelé Škvorecký se Zábranou, kteří spolu sepsali řadu detektivek, dostali ke spolupráci na překladu knihy o násilnických dospělých dětech zajatých v ghettu. Román tu vyšel v roce 1963 zjevně pouze díky konspiraci: jeden překládá, druhý pokrývá (tedy navenek vytváří iluzi, že překládá on). Zda je autorem překladu téhle knihy Škvorecký, nebo Zábrana, nechme na literárních vědcích. Pro inscenaci je podstatné, že aspoň z mé zkušenosti jde o historii, o níž se toho mnoho neví, což snadno působí zmatek, o čem, že se to vlastně jedná, a hlavně, čím že to vlastně i celé představení končí. Tento bod v dějinách je vedle všech těch veselých scének skutečně stěžejní. Vnáší totiž svár do „nedotknutelné“ homogenity autorů stojících proti nesmyslnému režimu (v inscenaci tenhle režim, resp. vedení Odeonu, skvěle, vepřově a tesilově, ztvárňuje Leoš Noha). A když s tímhle divák nemá valné zkušenosti, hlavní poselství inscenace mu uteče a zůstanou jen, přiznejme si to, vlastně nepříliš dobré písničky. To ale neznamená hudba!

    Po zhlédnutí představení v Divadle Petra Bezruče mi sice došly další souvislosti, ale stále jsem se nemohl zbavit dojmu, že tentokrát to Štědroňovi s písňovými texty příliš nevyšlo. Často zněly spíš jako veršovánky. Zjevná snaha něco sdělit přebila pečlivější práci s jazykem. Přesto poměrně velkorysá scéna Bezručů byla k inscenaci shovívavější než paradoxně ta domovská. A to tím, že se před diváctvo dostali i živí hudebníci, kteří jsou Na zábradlí skryti. Kapela je velmi podstatnou složkou celého konceptu a v tom, zda je, či není vidět je obrovský rozdíl. A tak nakonec ani nevadilo, že se hercům nedařilo číst v předscéně z listu. A ani to, že Miloslav König coby Jan Zábrana nevrkal nad skonem Bohumila Hrabala (Ladislav Hampl) zavěšen pod stropem, ale „jen“ seděl opřen o jedno odeonské okno.

    Zimní pohádka

    Zimní pohádka patří k inscenačně nejtěžším Shakespearovým hrám…  FOTO HYNEK GLOS

    No a závěr patřil Zimní pohádce Dejvického divadla. Říkám závěr, ale byl to vlastně začátek. Slavnostní zahájení festivalu. Znovu Shakespeare a znovu o žárlivosti, ale tentokrát jinak. Podle anotace to měl být psychothriller se šťastným koncem. Dokonce i Miroslav Krobot, který v představení hraje lokaje sicilského krále a českého pastýře ovcí, v rozhovoru pro festivalový zpravodaj potvrdil, že Ondrej Spišák, režisér inscenace, takovou vizi měl. Asi bychom si měli s dejvickými vysvětlit, co znamená slovo psychothriller – u toho se člověk bojí, je permanentně pod tlakem, že něco v zobrazovaném světě není v pořádku, a je neustále živen v iluzi, že se ho to intenzivně týká taky, byť je pouhým divákem.

    Zimní pohádka z Dejvic je ale téměř stoprocentní veselohrou trochu svým obsahem i zpracováním připomínající Goldoniho Sluhu dvou pánů případně podobné kusy, kde nikdo není tím, čím se zdá být, neustále někdo hraje na víc stran a je to vlastně velká legrace. Taky je možné, že Spišák coby hostující režisér nějakou představu měl, ale semknutý soubor Dejvického divadla to nakonec udělal po svém. V každém případě bych rád od tvůrců slyšel, v čem je jejich inscenace psychothriller, a zda to není jen marketingový tah, který stejně nepotřebují. To ostatně potvrdil i akusticky nemožný Dům kultury města Ostravy praskající ve švech.

    Zimní pohádka Dejvického divadla je především ohromnou zábavou, přesto že se hraje především o nesmyslné žárlivosti sicilského krále v podání skvělého Davida Novotného. Ten nejprve své parohy bere se sžíravým sebeironickým humorem, aby nakonec vybuchl v zaslepence, který se neštítí popravit vlastní manželku jen na základě domněnky. Podezírám tvůrce, že právě tato část měla být psychothrillerem, k tomu ale chybělo dávkování emocí, stupňovaný strach a další radosti, které tak často u televize způsobují, že člověk nechce vytáhnout paty z pokoje, protože za každým stínem číhá vrah. Soud se však rychle odbude a pak už opět přichází jen humor a pochopitelně láska. A pominu-li poněkud zrychlený konec, kdy člověk nestačí pochytit, jak se stalo, že najednou už všichni ví, že ta krásná pastýřovic holka (Veronika Khek Kubařová) je ve skutečnosti odhozenou královou dcerou, je dejvická inscenace více než důstojným zpracováním údajně nezinscenovatelné Shakespearovy hry.

    ///

    Více na i-DN: Ostravské snění o skautech

    Ostatní díly denních reportáží:

    Důlní divadlo (No. 2)

    Důlní divadlo (No. 3)

    Důlní divadlo (No. 4)

    Důlní divadlo (No. 5)

    Důlní divadlo (No. 6)

    Důlní divadlo (No 7.)

    Důlní divadlo (No. 8)

    Důlní divadlo (No. 9)


    Komentáře k článku: Důlní divadlo (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,