Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Důlní divadlo (No. 4)

    Třetí den se dění festivalu poprvé přesunulo na místa, která mu dodávají jedinečnost. Projekt Shakespeare na Hlubině  režiséra Jana Mikuláška, připravený exkluzivně pro prostory Nových koupelen Provozu Hlubina měl svou festivalovou premiéru a jedinou reprízu v jednom odpoledni. Jako zahraniční hostující soubor vystoupilo Divadlo Andreje Bagára v Nitre s inscenací Veľký zošit.

    FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Na Hlubině byl uveden site-specific projekt Jana Mikuláška a ostravských herců… FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Projekt Shakespeare na Hlubině Jana Mikuláška, původně připravovaný pro prostory bývalého obchodního domu Ostravica-Textilia a dodatečně přesunutý na Hlubinu, patřil do shakespearovské festivalové linky. Mikulášek a herci Divadla Petra Bezruče vycházeli z Shakespearových sonetů, těžko však říct, jestli je kolektivně podrobili hlubokému čtení. Výsledek napovídá spíš opaku – na základě hlavních témat sonetů vzniklo v různých místnostech Nových koupelen několik vizuálně brutálních obrazů a instalací, dramaturgický vklad ale celku chyběl nebo nebyl čitelný.

    Je možné, že projekt utrpěl náhlým přesunem z Ostravice, přesto musím zmínit, že za site-specific by se neměl označovat jen proto, že je zasazen do nezvyklých míst. Včerejší Shakespeare na Hlubině byl spíš prohlídkou Nových koupelen, jejíž doprovodný komentář nebyl výkladový, ale umělecký, a neinspiroval se Hlubinou, ale Shakespearem. S prostorem samotným lépe souzněla jeho první polovina.

    S prostorem ale site-specific projekt moc nesouvisel FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    S prostorem ale site-specific projekt moc nesouvisel FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Na začátku diváci jako skupina turistů prošli hornickou mučírnou lásky, kde žádný celý sonet nezazněl, pouze útržky poukazující na drsnou tvář lásky, podřízenost a zvířecí sexualitu. Druhou zastávkou a nejlépe vyvedenou částí Shakespeara na hlubině byla místnost, kde se podle fantazie tvůrců horníci scházeli, aby se „očistili“ od všedních starostí, například četbou poezie. Z reproduktorů zněly zprávy o uzavření jednoho z ostravských důlních provozů, zatímco herci jako horníci si mezi sebou uspořádali recitační soutěž v přednesu 66 sonetu v různých překladech. Tato scéna dala nejlépe vyniknout geniu loci Nových koupelen, zároveň byl vtipnou narážkou na posedlost srovnáváním shakespearovských překladů a díky reprodukované zvukové zprávě nezůstala „jen “ pěkným obrazem, ale získala apelativní ráz, na který Ostrava slyší. V další části prošli diváci chodbou, z níž mohli nahlížet do malých komůrek s různými, opět dost drsnými uměleckými instalacemi. Mezi Shakespearovými verši tady ležely mrtvoly a usekané končetiny oděvních figurín, evidentně rekvizit připravených pro site-specific v Ostravici-Textilii.

    Po přechodu do druhého patra se diváci mohli rozesadit okolo „stěn“ z igelitů, tvořících čtvercové prostranství, na němž se za recitaci dalších a dalších sonetů s tématem smrti odehrávala scéna o pomíjivosti lidského bytí, plynutí času, smrti a rozkladu. Bohužel se v tomto momentě začala čím dál víc rozpadat i inscenace. Herci z ansámblu Petra Bezruče nebyli v této kolektivní improvizaci úplně pevní v kramflecích, jejich pohyb za igelity byl dost rozpačitý, účelové znemožnění jasného zrakového vjemu ztratilo smysl v momentě, kdy byla omezená i sluchová percepce – akustika horní místnosti znemožňovala porozumění recitovaným básním.

    Další zastávka s „minikoncertem“ sonetů zhudebněných Michalem Sedláčkem vůbec nezapadla do už tak dost rozloženého konceptu a v Ostravici-Textilii měla raději zůstat i závěrečná módní přehlídka, již by šlo zkráceně charakterizovat jako lascivní, vizuální orgii inspirovanou alžbětinským divadlem. K němu odkazoval i hudební podkres v předchozí části o smrti nebo kostýmy z bezručovského fundusu.

    Ačkoli mé dojmy jsou rozpačité, uznávám, že Mikulášek ukázal, že výtvarné divadlo je jeho doménou, když se mu podařilo osadit rozlehlé prostory Nových koupelen prostor množství výtvarných objektů a rozehrát místy velmi působivou hru světla stínu v improvizovaných podmínkách.

    Vek_zoit_16

    Veľký zošit je perfektní ukázkou současného interpretačního divadla FOTO COLLAVINO

    Letošní slovenský host, Divadlo Andreja Bagára z Nitry, představilo Ostravě mrazivě krutou inscenaci Veľký zošit podle stejnojmenné literární předlohy francouzské spisovatelky maďarského původu Agoty Kristof. Před zraky diváků se odvíjel příběh, odehrávající se za války na vesnici. Nepíšou se v něm dějiny a neřeší národní povahy – díky tomu, že je zasazen do v blíže neurčené doby a na blíže neurčené místo, má obecnou platnost. Jména nemají ani postavy.

    Hlavními „hrdiny“ jsou dva malí chlapci Dvojče 1 a Dvojče 2, která jejich matka odložila ke své matce na vesnici. Babičku všichni ve vesnici nazývají čarodějnicí a ona se tak bez výčitek chová. Chlapce vyučí, že pokud chtějí v drsné době a na drsném místě přežít, musí se sami o sebe postarat. Dvojčata na sobě skutečně začnou pracovat a zocelovat se, pochopí, že musí být rezistentní vůči bolesti i emocím. Postupně si vytvoří vlastní morální kodex a ve svém okolí začnou sjednávat krutou spravedlnost, neštítíce se prostředků jako vydírání nebo vražda. Naprosto zásadní pro vyznění je jazyk, stejně jako chování chlapců oproštění od emocí. Do Veľkého zošitu, kam zaznamenávají, co se děje, nepíšou dojmy, žádné interpretace, nic citově zabarveného. Jen prostá fakta.

    Drtivý dopad, který má inscenace na diváky, není jen dílem silného námětu, ale především režiséra Jána Luterána, který se vyvaroval zbytečného naturalismu (naznačené a nedořečené je mnohdy děsivější), vsadil na minimalismus ve všech složkách, které ovšem tvoří perfektní souhru. Scéna je vytvořená z praktikáblů, v nichž jsou otvory s dvířky. Jejich otvíráním a zavíráním vzniká jakýkoli prostor, který je právě potřeba. Vana pro koupel, chlívek pro prase, hrob… Na obdélníkovém pódiu z praktikáblů je umístěna železná konstrukce, připomínající dětskou prolézačku, která ale není místem pro dětské hry. Tady se mučí, zneužívá a znásilňuje.

    Zvuková složka efektivně pracuje se střídáním tichých pasáží s rytmickými zvuky, jež vytváří sami herci, se svými postavami je ale bohužel nepropojují. Kostýmy a rekvizity nejsou nijak výrazně stylizované, mají připomínat vesnické prostředí. Inscenace stojí také na hereckých výkonech. Výtečná je Žofia Martišová jako babička, herečtí představitelé dvojčat Martin Šalacha a Marián Viskup ctí, že chlapci fungují jako jedno tělo a jedna mysl a snaží se rozdíly ve svém herectví omezit na minimum. Ostatní herci hrají vícero postav, což je nejspíš zdrojem toho, že inscenace občas škobrtne, co do srozumitelnosti. Navzdory dvěma dějovým momentům, která se nepodařilo podat zcela srozumitelně, je Veľký zošit perfektní ukázkou současného interpretačního divadla.

    ///

    Více na i-DN: Ostravské snění o skautech

    Ostatní denní reportáže:

    Důlní divadlo (No. 1)

    Důlní divadlo (No. 2)

    Důlní divadlo (No. 3)

    Důlní divadlo (No. 5)

    Důlní divadlo (No. 6)

    Důlní divadlo (No 7.)

    Důlní divadlo (No. 8)

    Důlní divadlo (No. 9)


    Komentáře k článku: Důlní divadlo (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,