Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Důlní divadlo (No 7.)

    Většina produkcí  sobotního programu byla zasazena do prostorů Dolu Hlubina ve Vítkovicích. Místnosti bývalých hutí zasahovaly do vyznění inscenací nejen z hlediska scénografie, ale měly vliv i na zvuk a srozumitelnost. Což se ve výsledku stalo pojítkem celého festivalového dne.

    Anežka Hessová ve hře Rainalda Goetze Válka. Režíroval Jan Frič na scéně Nikoly Tempíra. Divadlo X10, 2015 FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Anežka Hessová ve hře Rainalda Goetze Válka, kterou režíroval Jan Frič FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Válka Divadla X10 útočí na všechny smysly jako crazy epos o apokalyptickém a postapokalyptickém světě, kde není místo pro sraby a pacifisty. Témata, významy, symboly, odkazy se chrlí ze všech stran, narážejí do diváků, mění směr, míří zpět k hercům, aby se zase vrátily s dalším nánosem myšlenek a úvah. Válka je boj. Boj s vlastním mozkem, co všechno dokáže pojmout a co už je za hranicí možností chápaní. Boj s vjemy, které jdou odevšad a je nutné se s nimi poprat a vyrovnat. Nebo nad nimi alespoň přemýšlet.

    Kontrasty u Friče působí jako mantra. V prostorách Hlubiny se to ještě umocňuje. Ošuntělá, polorozpadlá podlaha s rozbitými špinavými dlažkami na zdech diagonálně zrcadlí vyvýšené jeviště s projekčním plátnem, na něž se promítá obraz krásného barokního kukátkového divadla. Zvuky a hlasy se v průmyslových prostorách Hlubiny tříští a deformují, stávají se ještě mocnějšími a strašlivějšími i tím, že nepochopení dosahuje úplnosti. Vyhrocenost, bizarnost a děs situací se stupňují, až odezní do ticha. Koláž je úplná. Šok, hrůza, ale fascinace zůstává na dlouhou dobu uložena.

    Dvojí domov (z Čepa)

    Lucie Trmíková a David Prachař v inscenaci Dvojí domov FOTO FABIÁNA MERTOVÁ

    Klid, smířenost, láska k životu, ale i k lidem, k domovu, k přírodě, k hudbě a umění, to všechno vyzařuje z Dvojího domova. V prostorách Starých koupelen Dolu Hlubina působilo dílo z Experimentálního  prostoru NoD jako zjevení. Ze světa jiného, prostého, čistého. A ačkoliv ne vše je jednoduché, bez chyby, není důvod neodejít ze světa spokojený a smířený. Pokud se v životě objeví láska, jakákoliv, je to štěstí.

    Čistotu a mír ve Dvojím domově spoluvytváří hudba, která ač někdy působí excentričtější, dospěje do bodu rovnováhy a harmonie. Největším zjevením byla pro mne Lucie Trmíková. Kouzelná, vyrovnaná, nadpozemská bytost, která svoji ženskostí dokáže přežít všechna příkoří světa. Ideálním partnerem jí je opět David Prachař coby citlivý a od začátku až do konce emotivní muž s duší chlapce. Prostor Starých koupelen místy tlumil a rozbíjel promluvy. Ve výsledku se to však nezdá až tak podstatným. Často jsem se přistihla u rozjímání nad právě řečeným a zamýšlením při pohledu na malování obrazu páru vydávajícího se na společnou poslední cestu. Nepotřebujeme, aby všechno bylo dořečené. V tom je ta poezie.

    FOTO MICHAL UREŠ

    Jakub Gottwald v projektu Třetí lež FOTO MICHAL UREŠ

    Jakub Gottwald se v pozdních večerních hodinách opět vrátil do prostoru Vršku Dolu Hlubina. Po odpolední Válce jej v následující hodině a půl čekalo neméně náročné představení. Třetí lež – monodrama vycházející z románové trilogie Agoty  Kristof. Příběh dvojčat, kteří svůj pobyt u babičky proměnili v nadvládu nad svým okolím a pomstu všem, kdo se na nich nějak provinili. Včetně rodičů a vlastně později i jich samých. I u tohoto představení prostor vytvořil povšimnutí-hodné změny. Akustická abnormálnost Vršku Hlubiny působila Gottwaldovi lehké nepříjemnosti při mluvení na mikrofon (což bylo poměrně často). Zvuk se odrážel všemi směry a vytvářel skrumáže hluku. Při opravdu pečlivém soustředění se dalo sdělení rozumět, někdy však působivějšího výsledku docílila jen emoce z hrůznosti zvukové změti.

    Gottwald hovoří v množném čísle za oba bratry – a tím pádem jedním jsou. A přesto se pak dokáží rozdělit, rozdvojit, ztratit unikátní spojení, které jim umožňovalo týrat celý jejich svět. Obludně deformované stíny Gottwaldovy postavy na polorozpadlé zdi prostoru Hlubiny vytvářely stále přítomného partnera, dvojče, bratra sledujícího veškeré dění za zády toho druhého. Působilo to mocně, až tíživě. Z obrovské podoby bratra v podání démonického Jakuba Gottwalda šel dost strach.

    ///

    Více na i-DN: Ostravské snění o skautech

    Ostatní denní reportáže:

    Důlní divadlo (No. 1)

    Důlní divadlo (No. 2)

    Důlní divadlo (No. 3)

    Důlní divadlo (No. 4)

    Důlní divadlo (No. 5)

    Důlní divadlo (No. 6)

    Důlní divadlo (No. 8)

    Důlní divadlo (No. 9)


    Komentáře k článku: Důlní divadlo (No 7.)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,