Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kritické teze Josefa Hermana (No. 7/2019): Dalibor v Národním divadle

    Nedávno jsme na iDN diskutovali s Jiřím Srstkou o tom, jak ve Frankfurtu nad Mohanem zahráli operu Bedřicha Smetany Dalibor o současných mediálních lžích a terorismu. Zjednodušeně řečeno. U nás ostře odmítané prznění posvátné české klasiky. Jenže co s tím českým zlatým teletem dnes dělat nevíme a neumíme. V orchestru, ve zpívání obtížných partů, v jevištním výkladu.

    Zavedenou jevištní podobu Dalibora ozvláštnil Jiří Nekvasil symbolickými rytíři, do soudní síně právě vstoupil Dalibor (Michal Lehotský)
    Foto Patrik Borecký

    Jiří Nekvasil s Danielem Dvořákem pokračovali v racionalisticky odromantizované interpretaci české operní klasiky. Zvláště Smetanu zjevně milují, nechtějí jeho opery významově posouvat, ani nechtějí jen opakovat zdejší inscenační tradici. Dalibora stejně jako v předchozích případech proto ozvláštnili vizuálně strohou scénou a trochu také zjednodušeně historickými kostýmy. Opět si netroufli opustit otrocky popisné vyprávění příběhu, metafory se v jejich divadle nedočkáte. Ani statisté v brněních nejsou metaforičtí, trochu tančí, trochu jsou kulisáci a trochu zastupují revuální oponu na předscéně, když se jim z pod nohou vyvalí dým zastiňující portálové zrcadlo a nutící ke kašli dobrých deset řad diváků. Nejvíc však Nekvasil poškodil herecké postavy, v nichž pěvci jednají v lepším případě trochu jako v loutkových rytírnách (zřejmě generální režijní úkol), i když významově to k ničemu nebylo, v horším opakují letitá pohybová a gestická klišé v podobě nechtěně komické. Sotva se zbavit dojmu, že na vypracování hereckých postav režisér rezignoval.

    Vladislav (Adam Plachetka) rozhoduje v lázni o osudu Dalibora obklopený lazebnicemi
    Foto Patrik Borecký

     

    Premiérové publikum se hlasitě smálo a bučelo na hlavní hvězdu inscenace, sólistu Vídeňské státní opery i MET Adama Plachetku, pořádného chlapa, který přišel jako Král Vladislav rozhodnout o popravě Dalibora a zazpívat svou jedinou árii, státotvornou úvahu Krásný to cíl, jen s rouškou kolem beder do lázně, kde ho osahávaly polosvlečené lazebnice, a posléze, zahaleného do jagellonské vlajky jako do ručníku, ho masírovali soudcové. Přitom šlo o jeden z mála kontextů, které jsem zaregistroval: k soudu v prvním jednání se Vladislav snesl v ostře nevkusném rouchu na zlatém stolci shůry, a jako si Pilát umyl ruce nad osudem Krista, on se rovnou vykoupal. Kvituji zesměšnění hloupých vládců, ale Nekvasilovi nevadil ostrý střet se situací, s hudbou, kterou tu prostě nevzal v potaz, a nakonec i s průběhem vlastní inscenace. Navíc, jak Nekvasilovi opakovaně vyčítám, scéna v lázni je popisným a mechanicky provedeným dlouhým živým obrazem, což jen zvyšuje trapnost takového řešení. Nekvasilově jevištní poetice jsou jednoznačně bližší “soudobé” opery (včetně repertoáru dvacátého století) rozvolněnou strukturou, s níž se Nekvasilova poetika lépe snáší. Holt Dalibor je, málo platné, pořád historicky idealizovaný obraz, v němž se důrazem na zbytečné detaily, jimiž se Nekvasil zabývá, nic nezmůže. A na razantní podobenství, kterou tato opera může být, u nás není ani pomyšlení.

    Dalibor (Michal Lehotský) ve vězení za mříží, která se nakloní ve chvíli, kdy je „prolomená“, vše v duchu loutkové scénografie
    Foto Patrik Borecký

    Michal Lehotský už se asi nezbaví špatných sykavek, ale je třeba hodně ocenit, s jakým úsilím part nastudoval, včetně právě výslovnosti – i sykavky leckde odstranil! Nemyslím, že je nejvhodnějším interpretem Dalibora, ale způsob, jakým na part a postavu, k níž zřejmě dostal od režiséra pokyn, že jde o loutkového rytíře, vystavěl, je hodno uznání. Kdybych chtěl být stejně demagogický jako odboráři, mohl bych poznamenat cosi o slovenské mafii za Hroncové, ale zrovna tady by to nebylo případné. Druhou pochvalu zaslouží Jiří Sulženko, který také pro žalářníka Beneše nemá všechny předpoklady (chybí mu nejhlubší tóny partu), ale snad jediný stvořil uvěřitelnou postavu, která vyjadřuje emoce – možná proti režisérově koncepci. A nejvíc ctil smetanovský pěvecký styl. Spolu s ním ještě Jiří Brückler (Budivoj) a Jaroslav Březina, i když postavě Vítka už hodně odrostl. Dana Burešová Miladu ztvárnila vznosně, jistým průrazným hlasem se nesla přes předimenzovaný orchestr (leckde se to mnohým nepodařilo), jenže nebylo jí rozumět skoro ani slovo. Také hlasově výtečná Alžběta Poláčková v nejobtížnějších pasážích partu Jitky upřednostnila vokál nad textem. Zvláště v českém repertoáru to považuji za nepřijatelné. Konečně Adam Plachetka myslím není do role krále Vladislava obsazený nejlépe, potřeboval by hlubší part. A potom, už nějaký čas mám dojem, že se jeho nádherný basbaryton zužuje do světlejší barvy a že pěvci chybí legato. Byla by věčná škoda takového hlasu!

    Alžběta Poláčková (Jitka) a Dana Burešová (Milada) připraveny vysvobodit Dalibora
    Foto Patrik Borecký

    Orchestr chyboval nad míru, kterou je možné v Národním divadle tolerovat. Dirigent Jaroslav Kyzlink nevystavěl zvukovou architekturu Smetanovy promyšlené skladby, spíš se mu pod taktovkou rozdrobila analogicky režii na jednotlivé sekvence. Hodně to zavinila volba temp některých pasáží. Ani sbor nebyl sezpívaný příliš pečlivě, navíc se několikrát tempově rozešel s orchestrem. Břesknost fortissim považuji za zdejší úzus interpretace této opery, po zkušenosti s frankfurtským provedením o něm zásadně pochybuji. Heroičnosti se nedosáhne silou nástrojů, ale propracovaným zvukem v promyšleně navázaných pasážích, a to nastudování v mých uších chybí. 

    Vznosná Milada (Dana Burešová) se symbolickými rytíři
    Foto Patrik Borecký

    Co bych dnes dal za inscenaci Dalibora (2001) Bohumila Kulínského a J. A. Pitínského, kterou vykřičeli hysteričtí ochránci prý tradice. A Eva Urbanová. K Milošem Formanem proškrtané verzi ani nedošlo, ale je ohlášena v září v Jihočeském divadle. Současné nastudování Dalibora se utopilo v marasmu, do něhož Opera Národního divadla zabředla. I když odhaduji, že zrovna premiéra nepředstavila nastudování v nejlepším světle. Opravdu by to chtělo změnu, podle mého razantní. Nyní je na ní šance.

     

    Národní divadlo, Praha – Bedřich Smetana: Dalibor. Opera o třech jednáních na německé libreto Josefa Wenziga, hráno v překladu Ervína Špindlera. Hudební nastudování a dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, dramaturgie Beno Blachut, pohybová spolupráce Alena Pešková. Sbor a Orchestr Národního divadla. Premiéra v historické budově Národního divadla 27. června 2019.


    Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana (No. 7/2019): Dalibor v Národním divadle

    1. allafter

      Profilový obrázek

      Vše marno, pane Hermane.
      Když máte v souboru Miladu i Libuši a národu nedopřejete ji slyšet na prknech Zlaté kapličky, Národního divadla, k čemu jsou všechny snahy? Urbanovou už neobsadí, k jejich škodě.

      03.07.2019 (0.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Dobrý den,
        příjemnější by bylo, kdybych vás mohl oslovit, anonymní názory tu nejsou moc vítány. Nicméně: kdo je ta Milada i Libuše v souboru, kterou není „národu“ dopřáno slyšet? Myslíte Evu Urbanovou?

        03.07.2019 (1.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,