Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Když divadlo volá SOS aneb Mezinárodní festival Divadlo 2019

    Žeň, již v Plzni předložil prestižní Mezinárodní festival Divadlo svým 27. ročníkem (11.–19. září 2019), obsahovala takovou míru až drásavé sebereflexe, že nemohla nikoho nechat chladným. Zřejmě přituhuje. Divadlo volá do světa SOS již drahně let, svůj naléhavý hlas vystupňovalo do podoby, kterou dnes tak důvěrně známe, nejpozději po první světové válce. Jestliže však letos jediným veselým kouskem hlavního programu festivalu, jenž má být přehlídkou vrcholů evropské divadelní produkce posledních let, byla loutkohra o zamilovaných psících pro nejmenší diváky ŠŠŠŠ. ŠŠŠŠ. HŮŮŮ. HAF! – pak se opravdu něco děje.

    Zbohatlík Knurov (Konstantin Mukhanov) se chystá pohltit padlou Larisu (Marija Smolnikova) svým kožichem v moskevské inscenaci Ostrovského Bez věna FOTO JAROSLAV PROKOP

    Fokus festivalu byl vždy zaměřen na středoevropský prostor, na země Visegrádu, přirozeně dominoval výběr z domácí tvorby, nechyběl však nikdy důležitý hlas přicházející z Německa, Francie, Itálie, Holandska a dalších západních zemí. Letos ho v Plzni slyšet nebylo. Vytratila se i cenná produkce z Pobaltí, byť se k nám dostávala jen sporadicky, ale v inscenacích tak významných osobností, jako byl Eimuntas Nekrošius či jako je Alvis Hermanis. Hlavní program letos sestával z deseti českých inscenací, jedné ruské a maďarské, dvou slovenských a tří polských. Úroveň se mírně zvýšila, oproti posledním dvěma třem letům, ale o tom, že by festival byl i nadále reprezentativní přehlídkou evropské produkce, lze při této dramaturgické skladbě důvodně pochybovat. I prosté porovnání s tuzemskými festivaly srovnatelné úrovně, ať už v Brně, Ostravě, Olomouci, či Hradci Králové, vede k závěru, že chce-li si Plzeň své prestižní postavení uchovat, bude muset pořádně přidat.

    Přesto leccos z toho, co dnes hýbe Evropou, zaznělo silným hlasem i v Plzni: rozvrácené mezilidské vztahy, nejen v rodině, ale především v sociálním, národním rozměru, vytrácení elementární lidskosti, soucitu, solidarity, uzavření jedinců do výlučného světa sociálních bublin. Zejména emigrace, v historickém pohledu i v tom nejsoučasnějším, se stala jakýmsi mementem výrazně politicky zaměřeného ročníku. V domácích inscenacích byla přitom přítomna především odvěká privátní témata – osamělost jedince, hledání smyslu života, existenciální absurdita lidského bytí, generační střety – a ohlasy současných společenských pohybů rezonovaly v produkcích ostatních zemí Visegrádu.

    Hyperrealistická tvorba Maďara Kornéla Mundruczóa se v Plzni objevila již popáté FOTO JOSEF PTÁČEK

    Dmitrij Krymov použil ruského klasika A. N. Ostrovského, aby mohl rozvíjet své pohledy na současnou ruskou společnost. Dramatický text Bez věna – i při základní příbuznosti tematických linií – se mu tak stal jen nezávazným vodítkem, na němž konstruuje svou velkolepě pojatou dramatickou fresku, plnou odkazů k reáliím, které však nemusí u českého publika vždy plně fungovat (jako k utkání Rusko–Nizozemí na Euru 2008, promítanému na obrazovce). V linii marného usilování o to, dát svému životu obsah a smysl, je i inscenace Zabiják Joe (Komorní scéna Aréna, režie Jiří Pokorný), která si vcelku úspěšně poradila s dnes už klasickým textem Tracyho Lettse, jakousi americkou verzí módního britského stylu coolness devadesátých let. Obě pražské bergmanovské inscenace, Persony (Divadlo Na zábradlí, Jan Mikulášek) a Soukromé rozhovory (Divadelní spolek JEDL, Jan Nebeský), jsou intenzivním zkoumáním nejprivátnějších poloh člověčí psychiky prosycené existenciální nejistotou, skrze niž se do partnerských vztahů plíživě vkrádá krutost, strach, egotistické lpění na vlastním štěstí. Téma – v prvém případě uchopené spíše komplexními divadelními prostředky, ve druhém s výlučným akcentem na herecký projev – tu naplno vyjevilo svou sílu, i přes svou výlučnost, anebo právě proto, a obě inscenace se zařadily mezi vrcholné produkce festivalu.

    Klasické činoherní uchopení se stalo základem tří inscenací z loňského roku. Slovácké divadlo se prezentovalo dramatizací novely Kříž u potoka, v jazyce šetřící archaický sloh Světlé, ale inscenačně (režie Martin Františák) úspěšně kombinující více narativních rovin. Ostravské Divadlo Petra Bezruče přijelo s Maryšou v silně etnizující, ale symbolistně spíše krotké inscenaci Janky Ryšánek-Schmiedtové, která neriskuje žádný zásadní výklad. Oproti Františákově divadelně vytříbené, na výborných výkonech herců založené inscenaci má však výhodu v tom, že se opírá o text, jehož dramatická síla je nepoměrně větší. Vrcholným zážitkem se pak stala inscenace Slovenského národního divadla z Bratislavy. Michal Vajdička dokázal mobilizovat celý herecký soubor a najít tak správný klíč ke hře ed západem slunce z pozdního Hauptmannova období. Klasické činoherní divadlo znovu prokázalo svou sílu, byť charaktery postav nejsou následkem škrtů tak diferencovány jako u Hauptmanna, kde je každé postavě přisouzena trochu jiná motivace, zatímco zde působí spíše jako jednolitá masa, odhodlaná zabránit svému otci všemi prostředky, aby žil závěr svého života podle svého. O to více dominuje learovsky pojatý Clausen a strhující, do nejmenšího detailu vybroušené herectví jeho představitele Martina Huby.

    Druhý slovenský příspěvek, Americký císař Martina Pollacka (Štúdio 12 a Divadlo Pôtoň), pojal své téma performativním způsobem, skrze těla polonahých herců exponovaných v syrovém prostředí hlíny a konfrontovaných projekcí dokumentárních fotografií. Zda je tento syrový minimalismus adekvátní tématu emigrace haličských židů do Ameriky, si nejsem jist. Inscenace Ivety Ditte Jurčové každopádně získala Cenu Dosky za nejlepší slovenskou inscenaci roku 2018. Stejně tak lze pochybovat, zda extrémně oproštěná divadelní forma Zápisků z vyhnanství podle knihy Sabiny Baral dokáže strukturně uchopit téma tak mnohovrstevnaté a složité, jakým byla nucená emigrace polských židů na konci šedesátých let. Ale vše je v rukou Krystyny Janda (spolu s režisérkou Magdou Umer autorky dramaturgické úpravy), která zajišťuje „message“ inscenace paradoxně právě vystupňováním strohosti, podpořené ovšem vycizelovanou hereckou akcí. Poloskryta za revuálkou, recituje otřesné příběhy bez jakéhokoli náznaku patosu. Jen prostě, úsečně odsekává trsy vět vyvolávajících v nás až tísnivý pocit hrůzy z toho, jakých nelidskostí je schopen člověk.

    Ostrý kontrast s multimediálně nabitou inscenací Jiní lidé divadla TR Warszawa, jež je drastickou evokací života současných Varšavanů, beznadějných existencí utopených v drogách, chlastu, sexu a smogu. Z nich se vydělují jakési matné příběhy „jiných lidí“, spojených nenávistí ke všemu cizímu. Velkoměstská neuróza jako by tu přerůstala v diagnózu celého dnešního Polska. Není divu, že vláda se snaží všemi prostředky zabránit exportu této hry. Polsko Polákům! Tento výkřik, nám možná nikoli neznámý, tak tematicky spojuje Jiné lidi s dalším polským, výsostně politickým příspěvkem, sarkasticky nazvaným Hymnus na lásku. Marta Górnicka, autorka i režisérka svérázného projektu, řídí přepestrý sbor a nechává jej na nás chrlit xenofobní slogany. Nechceme tady nikoho! Ani jednoho emigranta! Už se sem nikdo nevejde. České publikum, tváří v tvář této choreografii nenávisti, možná trochu neví, co si o tom má myslet. Nenávist k jinakosti se dá docela dobře vyložit jako láska k vlasti. Nenávidím migranty z Afriky, protože miluji Polsko. Nebo Česko? Vždyť by nám ještě vyfoukli před nosem všechny slevy při výprodejích a dostali by v akci všechny naše smartfouny!

    Oproti maďarskému příspěvku z dílny v Plzni dobře zavedeného Kornéla Mundruczóa, Je těžké být bohem, se polská scéna představila zcela současnou produkcí, jež chce zneklidňovat a snad i burcovat. Maďarská autenticky se tvářící prezentace obnaženého násilí z roku 2010 již přece jen trochu zastarala a vyčpěla. Že je tato tiráková pornografie formálně značně nejistá v kramflecích – což se dá pochopit jako daň nepřipravené syrovosti –, zdaleka nevadí tolik jako to, že Mundruczóova tvorba začíná zavánět chytrým kalkulem. Naproti tomu Hymnus na lásku je absolutní politikum, jehož forma vykazuje jakousi vnitřní spřízněnost se svým obsahem. A jen díky tomu je stravitelná. I když asi ne pro každého. Jedno je jisté: i Poláci jsou v „pěkným průšvihu“.

    Dav nacionalistů v inscenaci Hymnus na lásku zahrnuje lidi všech odstínů pleti, děti i hendikepované FOTO JAROSLAV PROKOP

    Jen hluchý návštěvník letošního ročníku by oslyšel to naléhavé volání: udělejme něco, tento svět je těžce nemocný a jde to s ním rapidně z kopce.

    Bez věna

    Zápisky z vyhnanství

    Hymnus na lásku

    Před západem slunce

    Americký císař

    Je těžké být bohem

    Jiní lidé


    Komentáře k článku: Když divadlo volá SOS aneb Mezinárodní festival Divadlo 2019

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,