Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zápisky z vyhnanství

    Ze tří polských představení, která se letos v Plzni objevila, považuji za nejucelenější a nejpřesvědčivější scénickou adaptaci Zápisků z vyhnanství Sabiny Baral, kterou v roce 1968 komunistický režim přinutil spolu s patnácti tisíci dalších „sionistů“ opustit rodnou zemi. Autorce bylo v té době dvacet let a její kniha představuje konfrontaci malých osobních, intimních dějin s dějinami „velkými“, bezohledně hamtajícími po lidských osudech.

    Hvězda polského filmu a divadla Krystyna Janda, známá především z filmů Andrzeje Wajdy, předvedla v režii Magdy Umer mimořádně působivou one woman show, při které mě dokázala po více než hodinu a půl udržet v napjaté pozornosti. Herečku a hudební soubor od obecenstva po celou dobu odděluje průsvitná opona z tylové látky. Tato „zamlženost“ nenavozuje jen zastřenost vzpomínek starých padesát a více let, ale zároveň evokuje ponurost a přízračnost polského března 1968. Na onu clonu-oponu se emblematicky promítá tvář Krystyny Janda, její přednes je neokázalý, dalo by se říci civilní, nepostrádá však rezolutní patos vycházející z vnitřní bytosti. V projekci vidíme rovněž dobové záběry – nepokoje, zásahy policie, projev W. Gomulky, odjezd exulantů. Při zpěvu-recitaci modlitby za zemřelé (kadiš) sledujeme text v hebrejštině. V závěru zaznívají tato slova: Měla jsem vás dost. Vyhráli jste. Ne, to my jsme vyhráli. Ale spíš jsme všichni prohráli. Odjeli jsme. Budete mít Polsko Juden-frei, Juden-rein. Za chvíli bude váš antisemitismus vaším problémem. Drsná výzva, Poláci, srovnejte se s ní po padesáti letech.

    Nebyl to však bohužel úplný závěr, i když méně by po mém soudu bylo více. Následovaly záběry z manifestace konané na polský Den nezávislosti 11. listopadu, kdy si země připomíná vznik samostatného státu v roce 1918. Dav nese předlouhý červenobílý prapor, občas se mihnou vlajky radikálních „národovců“ (ONR), potyčky s policií, heslo Velké Polsko. Měli by si snad Poláci zakázat státní svátek? Loni Polsko navštívila u příležitosti připomínky padesátého výročí „březnových událostí“ roku 1968 Irena Lasota (nar. 1945), organizátorka a ikona tehdejších studentských protestů, vězněná komunistickou diktaturou a přinucená rovněž emigrovat, žijící v současnosti v USA. Dění v Polsku soustavně sleduje a také se kriticky vyjádřila k vytváření analogií mezi současnou polskou vládou a gomulkovským režimem: Antisemitismus je v poslední době v Polsku opravdu více viditelný, ale jde o antisemitismus lidově-internetový, ne vládní, státní nebo stranický. Je to důležité rozlišení, protože bez něj je možné při troše zlé vůle strašit nástupem „fašismu“ ve kterékoli evropské zemi. Mimochodem, loni jsem před Vánoci digitálně navštívil polský Sejm a hle, slavil se tam židovský svátek chanuka, se vším všudy, za účasti vedení Sejmu a izraelské velvyslankyně. Představte si něco podobného u nás…

    Teatr Polonia, Varšava, Polsko – Sabina Baral: Zápisky z vyhnanství. Režie Magda Umer, hudební aranžmá Janusz Bogacki, projekce Radosław Grabski. Premiéra 9. března 2018 (na festivalu 12. září 2019).


    Komentáře k článku: Zápisky z vyhnanství

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,