Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Jiná Flora (No. 9)

    Slavnostní zakončení 26. ročníku olomoucké Divadelní Flory patřilo inscenaci hamburského činoherního divadla Thalia Theater Na člověku musí být vše krásné. Režisér s tureckými kořeny Hakan Savaş Mican vytvořil jevištní adaptaci stejnojmenného románu nebinární/ho rusko-židovské/ho spisovatelky/spisovatele jménem Sasha Marianna Salzmann. Autor/ka se s rodinou v deseti letech přestěhoval/a do Německa, režisér se sice narodil v Berlíně, ale vyrůstal v Turecku. A oba se příznačně setkali nad látkou, jež vypovídá mnohé nejen o zkušenostech první a druhé generace imigrantů v Německu, ale i o mezigeneračním a mezikulturním neporozumění.

    Slavnostní zakončení 26. ročníku olomoucké Divadelní Flory patřilo inscenaci hamburského činoherního divadla Thalia Theater Na člověku musí být vše krásné. Foto: Lukáš Horký

    Sasha Marianna Salzmann je též autorem/autorkou dramatizace. Ústřední postavou je mladá aspirující novinářka Edi, která se svými ukrajinsko-rusko-židovskými rodiči coby batole emigrovala do NDR a nyní dostala od šéfredaktorky záludný úkol: napsat reportáž o „svých“ lidech. Edi ten úkol připadá absurdní, neboť se víc něž kýmkoli jiným cítí být Němkou – ukrajinsky koneckonců ani pořádně neumí a má pocit, že svým rodičům a prarodičům, vybaveným úplně odlišnou životní zkušeností, vůbec nerozumí. Přesto se vyzbrojí diktafonem a vydává se na road trip z kosmopolitního Berlína do východoněmecké Jeny za svými kořeny, to jest na oslavu padesátin své matky.

    Na první pohled se nezdá, že by mělo jít o jakkoli výjimečnou inscenaci. Na jevišti se nachází pouze skrumáž nábytku v pozadí, na levé straně je ještě několik stojanů s mikrofony, napravo pak mají své zázemí autorka hudby k inscenaci (rovněž s ukrajinskými kořeny) Masha Kashyna a herec Stefan Stern, kteří obstarají většinu atmosférotvorných písňových vstupů. Stern kromě toho s komickou nadsázkou ztvárňuje mužské postavy, především Edina otce a dědečka, Kashyna zase novinářčinu okouzlující známost z Tinderu. Vzadu pak scénu uzavírá velké projekční plátno, na něž jsou promítány jednak záběry z cesty po německé dálnici, jednak snímky zachycující střípky života v SSSR či po jeho rozpadu – tedy obrazy Edi zcela cizí.

    Slavnostní zakončení 26. ročníku olomoucké Divadelní Flory patřilo inscenaci hamburského činoherního divadla Thalia Theater Na člověku musí být vše krásné. Foto: Lukáš Horký

    Podobně neokázalá je i režie. Mican se plně spoléhá na schopnost herců vytvořit živoucí postavy, skrze něž jsou rozvíjena dvě zásadní, vzájemně propojená témata: zaprvé hledání identity v meziprostoru mezi dvěma zeměmi, dvěma kulturami i mezi minulostí a budoucností, zadruhé mezigenerační neporozumění, vyostřené faktem, že Edini rodiče i prarodiče vyrůstali v úplně jiné společnosti než ona. A zde začíná být inscenace výjimečná, zejména díky třem herečkám v nejzásadnějších rolích Edi (Toini Ruhnke), její matky Leny (Oda Thormeyer) a Leniny kamarády Tatjany (Oana Solomon). Ve vzájemné souhře a s vědomím, že jejich hlavním úkolem je zachytit nikdy nekončící proces hledání odpovědi na otázku Kdo jsem?, postupně spřádají ze střípků více či méně rozehrávaných vzpomínek, tragikomických dialogů, introspektivních úvah a ironizujících komentářů emotivní zprávu o tom, jak důležité je naslouchat druhým a nenechat si úsudek zatemnit předsudky či zkreslenými představami. A také o tom, že cesta ke komplexnímu porozumění velkým dějinám vede skrze konkrétní lidské příběhy. Divák si může tímto procesem projít spolu s nimi, což je velký dar.

    Slavnostní zakončení 26. ročníku olomoucké Divadelní Flory patřilo inscenaci hamburského činoherního divadla Thalia Theater Na člověku musí být vše krásné. Foto: Lukáš Horký

    Fokusem na rusko-ukrajinské vztahy od konce osmdesátých let do současnosti i využitím rozměrného projekčního plátna a jistou režijní strohostí inscenace připomněla Pařízkovu Moskoviádu z pražského Divadla X10, jež Divadelní Floru zahájila. Opět se tak potvrdilo, že dramaturgie festivalu nenechává nic náhodě a je skrz naskrz promyšlená.

    ///

    ///

    Jiná Flora (No. 1)

    Jiná Flora (No. 2)

    Jiná Flora (No. 3)

    Jiná Flora (No. 4)

    Jiná Flora (No. 5)

    Jiná Flora (No. 6)

    Jiná Flora (No. 7)

    Jiná Flora (No. 8)


    Komentáře k článku: Jiná Flora (No. 9)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,