Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Jiná Flora (No. 5)

    Na Floru jsem se po dvoudenní přestávce vydala zpět vlakem ve středu odpoledne a můj zrak se při pohledu z okýnka vpíjel do deštěm zmáčených, šťavnatě zelených lesů Zábřežské vrchoviny. V Olomouci jsem se poté ukryla před deštěm v Kostelu Panny Marie Sněžné, který již druhý den zabydlela Johana Pocková se svým tanečně-pěveckým sólem K Madoně se rzí.

    Foto: Ondřej Hruška

    Díky tomu, že se tanečnice poměrně netypicky doprovázela živým zpěvem, i díky zmnožení jejího hlasu do vrstevnatých reprodukovaných melodií vysoký sál zdobeného barokního kostela svou bytostí – ač sama – skutečně zaplnila. Koncentrovanou pozornost diváků, usazených v kostelních lavicích, si získala hned dynamickým úvodem, v němž střídavě v předklonu a střídavě s rukama nad hlavou podupávala bokem k divákům, cválajíc čelem k reflektoru jako kůň venkovskou krajinou, naznačenou lidovou melodií, postupně se mísící s divokou, rytmickou hudbou. V kostýmu z třásní, jež jí jako koni splývaly z čela přes oči a po délce paží tvořily naopak jakési perutě, zakončila svou pouť hlubokým předklonem – podobně jako se svému budoucímu jezdci, jehož si sám zvolí, ukloní bájný hipogryf, kříženec koně a orla, známý z Harryho Pottera.

    Foto: Ondřej Hruška

    Na scénu, tvořenou vyvýšeným presbytářem, se poté Pocková vrátila v kostýmu venkovské dívky, tvořeném bílou halenkou a dlouhou šedou zavinovací sukní, aby vzdala svůj hold Panně Marii, jejíž gotická socha doplňuje hlavní oltář. Kostel přitom postupně zaplnil nebesky líbezný zpěv, vzhledem k jeho mnohohlasému charakteru a skutečnosti, že tanečnice stála zády k publiku, pravděpodobně reprodukovaný. Chytře vystavěná inscenace ovšem vzápětí překvapila, když tanečnice začala zpívat andělským hlasem čelem k divákům z bezprostřední blízkosti a v závěru svým zpěvem postupně prosytila celý kostel, odcházejíc uličkou mezi lavicemi. Její zpěv přitom chvílemi doplňovaly – pravděpodobně samotnou tanečnicí nazpívané – reprodukované hlasy a zvuky venkova: zpěv ptáků, kokrhání kohouta, kvílení cirkulárky či uklidňující zvuk deště, na nějž tanečnice zareagovala tím, že si vlezla do vodou naplněných holínek a začala v nich bujaře skákat po kostele jako holčička skotačící v loužích.

    Foto: Ondřej Hruška

    Energickým závěrem se inscenace vrátila jakoby na začátek a dívka se po spirituálním setkání s Pannou Marií zapojila zpět do reálného života – s novou energií, láskou a radostí a v polidštěné formě. Neméně imaginativní byly ovšem i meditativní pasáže, nabízející vystoupení z pádícího běhu života a možnost dialogu sám se sebou a tím, co nás přesahuje. Tanečnice se zde přetažením sukně přes hlavu a její rozličnou transformací postupně proměnila v křesťanského poustevníka, Pannu Marii, či dokonce buddhistického mnicha nebo se zahalená do sukně jako do pláště, odhalujícího pouze její bosé nohy, usadila na stupně presbytáře jako žebrák na schody kostela – naznačujíc, že Víra je jen jedna a všechny lidské bytosti jsou si rovny. Meditace skončila odkrytím betlému v podobě kapličky na skále (za zvuku zurčícího potůčku), který ladil se zdobenou kazatelnou a ukrýval se pod naddimenzovanou, samostatně stojící širokou sukní vedle oltáře, v níž se tanečnice chvíli předtím proměnila v jezulátko, zdobící vzhledem ke zvukům venkova pravděpodobně nějakou kapličku za vsí. Taneční obřad korunovaný nadpozemským zpěvem Pockové bych směle označila za dosavadní sukces festivalu.

    Foto: Ondřej Hruška

    Přiznat si svou zranitelnost

    Mariánský kult poté naopak bezostyšně zbořila rakouská performerka – a tento den již druhá zpívající tanečnice – Teresa Vittucci v autorském sólu Hate Me, Tender: Solo for Future Feminism. Ačkoli dnes působí ve švýcarském Curychu, tanec studovala mimo jiné v New Yorku, a ve svém stand-upu tak komunikuje s diváky perfektní angličtinou. Podobně jako obecně ve své kariéře se v něm performerka poněkud odchyluje od taneční formy a soustředí se spíše na živou komunikaci s publikem, společenskou satiru a sebeironickou prezentaci vlastního těla. Tak jako Doris Uhlich, již performerka na besedě následující den jmenovala jako jeden ze svých vzorů, je na scéně zcela nahá, své v porovnání s Uhlich ještě korpulentnější tělo ovšem stylizuje nabarvením nabílo a zdůrazněním svých křivek černými linkami, jimiž si obkreslila například velká ňadra a na břiše si komicky naznačila vypracovaný „pekáč buchet“. V inscenaci i v civilu vykazuje tělo Vittucci – poněkud překvapivě vzhledem k jeho oblým tvarům – jak ženské, tak mužské charakteristické rysy, a stává se tak ideálním materiálem pro rozostření kategorií, jejichž prostřednictvím má člověk tendenci uchopovat svět.

    Foto: Ondřej Hruška

    Představení začíná performerka vleže na zemi, zakrytá průsvitným červeným tylem, a poté několika pózami, přičemž s látkou přes obličej připomíná Pannu Marii. Pod křiklavou šálou ovšem začíná prosvítat její nahé tělo a pomalu se z ní vynořují dlouhé umělé nehty, evokující naopak pornoherečku, přičemž Vittucci neustálým opakováním fráze Panna Marie je panna, protože je čistá, za doprovodu diváků ironizuje její sdělení. Pomalý, zdlouhavě repetitivní úvod ovšem vystřídá zábavný stand-up na téma panenské blány a otázky v křesťanské víře vychovávané performerky, jak může být Panna Marie pannou, když porodila Ježíše Krista. Jak má dnes vypadat žena, co se od ní očekává a jak je s touto rolí spokojena? Především na to se ptá performerka prostřednictvím sdílení vlastních vzpomínek a zážitků, konkretizovaných tak, aby se s nimi mohli diváci snadno ztotožnit. (Všichni přeci znáte ten pocit, když máte žízeň a otevřete si vychlazenou láhev Coca-Coly. Ale co když nezazní ono slastné zasyčení? Jako by v té láhvi před vámi už někdo byl!) Místy velmi vtipná performance nenabízí ucelené poselství, nejedná se o žádný chytře vystavěný manifest, ale daří se jí velmi dobře provokovat a vytahovat diváky z jejich komfortní zóny.

    Naše zpravodajství z Flory sice nabralo lehké zpoždění, ale budiž nám omluvou, že jsme se s Petrou ještě po středeční besedě s Vittucci kolem poledne přesunuly do Brna a nastoupily do víru Divadelního světa, odkud budeme v denním zpravodajství pokračovat, zatímco v Olomouci nás vystřídá Natálie Bulvasová. Jsme zkrátka jen lidi, programy obou festivalů jsou nabité, a jak říkala na besedě Teresa Vittucci: Když si člověk připustí svou zranitelnost, stane se nezranitelným. Tak hurá do toho! Víkendová předpověď počasí již v obou městech vyhlíží o poznání lépe a programy lákají k dalším silným zážitkům!


    Komentáře k článku: Jiná Flora (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,