Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Reportáž

    Jiná Flora (No. 4)

    V úterý 16. května se na Divadelní Floře představila činohra domácího Moravského divadla s inscenací Přelet nad kukaččím hnízdem v režii Pavla Kheka. Dramatizace románu Kena Keseyho, již pouhý rok po jeho vydání (1962) vytvořil Dale Wasserman, se u nás uvádí s železnou pravidelností. Vzhledem k oblibě oscarového filmu Miloše Formana z roku 1975 jde jistě o titul, od něhož si divadla slibují zvýšenou diváckou návštěvnost a který navíc poskytuje dostatek podnětných hereckých příležitostí zejména pro pánskou část souboru. Mimo tyto pragmatické úvahy lze hledat důvody pro časté uvádění Přeletu též v nadčasovosti konfliktu mezi vrchní sestrou Ratchedovou a pacientem McMurphym – jde o modelový případ situace, kdy rigidní, mrtvolný autoritářský systém naráží na nekonformní, nekonvenční, svobodomyslné projevy života. Není divu, že se v předloze tolik zhlédl právě Forman, emigrant z totalitního státu.

    Sestra Ratchedová (Vendula Nováková) nedopustí, aby ji McMurphy přechytračil  FOTO archiv MDO

    V dnešní době už nejsou společensko-politické konotace látky tak silné a zastarala i co do některých motivů: lobotomie už je dávno passé, zato z dnešního pohledu není radno žertovat o znásilnění a obsazení postavy indiána Čechem jako poleno se může zdát poněkud přes čáru. Byť Jan Ťoupalík se nelehkého úkolu zhostil s pokorou. Z feministické perspektivy se člověku též může zdát, že ženy zde dostávají až příliš na frak, buď zosobňují koncentrované zlo, anebo sexuální objekt. (V tomto kontextu se nelze nepozastavit nad poznámkou v anotaci na webu Moravského divadla: Těžko lze v novodobé činoherní dramatice najít šťavnatější a komplexnější příležitost pro kompletní pánskou část našeho souboru, navíc ještě se zápornou ženskou hrdinkou v čele.) Jestliže Formanův film zůstává nadčasovým, je to právě proto, že se mu podařilo vhodným obsazením či potlačením některých motivů ve scénáři tato nebezpečí eliminovat. Wassermanova dramatizace je oproti tomu mnohem více spjata s dobou svého vzniku. Dílčí úpravy by tedy jistě byly na místě, nevím ale, zda jsou agenturně povoleny.

    Náčelník Bromden (Jan Ťoupalík) a R. P. McMurphy (Zdeněk Julina) FOTO archiv MDO

    Vytknu-li vše výše zmíněné před závorku a budu-li poměřovat tím, co jsem z produkce činohry Moravského divadla na minulých ročnících Flory, ale i mimo ni, viděla, je olomoucký Přelet solidní inscenací. Herci, na nichž především stojí úspěch celého podniku, ztvárňují své postavy vcelku uvěřitelně, aniž by unikali k nejrůznějším klišé spjatým s psychickými nemocemi. Snad jen zadrhávání Billyho Bibbita v podání Marka Pešla a konstantní gestické i slovní tiky hostujícího Adama Sychrowa v roli Martiniho se časem omrzí. Každý z herců ve vedlejších rolích nicméně dokázal vytvořit specifickou individualitu, takže se osazenstvo léčebny neslévá v povšechné nic, ale podává zprávu o nejrůznějších vykloubených podobách mužství.

    Jestliže některé momenty nechtěně působí úsměvně, je to především vinou režie. Emblematická je v tomto ohledu scéna, kdy se Bromden s McMurphym schovávají před nočním hlídačem a vleže se skryjí za subtilní židličku; hlídač by musel být slepý, aby si jich nevšiml. Závěrečné tragédii zase nesvědčí, že všichni včetně nemocničního personálu stojí jako tvrdá Y, místo aby se pokusili sebevrahovi Billymu pomoci. Wassermanův konec je navíc neskutečně nastavovaný, což obzvláště dobře dokládá srovnání s filmem.

    Ratchedová fízluje z bezpečí své kukaně FOTO archiv MDO

    Pozoruhodný je též posun v dynamice mezi ústřední dvojicí antagonistů. McMurphy v podání Zdeňka Juliny v montérské kombinéze a červené kšiltovce vyznívá mnohem krotčeji než jeho filmová verze, ztvárněná Jackem Nicholsonem. Je pak trochu obtížné uvěřit, že tento přidrzlý sympaťák byl do blázince zavřen, protože se opakovaně projevoval násilnicky a celkově nezvladatelně, tedy musel být „vyhozen z kola ven“ (k čemuž ostatně odkazuje český překlad názvu románu). Tématem Julinovy postavy se stává především nespoutaná chuť do života a nechuť ke všem konvencím.

    Skrz naskrz kladně pojatý McMurphy samozřejmě není sestře Ratchedové tak silnou protiváhou. Její představitelka Vendula Nováková si tedy zprvu může dovolit působit dosti jemně až panenkovsky, byť za Ratchedové líbezným úsměvem lze už tehdy spatřit cosi křečovitého, ba zlověstného. Postupně však její sociopatické já vyplouvá čím dál tím více na povrch a ukáže se, že nemá emoce ani schopnost empatie, zato s lidmi dokáže výborně manipulovat. Jestliže Formanova herečka Louise Fletcher částečně vyjádřila motivaci sestřina teroru v posedlosti pořádkem a až jakési fundamentalistické úzkoprsosti, u Novákové se po jakékoliv racionalizující motivaci pídíme marně. Její Ratchedová je ztělesněním zla, což v dnešní době schopné nalézat psychologicky relevantní vysvětlení i pro počínání sériových vrahů (Dexter, Myšlenky zločince) působí přeci jen poněkud nepravděpodobně.

    U ženy skončíme a s ženami budeme pokračovat. Po maskulinním úterku následuje duchovně-femininní středa s tanečními inscenacemi Johany Pockové a Teresy Vittucci. Těším se velmi!


    Komentáře k článku: Jiná Flora (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,