Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Jiná Flora (No. 7)

    Festivalový program si během desátého dne pohrává s žánry. V sobotu 20. května se mi povede navštívit divadelní talk-show, performativní videoinstalaci a operu. Ukáže se, že být jiným někdy do života přináší zábavu, někdy ho ohrožuje. O prvním případě vypovídají členové souboru Divadla Aldente, o druhém videoinstalace The Kids Are Alright. Musím přiznat, že ten první mě nabil energií. Druhý téměř uspal. Možná za to může fakt, že prostě raději tleskám živým hercům než projekčním plochám a sluchátkům.

    Sobotní divadelní šňůru jsem započala projektem Stand up Down v krásném půdním prostoru Divadla K3 v Konviktu. Foto: Lukáš Horký a Ondřej Hruška

    Sobotní divadelní šňůru jsem započala projektem Stand up Down v krásném půdním prostoru Divadla K3 v Konviktu. Schválně se vyhýbám slovu „inscenace“, na půdorysu talk show moderátor a komik Filip Teller zpovídá členy Divadla Aldente doprovázen třemi charismatickými hudebníky. Určité části musí být předem připravené, herci jsou okostýmovaní a některé otázky se zřejmě opakují při každém uvedení. Mám ale za to, že k moderátorem slibované dynamice umožněné bezprostředností herců opravdu dochází. Martina Kříže, Moniku Pekařovou, Hanu Bartoňovou, Zuzanu Filoušovou a Martina Polišenského spojuje mimo herecké zkušenosti a zájmy – snad nejsem jediná, kdo poprvé slyšel o paravoltiži, a dokonce zhlédl pozice, které sportovkyně na koni provádějí – spojuje diagnóza Downova syndromu. A tato jejich jinakost spoluvytváří mnoho překvapivých situací.

    Představení vedle citlivého a na vše připraveného Tellera moderuje Barbora Šotkovská alias Karel Gott. Stejně jako se rozhodla, že se pro toto představení stane zpěvákem, vymyslí v jeho průběhu, že si zaplave v řece. A tak to udělá, v šipce sklouzne po podlaze a přidá pár temp. Tomuto Gottovi se dokonce povede provdat za jiného Karla, dobrovolníka z publika. Kontakt s hledištěm funguje skvěle, jedné z divaček se dostane profesionální kosmetické úpravy od herečky, svateb proběhne víc a ochutnáme vynikající hercem vlastnoručně upečené brownies. Ano, zprvu jsem se cítila rozpačitě. Jak moc se vůbec můžu smát? Brzy mi došlo, že právě nadhled a humor, který přirozeně patří k jakémukoli lidskému životu, zřejmě umělecká šéfka souboru Jitka Vrbková a její svěřenci hledají. A my všichni ho také potřebujeme mnohonásobně víc. Proč se nezasmát, když jsou herci, moderátor i hudebníci zábavní, energičtí a prostě úžasní?

    Videoinstalace The Kids Are Alright. Foto: Lukáš Horký a Ondřej Hruška

    Na německém hřišti

    Tak jsem se umělecky setkala s jinakostí z té lepší stránky. Stand up Down netematizovalo její problémy, ti jiní nás diváky vedli, my jsme se podřizovali jejich tempu a naturelu. Videoinstalace The Kids Are Alright se naopak zaměřila na to nebezpečné, co jinakost přináší, na neustálý pocit ohrožení a strach o život. Autorka projektu Simone Dede Ayivi je režisérka a aktivistka, která se ve své tvorbě dlouhodobě věnuje problematice života migrantů. Jejich příběhy se dají vztáhnout na více evropských zemí, nejen na její německé působiště.

    Projekt zapadá do galerijního prostoru olomouckého Muzea moderního umění, skládá se z několika projekčních panelů obklopujících dětský kolotoč, na nějž si diváci mohou sednout. Dál jim nabízí pohodlné sedací vaky (možná proto ta má únava) nebo koníky na pružinách z dětských hřišť. Prostředí nejprve působí pohodlně a nostalgicky. Samo vypráví o dětech. Dětství, které známe my, ale jistě bylo v mnohém odlišné od vyrůstání druhé či třetí generace uprchlíků v Německu. Té totiž někteří nenávistní „čistokrevní“ Němci a neofašisti podpalovali domy a házeli kameny do oken. Nebezpečí se šlo vyhnout pouze bydlením v paneláku spolu s bezúhonnými Němci, jimž by nikdo ublížit nechtěl.

    Výsledek bohužel není moc apelativní, přestože mi umožnil uvědomit si, jak příšerné musí být cítit vděk k obyvatelům země, kteří se vás z ní snaží vypudit. Možná za menším porozuměním stojí i má neznalost němčiny. V nasazených sluchátkách znějí promluvy několika potomků uprchlíků, jimž jejich rodiče slibovali bezpečí a lepší život. Nenastal. A tak v něj teď sami doufají pro své děti. O čem mluví, ale musím číst na panelech, kde se vedle přeložených textů o kulturním pozadí mluvčích a zkušenostech s rasově či kulturně podmíněnou nenávistí objevují jejich obličeje a dětská hřiště, na nichž vyrůstali. Jedním z nich je koneckonců i prostor, kde se nyní nacházíme, zdánlivě příjemný. Asi jen pro nás, ne-jinaké. Ze svědeckých výpovědí mrazí, kvůli bariéře záznamových médií (ať už zvuku nebo videa) však nedochází k hlubšímu napojení.

    Titus. Foto: Lukáš Horký a Ondřej Hruška

    Pořád oprašujeme

    Večer v Moravském divadle proběhla v rámci festivalu již druhá premiéra. Inscenace Mozartovy korunovační opery La Clemenza di Tito z roku 1791, v Olomouci pod názvem Titus, není zas až tak jinaká. Režisérský tandem Veroniky Kos Loulové a Jiřího Havelky si v ní ovšem pohrává s tím, co dnes v kontextu současných operních zpracování za jiné považujeme. Pěvecké výkony nemůžu hodnotit. Přiznávám, že jsem si musela o přestávce dohledat, co to vůbec je kontratenor, jímž (a za mě skvěle) zpívá představitel Sixta Vojtěch Pelka, j. h. Shrnu tuto stránku věci lakonicky tím, že se mi všichni pěvci, kteří se představili v druhé premiéře v sobotu 20. května, líbili (jako Titus Jakub Rousek, Vitellia Radoslava Müller, Publius Jiří Přibyl, Annius Eliška Zajícová, j. h., Servilia Arielle Yuhyun Jeon, j. h.).

    Vizuální stránka přizpůsobena tématu může zaujmout i publikum inklinující spíše k činohře. Téma inscenace se věnuje oprašování hudebních děl a jejich inscenační tradici – a to doslovně. Děj se dle libreta odehrává ve starověkém Římě v roce 79 n. l., přesto začíná pohledem do open space s kopírkou, kapslovým kávovarem a početnou skupinou korporátních zaměstnanců. Vlastně se zdá, že ten, kdo právě zemřel a na jehož počest zaměstnanci přinášejí svíčky, není císař, ale její ředitel. Titus se na scéně objevuje v klasickém římském kostýmu, se zlatým věncem na hlavě a za doprovodu Publia jako římského vojáka v brnění s vymodelovanými břišními svaly. Císařovu vzhledu se postupně přizpůsobí celé okolí, na scéně se objeví římské sloupy, palmové listy a tógy. Až na pár výjimek tak všechno vypadá spořádaně. Jedna novinka přibude: Annia naprosto nenásilně interpretuje žena. Nikdo, ani Titus se nad neheterosexuálním vztahem nepozastaví.

    Překvapila mě druhá polovina inscenace. V roce 79 n. l. mimo jiné vybuchl Vesuv, a přestože jeho ničivá síla nedosáhla až do Říma, zde se tomu stane. Snad tedy správně interpretuji: po přestávce se na oponu promítá tekoucí láva. Šest hlavních postav zkázu nepřežije, zešedne, zkamení. Ve druhém plánu vidíme i další oběti výbuchu, vizuálně kopírující obyvatele Pompejí usmrcené žhavými mračny. Zaprášení pěvci probírají osudy Vitellie a Sixta a mezitím z nich archeologové očišťují popílek. Nakonec před ně umístí cedulky s popisem, červené provazy a kustody, čímž z postav definitivně učiní zpívající exponáty. Začnou se mezi nimi procházet současně oblečení návštěvníci, kteří si s historickými pozůstatky fotí selfie. Působí to jako paralela k dnešním divákům. Někteří se taky přijdou do opery spíš vyfotit než poslouchat. Pěvci mimochodem stojí v jedné sošné poloze velmi dlouho, musí mít v rozpažených rukou křeče. Pro jejich uklidnění – opravdu velmi dobře to funguje.

    Z operního příběhu se nevytratilo nic. Tvůrčí tým připravil tradičně netradiční zpracování, v němž tematizuje oprašování starých partitur, možná na úkor těch nových, jimž mnozí posluchači nerozumí. Ukazuje, co se dá s operou provést, ale i to, co se s ní provádí až příliš často: nechává se stát na piedestalu. Nehýbá se s ní. Uklidí se za červené provazy. Myslím si, že právě tomuto směřování by mohla Veronika Kos Loulová jako umělecká šéfka souboru opery a operety Moravského divadla (a nejmladší ředitelka operního domu v Evropě) zabránit. Koneckonců, zítra se o tom pod názvem Jiná opera? povede diskuze.

    Ale teď je skoro dvanáct hodin večer. Tak hurá na večerní párty do šapitó. Koncert berlínské hudebnice KID BE KID jsem si nechala ujít… Ale když jsem ještě předtím seděla v pohodlné sedačce Moravského divadla, venku pršelo. Déšť pořád voní ve vzduchu. Konečně je teplo.

    ///

    Jiná Flora (No. 1)

    Jiná Flora (No. 2)

    Jiná Flora (No. 3)

    Jiná Flora (No. 4)

    Jiná Flora (No. 5)

    Jiná Flora (No. 6)


    Komentáře k článku: Jiná Flora (No. 7)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,