Divadelní noviny Aktuální vydání 9/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

9/2024

ročník 33
30. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Je to o zaujetí postoje (No. 2)

    Festivalová představení jsou zvláštní událostí. Pocit, že se účastníte něčeho jedinečného a exkluzivního dosahuje nebývale vysoké intenzity, zvlášť, když se jedná o hostování zahraničního souboru. Vzduch jako by v sobě nesl příměs důvěrného spiklenectví. Většina z nás sedí v sále proto, že máme společný upřímný zájem o divadlo. Aspoň tak tomu chci věřit. Nejinak tomu bylo i třetí den PalmOff Festu, který nabídl inscenaci Sibiřské spisy.  

    Foto: archiv festivalu

    Tentokrát navíc můj pocit, že jsem součástí něčeho významného, umocnilo úvodní slovo ředitele festivalu Michala Langa, z nějž vyplynulo, že v Praze (a pravděpodobně i v Česku) vůbec poprvé hostuje soubor z Moldavské republiky. Navíc představení v rámci libeňského festivalu příhodně předchází diplomatické návštěvě moldavské prezidentky Maiy Sandu u nás, což taky jen přidává na kontextuální důležitosti události. Spolupráce na kulturním poli může předznamenávat tu na poli politickém. Zkrátka a dobře, vůbec jsem se nedivila pýše v Langově hlasu, když tyto skutečnosti sděloval.

    Ve chvíli, kdy byl z jeviště odnesen poslední banner s logy sponzorů a mohlo začít představení, bylo tak moje očekávání na samém vrcholu. Nevím sice přesně, co jsem čekala, ale od silného námětu – hrálo se o Stalinových čistkách, které se nevyhnuly ani velké části obyvatel dnešního Moldavska – a prvního setkání s moldavskou divadelní tvorbou, jsem si slibovala intenzivní zážitek.

    Jenže očekávání jsou ošemetná, a ta moje se nenaplnila. Sálem se nejdříve rozlehl teskný hlas zpívající zřejmě nějakou moldavskou lidovou píseň. Patřil ženě v splývavých šatech, která se šouravým krokem plížila po jevišti, občas se schoulila před poryvem větru nebo padajícím stromem, v těch chvílích přerušil její zpěv silný zvukový efekt. Na plátně zabírajícím velkou část zadního prospektu se promítaly záběry prudké sněhové vánice. Nebylo nejmenší pochyb, že jsme na kruté Sibiři. A taky, že v téhle inscenaci se bude sázet na pečlivou a doslovnou ilustraci.

    Nechci nikterak shazovat důležitost připomínaní si pohnutých národních historií. Zvlášť v době, kdy agrese zachvacuje naši společnost a bohužel se mnohé hrůzy opakují v obměněných kulisách. Jenže způsob, jakým připomínku pojali v Národním divadle Mihaie Eminesca, se mi zdá, slovy klasika, poněkud nešťastný.

    Foto: archiv festivalu

    Po emotivním zpívaném prologu z nehostinné Sibiře se děj přesunul do malé vesničky, kterou obsadili sovětští okupanti. A emoce se vršily dál, na scéně přibývali lidé. Dav, který nejdřív nadšeně jásal, aby vzápětí mohl zoufale křičet, když jej okupanti nakládali do dobytčího vozu. Každá scéna měla, zdá se, být drásavější než ta předchozí. Střídalo se vypjaté vyprávění s obrazy plnými bezútěšného nářku, střelby a dunivých zvukových efektů. To vše v dobových kostýmech a kulisách a za doprovodu různých projekcí, které vždy neomylně pomohou s jasnou charakteristikou místa.

    Foto: archiv festivalu

    Jenže právě ždímání emocí na mě mělo opačný efekt, než by se asi předpokládalo. Po chvíli jsem si přišla úplně otupělá a spíše jsem trnula, kam dál se může představení stupňovat. (Vrcholem pro mě osobně bylo, když na scénu přicupital sbor tanečníků v upnutých trikotech, aby pohybově ztvárnili smrt jedné z postav).

    Píšu tohle všechno nerada, protože rozumím některým důvodům, proč tuto inscenaci v rámci PalmOff Festu uvést. Od navazování kulturních vztahů po připomínání zvěrstev, která nemají být zapomenuta. A taky trochu doufám, že z těchto důvodu nakonec tleskala většina sálu vestoje. Ne bezmezným nadšením z divadelního zpracování, ale aby ukázala soucit a solidaritu.

    ///

    Je to o zaujetí postoje (No. 1)


    Komentáře k článku: Je to o zaujetí postoje (No. 2)

    1. Josef Herman

      Josef Herman

      Představení jsem neviděl,
      nestíhám, ale pochybuji Eliško o vašem postřehu, že se jednalo o Sibiř, předpokládám, že se hrálo o moldavském (pobaltském) prostoru, který má blízko svými osudy k Ukrajině, a kdybychom chtěli uplatnit nějaké přírodní podobnosti, pak ke Karelii – ostatně pás krajiny v této zeměpisné šířce je stejný kolem celé Země, včetně Ameriky. Jen holt osudy lidí jsou různé, i když Indiáni a Inuité by asi také mohli žalovat.

      18.10.2023 (16.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Michal Zahálka

        Michal Zahálka

        Ani já jsem představení neviděl,
        ale musím se přiznat, že dostatek indicií k rafinovanému podezření, že se inscenace zvaná SIBIŘSKÉ SPISY neodehrává na Sibiři, neshledávám. Také moc netuším, co je na Moldávii pobaltského, a samotný fakt, že je to odtamtud do Karélie blíž než na Sibiř, podle mě nic neznamená. Pokud vím, stalinský režim neměl s přepravou lidí na větší vzdálenosti zrovna dvakrát problémy, a jak jsem se právě poučil u chytřejších kolegů romanistů, deportace na Sibiř postihla i několik významných literátů z rumunské Besarábie (jmenovitě např. Mihaie Curichera či Nicolaie Costenca) a stala se motivem regionální literatury — včetně Magadanu, což je opravdu východ nejdálnější.

        19.10.2023 (10.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Inscenace
      je evidentně důležitá především pro samu moldavskou společnost a vyrovnávání se s historií, kdy – 2. srpna 1940 – se stala Moldávie součástí Sovětského svazu jako důsledek paktu Molotov–Ribbentrop (vznikla Moldavská socialistická republika). Právě této době se větší část inscenace věnuje. Dalším tématem byl hladomor, který v letech 1946 a 1947 v Moldavsku vypukl a sovětská moc – podezírajíc občany, že si obilí nechávají – opět odvážela na Sibiř /dle názvů projíždějících měst zřejmě do oblasti Kazachstánu/ celé moldavské rodiny (prolínání časových a místních pásem byl pro pochopení situací jeden z problémů inscenace, pro Moldavany však tyto nejasnosti asi nenastávají). Mozaikovitě pojatý text (v zásadě epopej) otevírá osudy konkrétních lidí a rodin z Moldávie, které asi nejsou příliš ani v Moldavsku známé či tato fakta moldavskou většinovou společností přijímaná. Skutečně v oněch čtyřicátých letech šlo o odvlečení celých rodin z Moldavska do gulagů na Sibiři (vrátili se až koncem padesátých a v šedesátých letech) a inscenace popisuje jejich kruté osudy při několikatýdenní cestě dobytčáky až daleko na východ (a sever) a drsné životy tam. A také problematické návraty, kdy se mnohým ani doma nedostalo dodnes (občas ani v jejich rodinách) zadostiučinění. Důležité bylo závěrečné sdělení (parafrázuju): „Nežalujeme, neobviňujeme, jen bychom chtěli, aby se nezapomnělo.“
      Forma inscenace, herectví, výprava, symbolika… byly – rozumím autorce textu – pro český divadelní kontext zastaralé a pro mnohé diváky asi nezkousnutelné. Ale v tom byla inscenace podle mého názoru vlastně divadelně přitažlivá. Jako bychom nahlédli do dávnověku socialistického realismu padesátých let, jen ideově otočeného. Jednoznačný, v zásadě černobílý apel, kdy Rudá armáda a její politrukové (KGB) se chovali stejně jako kdysi v těchto oblastech němečtí fašisti nebo u nás StB v padesátých letech. A často hůř. Každý ruský voják byl vrah a násilník. Stejně jako ruská (sovětská) vojenská vláda v daných oblastech. V mnohém připomínala již zmíněný německý (a možná i rumunský) fašismus, který v různých částech Moldavska do jara 1944 vládl. Toto černobílé zobrazení bylo od autorů – myslím si – cílené (byť pro neznalé historie této oblasti špatně čitelné), neb dosud byli takto v jejich zemích zobrazováni jen fašisté. Obsah byl to podstatné, pro co si inscenace vážit a respektovat ji. A co se týká formy: něco takového už dnes u nás neexistuje. Zjednodušeně řečeno – divadelní skanzen…
      Ale proč ne? Nemělo by to být pro divadelníky/divadelnice u nás hodné pozoru? I proto je podle mne dobré sledovat zahraniční divadlo. Ne jen kvůli obsahu (ten byl závažný, v tom se asi shodneme, a zde stále ještě obecně neznámý), ale i pro formu, jakou byl zpracován. Ta podle mě nemusí být nezbytně současná či zdejší kontext „předbíhat“ (jako tomu je na festivalech Pražské křižovatky, 4+4 dny či PDFNJ). Je to forma činoherního divadla, která v těchto oblastech stále existuje, funguje a s diváky tam komunikuje. A považují ji za současnou, moderní… I to je zajímavá divadelní informace.
      A shodnu se s autorkou, že ony taneční pasáže byly i tak přes čáru.

      19.10.2023 (16.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,