Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Je možné milovat něco, co nás může zabít?

    Právě probíhající dvacátý šestý ročník festivalu …příští vlna/next wave… zahájilo v úterý 17. 9. A studio Rubín premiérou autorské inscenace Tumor – karcinogenní romance. Letošní přehlídka alternativy nese podtitul inspirovaný citátem Jeana-Paula Sartera Odsouzen ke svobodě, který napovídá, že program nabídne především angažované, politicky či sociálně-kriticky zaměřené tituly. Dramaturgie festivalu má tak symbolicky připomenout nejen blížící se výročí Sametové revoluce, ale také upozornit na to, že svoboda není ani v dnešním 21. století samozřejmostí a člověk by k nebezpečným projevům jejího narušování neměl být lhostejný.

    Odsouzeni ke svodobě

    Skrze inscenaci Tumor – karcinogenní romance zároveň Rubín otevírá 52. sezónu, kterou má tematicky protkávat otázka: „O čem jsme zapomněli mluvit?“. Rakovina, smrt blízkého člověka, mateřství, Alzheimer, gender: k výčtu témat, o kterých lidé pro jejich těžkost velmi neradi diskutují, by mohla patřit i ona „nesvoboda.“ Dagmar Radová, která je autorkou scénáře, se s dramaturgyní Lucií Ferenzovou spojily s mezinárodní performerskou skupinou T.I.T.S. a její zakladatelkou Nelou H. Kornetovou. Ta se již několik let zaměřuje na tvorbu atmosférických, audio-vizuálních performancí, jejichž centrem a základním materiálem se stává lidské tělo. Na to v mnoha rovinách navazuje i nová inscenace Rubínu: tvůrčí trio společně uvádí projekt kombinující prvky fyzického divadla, obrazivost, mluvené slovo a to vše s cílem apelovat především na divákovy smysly, přičemž pojítkem se stává nepříliš atraktivní téma rakoviny.

    Rakovinou v průběhu svého života onemocní každý třetí obyvatel České republiky a každý čtvrtý na ni zemře… Foto Patrik Borecký

    Čísla, která uvádí program inscenace, jsou alarmující. Rakovinou v průběhu svého života onemocní každý třetí obyvatel České republiky a každý čtvrtý na ni zemře. Každý bez výjimky se s ní potýká ať už prostřednictvím vlastní diagnózy, či onemocnění někoho blízkého. „Nemoc moderní doby“, jak se o ní často hovoří, se stala nechtěnou, ale nedílnou součástí našeho každodenního života. Přesto však je rakovina nepříjemným strašákem mezilidských konverzací a skutečně otevřeně se o ní diskutuje jedině v medicínském prostředí. Před autorkami Kornetovou, Ferenzovou a Radovou stál nelehký úkol: jak toto téma otevřít citlivě, ale zároveň s patřičným nadhledem tak, aby diváky předem neodradilo?

    Tumor – karcinogenní romance… Foto Patrik Borecký

    Svého úkolu se tvůrkyně zhostily poměrně zdařile, a to nejenom díky zvolené formě, ale také volbou netradičního místa, kde byla inscenace v premiéře uvedena. Barokní objekt pražské Invalidovny byl vybudován pro ubytování válečných invalidů a k tomuto účelu také sloužil po dlouhých 200 let.  V opuštěném nemocničním prostoru, jemuž dominuje několik bílých sloupů a vitrážové okno a v němž přežívá atmosféra nemoci, utrpení a smrti, začíná Tumor – karcinogenní romance česko-anglickým rozhovorem dvou hlavních performerů Kornetové a Andrease Kroksleivena-Hansena. Muž a žena, oba oděni v růžovém tričku a šedých kalhotách, krouží kolem typických konverzačních témat určených k seznámení. Odkud se znají? Viděli se už někdy? Líbí se jeden druhému? Vyjdou si spolu? Vzápětí svá těla propojují ve smyslný tanec, během něhož se snaží jeden druhého poznat, ohledat dotyky, jako při první schůzce. Divák je svědkem začátku milostné romance, jež je však předem odsouzena k zániku.

    Práce se světlem je v inscenaci velmi podstatná. Foto archiv souboru

    V inscenaci se střídají taneční výstupy, během nichž se performeři nacházejí v těsném sevření, otírají se o sebe svými údy, jakoby jeden nešel oddělit od druhého; s mluvenými a zpívanými pasážemi, které charakterizují útržky důvěrně známých milostných trablů. Obě roviny pak ve společné interakci vytvářejí překvapivou metaforu: láska mezi dvěma lidmi je připodobňována ke vztahu nemocného a jeho tumoru. Abstraktní fyzické obrazy dvou těl symbolizují nejen milostné akty, ale také prorůstání nádoru lidským tělem. Poetické partnerské konverzace, které jsou v mnohých případech zdrojem humoru, můžou být stejně tak dobře chápány jako rozmluvy pacienta s vlastní nemocí. Proč se potkali? Jaký to má všechno smysl? Proč se jeden pod vlivem druhého neustále mění? Potřebují se navzájem, aby pochopili, proč jsou na světě?

    Kornetová vystupuje v roli člověka bojujícího s rakovinou. Foto Patrik Borecký

    Nejzdařileji inscenace působí v těch momentech, kdy se obě popsané roviny protnou a vytvoří anekdotu. Kornetová a Kroksleiven-Hansen v jedné chvíli rozehrají humornou scénku, v níž se dva známí potkávají na grilování. Kornetová zde vystupuje v roli člověka bojujícího s rakovinou, jež se ze všech sil snaží, aby každý společenský rozhovor nesklouzl k jedinému nabízejícímu se tématu. Kroksleiven-Hansen na ni dotírá nejen slovně (Takže si dáš jen zeleninu? Ale ty jsi na ni nikdy nebyla. To asi až teď, že?), ale zároveň se vždy nakloní až nepříjemně blízko jejímu obličeji. Konverzace postupně přechází ve zpívaný výstup: performerka si skrze slova písně Total Eclipse of the Heart, v níž interpretka Bonnie Tyler zpívá o zhrzené lásce, zoufá, že se kdysi byla schopna zamilovat, ale nyní se pouze rozpadá. Celý výstup funguje především proto, že nepostrádá onen nadhled a humor, který tíživé téma rakoviny patřičně odlehčuje.

    Provokativní Nela H. Kornetová na hebkém plyši v jedné z předchozích inscenací. Foto archiv souboru

    Kromě hudební, zvukové složky, kterou převážně tvoří milostné hity z 70. a 80. let (zaznívá například i S.O.S. od ABBY), nelze opomenout ani scénografii, ozvláštňující celý tvar působivými vizuálními nápady. Performeři se postupně svlékají ze svých původních kostýmů a druhou půlku vystupují v stříbrných upnutých body a v plaveckých čepicích stejné barvy. Společně s nosní kanylou, která je příliš dlouhá, a proto se do ní jako do překážejících kabelů neustále zamotávají, působí Kornetová s Kroksleiven-Hansen jako skuteční onkologičtí pacienti. Kanylu během jednoho z tanečních výstupů dokonce pohyby rukou rozvlní do podoby příznačné pro ukazatel životních funkcí na nemocničním monitoru. Jindy, během scény, kdy partner své partnerce v nešťastném monologu spílá, že se příliš změnila, že mu nevěnuje patřičnou pozornost, Kornetová přebíhá od jedné stěny k druhé a na některých místech zanechá zelený, stínový otisk svého obličeje s výrazem výkřiku, jehož dosáhne zeleným luminiscenčním projektorem. Následně Kornetová Kroksleiven-Hansena zvedá ze země v příznačně zpomaleném gestu, jako by ho prosila o odpuštění, přičemž se jim na propletených tělech mihotá stín několika proužků. Hra se světlem, stínem či s živou projekcí na tělo, jejímž autorem je Jan Hajdelak Husták, tak inscenaci dodává další smyslově-působivý rozměr.

    Hra se světlem, stínem či s živou projekcí na tělo dodává inscenaci další smyslově-působivý rozměr.Foto Patrik Borecký

    Stejně tak, jako se vztah dvou lidí postupem času pod tíhou kupících se problémů ubírá ke konci, směřuje i Tumor – karcinogenní romance obraz po obrazu k neodvratnému závěru. Doposud jasnému dramaturgickému přístupu se začne vymykat poslední třetina inscenace, kdy je divák najednou svědkem obrazu milostné schůzky v podobě pikniku. Aktéři na scéně rozmístí hřbitovní svíčky, rozprostřou termoizolační deku a donesou na ni jídelní podnosy. Pod jedním se ukrývá pečené kuře, které nejdřív muž nesměle nabízí své společnici, ale následně se do něj zakousne sám. Kornetová se k němu vzápětí přidává: kousne do té části kuřete, které nemá Kroksleiven-Hansena v ústech. Potrava se tak nachází přímo mezi nimi, z každé strany na ní performeři dravě hodují, přičemž celý výstup připomíná vášnivou líbací scénu. Výjev sice nevybočuje z roviny zvolených prostředků a spadá do kontextu celého tvaru, dokonce ho rozvíjí dalším smyslovým zážitkem, avšak v řádu gradace přichází až příliš pozdě.  Doprovodným efektem je tak i znatelná ztráta temporytmu. Inscenaci A studia Rubín nakonec uzavírá záznam z chirurgického zákroku, během kterého je pacientovi odstraňován mozkový tumor, promítaný ve smyčce na zeď Invalidovny.

    Je možné milovat něco, co nás může zabít? Foto Patrik Borecký

    Je možné milovat něco, co nás může zabít? Jaké fenomény se až podezřele podobají chování rakoviny? Na tyto otázky nabízí tvůrčí trio Kornetová-Radová-Ferenzová své vlastní odpovědi. Zobrazují a připodobňují člověka nemocného k člověku zamilovanému; vytvářejí paralelu mezi fyzickými projevy nemoci a prožívanými emocemi, mezi zhoubností mezilidských vztahů a rakovinným bujením. Všechny tři tvůrkyně tím dokazují, že umí s vážnými tématy pracovat citlivě, poeticky, ale zároveň s odstupem a humorem. Domnívám se proto, že začínající sezóna A studia Rubín bude rozhodně stát za pozornost.

    A-Studio Rubín, Praha – Nela H. Kornetová: Tumor – karcinogenní romance. Koncept & režie: Nela H. Kornetová, dramaturgie: Dagmar Radová a Lucie Ferenzová, scénografie & video: Jan Hajdelak Husták, hudba & zvuk: Ondřej Sifon Anděra. Hrají: Nela H. Kornetová & Gregers Andreas Kroksleiven-Hansen. Premiéra 17. září 2019 v karlínské Invalidovně v Praze.

    ///

    O Nele Kornetové na i-DN:

    Trendy nového divadla? aneb Malá inventura 2015

    Festival obnažených a vyvržených (No. 9)

    Podzemní proces

    Malá velká inventura 2019 (No. 5)

    Pekelné dny PQ 2019 (No. 6)

    Více o festivalu …příští vlna/next wave… na i-DN:

    …příští vlna/next wave…


    Komentáře k článku: Je možné milovat něco, co nás může zabít?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,