Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pekelné dny PQ 2019 (No. 6)

    Další mou návštěvou programu PQ+ byla performance Forced Beauty (Znásilněná krása) česko-dánského dua Nela H. KornetováLærke Grøntved vytvořená v roce 2016 pod značkou „fluktujícího nezávislého kolektivu“ T.I.T.S. Performance Group. Česká premiéra se konala ve dnech 11. – 13. června v A studiu Rubín.

    Jde o extrémní fyzickou performanci o násilí. Autorky o ní píší: Dvě ženy — dvě těla kolem sebe v napjaté atmosféře krouží za doprovodu rafinovaného zvuku. Jak „krvavá“ bude tahle „Krvavá Mary“?. Samu produkci a její téma pak charktzerizují: Performance Forced Beauty je inspirována (re)prezentací násilí v našem každodenním životě a mocenskými strukturami ve vztazích. T.I.T.S. konfrontují svou fascinaci násilím a zároveň pracují jak „s“ tak „proti“ klišé ženskosti. V představení také zkoumají zrcadlové neurony v lidském mozku, které jsou blízce propojeny s divákovou schopností fyzické empatie. Nedokázal bych vstupní informaci formulovat lépe. Stejně jako upozornění, jež napsalo na své stránky A studio Rubín: Drsné ztvárnění lidské touhy po ovládnutí a po násilí vyžaduje diváka, kterého nic nerozhází a který na to doslova „má žaludek“.

    Repro archiv T.I.T.S.

    Je to přesně tak. Na jevišti „existují“ dvě performerky – Nela H. KornetováLærke Grøntved – jež spolu zápasí o život. Za použití všech dostupných fyzických i jiných protředků. Bojují za vztah a lásku, vyjevují násilí i nenávist, touhu i nevraživost. Ovládají jedna druhou, jsou ovládány jedna druhou. Milují se, nenávidí. Vytahují na světlo nejtemnější lidské pudy, nebojí se bolesti, tělesných exkrementů a šťáv, pádů a úderů, rozedírání těl. Nahých i oblečených, bosých i obutých.Využívají i soudobých technologií (snímání dění kamerou, využívání přednahraných video i audio částí živě konfrontovaných s realitou apod.). Nelze a nemá smysl snažit se popsat veškerá témata a pocity, jež tato drsná – jedna z nejdrsnějších, jaké jsme tu kdy viděli – produkce nabízí, k čemu ke všemu vybízí a co všechno zkoumá a analyzuje, na co poukazuje.

    V úvodu se obě performerky seznamují, jako by šlo o dvě dámy. První již při příchodu diváků relaxuje na lehátku a ve sluchátkách poslouchá hudbu, na očích ochranné plátky. Druhá přichází a nazouvá si dámské boty na vysokých podpadcích. Jakmile se ale setkají, jakmile začnou spolu navazovat kontakt a komunikovat, velmi rychle se proměňují v sado-maso lesbické milenky. Bijí se, dělají si všemožná fyzická příkoří, jedna druhou olizuje, mučí, svléká, znásilňuje. Násilí se stupňuje, začnou se nejen fyzicky, ale velmi drsně i slovně napadat, urážet, ponižovat. Citují z řady mediálních i faktických fenoménů násilí, od pudově archetypálních přes pornografické po pop-kulturní, jež – zdálo se mi – se jim jeví jako nejděsivější. V určitých pasážích totiž začnou zpívat jakési kabaretní popěvky s tím nejdrsnějším slovním výrazivem o ženách a násilí na nich. Jako bychom četli klímovské popisy hrůzy, jako by citovaly markýze de Sade. Jde však o citace a hlášky (či jejich parafráze) z internetu. Je to performace o manipulaci a ovládání. O podvědomé i vědomé touze po manipulaci, násilí a ovládání. O oplzlosti a hnusu v nás i kolem nás.

    Je v tom kus surrealistické poezie a mnoho cákanců bolesti a hrůzy. Foto Orsi Varga

    Je v tom kus surrealistické poezie a mnoho cákanců bolesti a hrůzy. Nejde však v žádném případě o samoúčelné gesto či dokonce sebeexhibici performerek. Jde o vědomý, promyšlený performativní atak, přesně řízenou a strukturovanou produkci s množstvím vrstev a tónů nejen fyzického divadla, ale i divadla objektů, technologií, práce se světlem, s hudbou, slovy, zvuky. S prostorem. Je to jako byste se řítili divokou řekou a nestačili pádlovat, jako byste pustili děsivý stroj a stáli v jeho nitru. Kolkolem vás vyhřezává spousta objektů, ozývá se zvuků a pazvuků a vy se musíte plně soustředit, abyste přežili. A i tak jste zahlcováni.

    Je to o oplzlosti a hnusu v nás i kolem nás.. Foto archiv T.I.T.S.

    Není to pro každého. Někdo musí – aspoň občas – zavřít oči (sám jsem si párkrát dal ruku před obličej), zacpat uši, otočit se, anebo utéct. Byli i tací, co se smáli… Jako byste stáli před obrazy Jiřího Sozanského, jako byste byli na koncertu raných, industriálních Einstürzende Neubauten, jako byste listovali knihou plnou fotografií z válečných či vražedných mučení, jako byste byli svědky bahenních zápasů či sado-maso násilností. Víte však, že je to hrané, že jde o vědomou a řízenou performanci, což umožňuje vnímat dění jako sdělení, jako zprávu, jako silný emotivní a intelektuální prožitek, který otevírá brány do nitra nás samých. Nás, lidských bytostí, i nás, lidské společnosti. Vždyť bolest a násilí, které performerky kvůli této performanci, kvůli nám podstupují (ilustrují, předvádějí), se neděje jim či nám zde, ale děje se před námi, děje se nám všem. Jde o otisky této společnosti, tohoto světa, nás v něm. Čteme o tom v novinách, sledujeme ve zprávách. Tato produkce – jako vůbec tvorba Nely H. Kornetové a performativní skupiny T.I.T.S. – burcuje a zadírá se do hlubin těla i mysli. Obnažuje, krvácí a bolí. Řve.

    Jako byste byli svědky bahenních zápasů či sado-maso násilností. Foto archiv T.I.T.S.

    Nela Kornetová (a její projekt T.I.T.S.) se zapisuje do současného performing arts u nás již delší čas. V roce 2015 přivezla (spolu s Juli Apponen) do Divadla Archa na festival Malá inventura performanci Trumpets in the Sky a stejný rok se na festivalu 4+4 dny v pohybu a poté v roce 2016 na festivalu …příští vlna/next wave… představila sólem My Own Private Picture. Loni na festivalu 4+4 dny v pohybu připravila s několika českými tanečníky mnohahodinovou kontinuální performanci un:tit:led a letos několikrát s T.I.T.S zahrála ve Studiu Alta poloimprovizovaná představení Mine a Cult of Busy. Je patrné, že se zrodila výrazná osobnost české, potažmo evropské performativní scény, nekompromisně a odvážně pracující se syrovou tělesností a archetypální pudovostí. Vědoma si agresivity současného světa i lidských bytostí jako takových překračuje práh bolesti a vstupuje do hrůz podvědomí. Od dob butó tanečníků, od dob Děreva či Tanaky, od sólo výstupů Alexe Švamberka zde takto vyhraněná osobnost nebyla.

    T.I.T.S. Performance Group – Nela H. Kornetová: Forced Beauty. Koncept, choreografie, performer Nela H. Kornetová (CZ/NOR), choreografie, performer Lærke Grøntved (DK), scénografie, light design, efekty Heidi Dalene (NOR), scénografie, light design Ann Sofie Godø (NOR), video design, grafika Jan Hajdelak Husták (CZ/NOR), sound design Jonas Qvale (NOR), dramaturgická spolupráce Mariann Hansen (FO) a Juli Apponen (SWE/FIN). Premiéra 21. dubna 2016, Blå Grotte, Fredrikstad, Norsko. Psáno z české premiéry 11. června 2019 v A studiu Rubín, Praha.

    ///

    O Nele Kornetové a T.I.T.S. na i-DN:

    Trendy nového divadla? aneb Malá inventura 2015

    Festival obnažených a vyvržených (No. 9)

    Podzemní proces

    Malá velká inventura 2019 (No. 5)

    Více o PQ na i-DN:

    PQ


    Komentáře k článku: Pekelné dny PQ 2019 (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,