Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy Reportáž
Horké zprávy z Dream Factory (No. 1)
Protivirovou podzimní edici ostravské Továrny na sny v pátek zahájila oceňovaná inscenace Maryša (mlčí) souboru Depresivní děti touží po penězích a mně činí nesmírné potěšení moci hned v úvodu reportu konstatovat, že navzdory neradostné aktuální situaci divácký hlad po kvalitním divadle i nadále trvá!
Představení bylo naplněno takřka po střechu (samozřejmě za dodržení všech bezpečnostních pravidel), Divadla Petra Bezruče, jež letošnímu ročníku laskavě poskytlo kompletní azyl, a jak už je v Ostravě dobrým zvykem, v hojném počtu se coby podpora dostavili i umělci z místních divadelních kruhů. Zrod přátelsky vtahující festivalové atmosféry na sebe nenechal dlouho čekat, a pod povinnými ochrannými pomůckami dýchacích cest se brzy začaly rýsovat spokojené úsměvy většiny zúčastněných. Odstartováno jest!
Klasika převrácená naruby, A. Berecková, P. Jeništa a B. Šupová (A. a V. Mrštíkové – J. Čermák: Maryša (mlčí), režie J. Čermák, premiéra 2. 4. 2019, Venuše ve Švehlovce) Foto: Michaela Škvrňáková
Maryša (mlčí) je radikální aktualizací nejklasičtějšího z domácích dramat, v níž se režisér Jakub Čermák dobrovolně vzdává textu jako klíčového komunikačního zdroje. I přes dominantně nonverbální nakládání s důvěrně známou předlohou si však zachovává suverénní vypravěčskou jistotu, přehlednost, i emocionální razanci. Zásadní interpretační posuny jsou jednoznačně dramaturgicky obhájeny – nucení Maryši ke sňatku coby důsledek nepřítomnosti mužského elementu v nekompletní rodině je příkladem excelentní ideové transpozice, která se přitom nijak nezpronevěřuje originálu, ale důsledně hledá jeho současné sociální paralely. Chór nevěst, či Vávrovo entrée v podobě mytického netvora pak jasně odkazuje na antické drama jako původní živnou půdu mrštíkovských východisek. Korunou inscenace je pak její obsazení, v němž se v ideálním poměru ve skvostně fungující kolektiv spojili profesionálové i neherci. Trio ústředních postav, které se úspěšně brání vžitým klišé, bez výjimky přesvědčivě projde často překvapivými charakterovými veletoči. Pavel Neškudla se v roli Francka skvěle vyrovnal se střídáním groteskních momentů s jímavými, i bojem o ztracenou lásku, jež je přílišného sladkobolu naštěstí zcela prost. Petr Jeništa si coby Vávra robí sofistikované šprýmy z vlastního princovského typu, vysoce funkční je však i v úrovni mafiánské hrozivosti. Konečně Andrea Berecková se se svou ryze moderní, ostře emancipovanou Maryšou může směle postavit po bok těch nejlepších představitelek legendární travičky. Skrovný počet falešných tónů zde tedy rozhodně nejde na vrub hereckých aktérům, jako spíš výrazové opulenci pozoruhodného projektu – divácky zbytnou pauzu si zřejmě vynutily technické zádrhele inscenace, i v minimu slov pak některá přebývají – opravdu snad nikdo nepotřebuje, aby se k frenetickému potlesku jedné z postav volalo bravo!. Jedna z klíčových scén pak zbytečně ztrácí na logické argumentační průraznosti díky skutečnosti, že privilegované vrstvy rozhodně nenakupují v běžných hypermarketech. Bez větších problémů bych se rovněž obešel bez žonglování se slepými náboji i finální slapstickové honičky Vávry a Francka. Drsnou stopku mému bujícímu hnidopišství však následně poskytlo působivé finále, jež nesluší se vyzrazovat. Mlčící Maryša i v Ostravě potvrdila svůj statut jednoho z klenotů sezony. V podstatě velmi dobře bylo!
Spitfire Company v projektu Konec člověka?!? Reportáže psané z kuchyně… staví do kontrastu civilní tón televizní reportáže s drsnými příběhy, jež performeři vizualizují prostřednictvím hrátek s pokrmy Foto: Anna Černá
Následující bod programu v podobě inscenace Konec člověka?!? Reportáže psané z kuchyně z dílny pražských světoběžníků Spitfire company odhalil další z barev programové pestrosti letošního programu Dream Factory, a sice politicky aktivistickou. Autor konceptu a zároveň režisér projektu Petr Boháč správně pochopil, že divadelní adaptaci literární tvorby držitelky Nobelovy ceny za literaturu, běloruské spisovatelky Světlany Alexijevičové nejvíce sluší odstup, věcnost, a odzbrojující přítomnost nadhledu. Drásavé osudy běloruských občanů, i děsivá hrůza (post)sovětského molocha, jehož dezinformační strategie se nezaleknou ani těch nejnižších možných praktik, jsou tak diváctvu servírovány v podobě temného mediálního kabaretu, jehož drzost se mnohdy i kvalit České sody dotýká. Účinnost scénického apelu navíc prudce zvyšuje tandem ruských performerů, jimž problémy nedělají rychlé změny hereckého stylu, práce s videem, objektová animace, ani čeština. Výsledkem kreativních intermediálních hrátek je svižná padesátiminutovka bez slabých chvil, jež je očistně zábavná, i brutálně zdrcující. Jedna ze závěrečných replik o nutné revizi historie pak zdaleka nepromlouvá jen k Rusku…
I ve vydýchaném komorním prostoru bezručovské Márnice se mně zmocnil chlad. Katarze jako dlouho již ne. Ideální finále prvního dne!
Pokračování příště!
Komentáře k článku: Horké zprávy z Dream Factory (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
