Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Hazard, nebo veřejná služba? (No. 09)

    Katarze nebo katastrofa

    Samozřejmě: Všechno by šlo vždycky dělat lépe. Ale to je asi taková pravda, jako že je Bůh nad námi. Je správné diskutovat o tom, jak by Divadelní noviny, resp. iDN měly vypadat a jestli plní veřejnou službu. Redakci to může pomoci ujasnit si, proč to či ono dělá nebo nedělá a jestli chce a může dělat ještě něco jiného. Problém ale leží jinde. A to ve způsobu hodnocení grantových žádostí a přidělování financí, který je nevhodný pro dlouhodobé kontinuální aktivity jako je vydávání časopisu. V papírové nebo internetové verzi.

    Autor loga seriálu: Aleš Fulín

    Autor loga seriálu Aleš Fulín

    Problém je dvojí. Lidský a systémový. Ten první je neodstranitelný, neboť okamžik, kdy se člověk stává ministerským komisařem, znamená iniciační přechod na druhou stranu. Dekret podepsaný ministrem znamená, že dotyčný opouští divadelní (nebo literární) perspektivu, kvůli které byl do komise vybrán, a přijímá identitu účetního na ministerstvu financí, pro kterého jsou žadatelé vesměs vyžírky dojící státní kasu. Nemluvě o tom, že si všichni v oboru vidíme do žaludku, a když je příležitost, rádi si okopáváme kotníky.

    Ani tohle však není zásadní problém. Protože člověk je zde nepozorovaně ovládán systémem bodového hodnocení, který všechno překryje zdáním objektivity a umožní rozhodovat se bez osobní odpovědnosti.

    Stručně řečeno. Žádost o granty komisaři posuzují individuálně a anonymně a podle několika velmi obecných kritérií jim přidělují body. Ty se následně zprůměrují a na základě celkového výsledku se projektu přidělí finance. Tedy pouze těm, které skončí tzv. „nad čarou“.

    Úskalí je už v tom, že nelze objektivně bodovat kategorie, jako je „Přinos pro obor“ nebo „Přínos projektu z hlediska zachování a rozvíjení umělecké různorodosti“, přestože každá desetina bodu může rozhodnout o bytí a nebytí časopisu. Naopak kategorie jako „Udržitelnost projektu“ nebo „Schopnost žadatele projekt realizovat“ lze (pokud jde o dlouhodobé projekty) smysluplně hodnotit pouze desítkou nebo nulou. Cokoliv mezi tím je jen vyjádření ryze subjektivních sympatií nebo antipatií.

    Situace není řešitelná ani tím, že by si komisaři kritéria společně konkretizovali, neboť následující rok se část členů obmění (na rozdíl od dlouhodobé koncepce a redaktorů periodik) a pohled na to, co je oborově přínosné, může zase vypadat jinak. Přestože se tedy časopis nemusí vůbec změnit, jeho bodové hodnocení (a výška dotace) se z roku na rok může libovolně posunovat nahoru nebo dolů.

    Důsledkem je, že nahlédneme-li do hodnotících tabulek několik let zpátky, nenajdeme žádný projekt, který by obdržel plný počet tj. 10 bodů, což by znamenalo, že se všichni shodli na tom, že je nejlepší. V tu chvíli je ale jakékoliv bodování zbytečné, neboť je jasné, že komisaři nevycházejí z reality, ale ze své představy o ideálním časopisu, který však pro každého z nich vypadá jinak a žádný skutečný ji nedokáže naplnit.

    Pokud potom existuje korelace mezi přidělenými body a výškou grantu, a dokonce i jakási dělicí čára, za kterou hrozí časopisu zánik, jde o zásadní minutí se se smyslem grantů, které mají projekty podporovat, a ne vychovávat. Také pro komisi je nakonec krajně obtížné vysvětlovat, proč ten projekt má o několik desetinek bodu víc a jiný míň a proč ten drobný rozdíl znamená, že jeden z nich třeba zanikne.

    Nechci tím samozřejmě komisi upírat právo na kritický názor. Výtky, které od nich zaznívají, mohou být i relevantní. Problém je, že komise má pouze jediný nástroj, jak dát svou nespokojenost najevo, a ten nástroj má podobu trestu – tedy snížení nebo neudělení dotace. V případě jednorázových projektů, jako je vydání knihy nebo sborníku, je to celkem pochopitelné a funkční. Nikoliv ale v případě kontinuálně vycházejícího časopisu se stálou redakcí a mnohaletou historií. Nespokojenost vyjádřená snížením dotace totiž nemůže přinést zkvalitnění a nápravu, ale pouze vychovat recidivisty. Logika je totiž neúprosná: více peněz znamená vyšší kvalitu. A naopak. V případě „potrestaného“ časopisu pak v následujícím roce komise vznese (oprávněnou) námitku, že oproti předchozímu je jeho úroveň ještě horší, a protože nemůže dělat nic jiného, dotaci zase sníží. Nemá tím být pochopitelně řečeno, že by špatné projekty měly dostávat nejvyšší dotace. Ale v případě, že jde o stálé a renomované žadatele, kteří fungují dlouhodobě a jsou zcela závislí na grantech, může nečekané snížení prostředků roztočit spirálu, na jejímž konci bude jeho zánik. Situaci pak mají časopisy o to těžší, že svou činnost musí plánovat dlouhodobě, přičemž hodnocení a přidělování peněz se děje každoročně znova (a každoročně podle jiné komise a jiných parametrů) a o výsledku se dozvídají teprve v březnu, kdy už prakticky nemají šanci na sníženou dotaci nějak reagovat. Podávání jiných grantů je v té době už uzavřeno (pokud vůbec ještě nějaké možnosti jsou), sehnat sponzora je iluzorní, a protože hospodaření časopisů musí být neziskové, není ani možné držet si z předchozích let nějakou rezervu.

    Nejsem odborník na divadlo a nedokážu zcela posoudit, jestli jsou iDN aktuálně ve skvělé formě, nebo jejich kvalita kolísá. Z mnohaletého vedení časopisu Host a žádání o dotace vím, že systém přidělování dotací je pro periodika tohoto typu prostě nevhodný. Jakkoliv při rozhodování o podpoře funguje v komisi cosi jako úzus nebo tradice, vždycky je to trochu loterie, která se může nečekaně zvrtnout jako v případě iDN.

    Nechci ale ani komisařům nasazovat psí hlavu. Sám sedím v komisi pro literární časopisy a vím, že výsledky systému bodového průměrování leckdy překvapí i členy samotné; ale protože jde o „objektivní“ systém, je velmi obtížné je zpětně korigovat a následně obhajovat.

    A vím i to, že na Ministerstvu kultury je vůle tyhle problémy u dlouhodobých projektů řešit, a nikoliv jen tím, že se bude stávající systém tiše obcházet a narovnávat případné průšvihy a nespravedlnosti (byť v současnosti asi jiná cesta není).

    Tragédie většinou vedou ke katarzi, a tedy zlepšení. A pokud ohrožení iDN bude impulsem k tomu, že se žadatelé o granty, komise a ministerstvo sejdou k promyšlení nějakého lepšího systému, může mít i svou pozitivní stránku. Bez toho by to totiž byla jen zbytečná katastrofa.

    Autor je literární kritik, publicista a vysokoškolský pedagog, spolumajitel nakladatelství Host, v letech 1995 – 2021 šéfredaktor literární revue Host.

    ///

    Více na i-DN:

    Hazard, nebo veřejná služba? (No. 00)

    Hazard, nebo veřejná služba? (No. 01)

    Hazard, nebo veřejná služba? (No. 02)

    Hazard, nebo veřejná služba? (No. 03)

    Hazard, nebo veřejná služba? (No. 04)

    Hazard, nebo veřejná služba? (No. 05)

    Hazard, nebo veřejná služba? (No. 06)

    Hazard, nebo veřejná služba? (No. 07)

    Hazard, nebo veřejná služba? (No. 08)


    Komentáře k článku: Hazard, nebo veřejná služba? (No. 09)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,