Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Hazard, nebo veřejná služba? (No. 03)

    Nacházíme se v bodě civilizačního zlomu, kdy se zásadně mění formy komunikace, a to včetně toho, jak společnost komunikuje o umění, respektive o aktuální umělecké tvorbě v jednotlivých oborech, včetně divadla. Zásadně to mimo jiné mění pozici papírových periodik věnujících se problematice divadlDivadlo, myšlení o něm a weba, ale i názory na to, jak by se o divadle mělo komunikovat na webu a sociálních sítích.

    Autor loga seriálu: Aleš Fulín

    Autor loga seriálu: Aleš Fulín

    Promítnu-li si to do argumentace použité v textech, vyjadřujících se k tomu, proč internetový portál Divadelních novin nebyl ministersky podpořen, tak je zjevné, že ti, kteří přidělovali peníze, a byli přitom nepochybně omezeni rozpočtem, brali papírovou formu tohoto periodika jako určitý kulturní skanzen, který je dobré z tradice tak nějak udržovat při životě. Odůvodňování nepodpory pro webovou podobu periodika je tudíž prostoupeno pozoruhodnou myšlenkou, kterou si troufnu parafrázovat slovy: Buďte rádi, že vám navzdory tomu na ten váš papírový skanzen dáme prachy. A my vám je dáme, protože se to tak obvykle říká, že široká odborná reflexe divadla není k zahození a že prý není také až tak marné mít periodikum, které je schopné ji pro s takovou „tradicí, záběrem a zázemím“ provozovat. V tom jste fakt nenahraditelní, něco jako muzeum háčkování. I když, buďme upřímní, tento způsob komunikace už dnes vlastně nikoho nezajímá…

    Proto je také v odpovědi vydatelům a tvůrcům DN náležitě připomenuto, že jim furt poklesá náklad, příjmy z prodeje i inzerce –  aniž by se autor této výtky zabýval tím, že totéž se děje všem ostatním papírovým periodikům, nejen kulturním, takže je docela možné, že téměř všechny do pár let zmizí. A je tedy svým způsobem dobře, mají-li svou webovou variantu. Místo toho použitá argumentace míří k tomu, že webové stránky „nenahraditelných“ Divadelních novin lze zrušit či omezit, neb jako evidentně špatné.

    Čtu za tím tento postoj: To, jak webovky děláte vy, opravdu není in, trendy a up to date, i když na ně moc nechodím. Snažíte se totiž do nich přemiklíkovat svůj papírový skanzen. Ale web, to je něco jiného. Takhle se na něm přece nekomunikuje! Copak si myslíte, že v dnešní tekuté době, kdy potřebujeme do divadel dostat ty mileniály, tu generaci Z, či jak se jí nově říká generaci Alfa, můžete lidi otravovat například spoustou tak zbytečných informaci a nesmyslně dlouhých textů o spoustě inscenací? Copak nevíte, že nikdo nebude číst o tom, co sám neviděl a na co tak jako tak nepůjde? Copak nechápete, že standardní uživatel sítě má potřebu překliknout po třech větách někam jinam? A že to takto dokonce dělají už i ty důchodkyně, co jsou pro návštěvnost mnoha divadel dost důležité? Ale dokonce také většina divadelníků! Zamyslete se: k čemu to vlastně vůbec je pokoušet se písemně oslovovat širokou obec divadlomilců, když žádná taková obec vlastně ani neexistuje? A pokud je, tak nás skutečných divadelních odborníků není hodna.

    Součástí naší tekuté doby je, že nemá ráda provoz a neustále čeká na nějakou tu velkou událost, jež konečně vybočí z každodennosti; třeba na další díl seriálu. A co jiného než provoz je web neustále plný písmenek o aktuálním divadelním dění, komentářů a zčásti i recenzí, tedy slov, která tam jsou furt. Takže i když je nečtete, tak víte, že jsou tak nějak pořád stejná, třebaže pokaždé o něčem jiném. Na takový web můžete zabloudit kdykoli – a vlastně nikdy, neboť je to jen stále se opakující divadelní nuda. Koho opravdu zajímá, co si myslí ředitelka festivalu Poděbradské dny poezie, co budou hrát v libereckém Naivním divadle (když jsem z Karlína) a že Sommerová zase cosi natočila, prý o nějaké Molavcové? Vždyť když se přece budu chtít dovědět něco podstatného o divadle, tak půjdu na Blesk, tam je o hercích a herečkách všechno – i s fotkama.

    Ano, je to tak. Odborná komise pro oblast profesionálního divadla, budiž jí čest a sláva, je přece složena se znalců, kteří vědí, jak to na webu doopravdy chodí. Proto je jim například bez ohledu na čísla o návštěvnosti toho či onoho webu jasné, že nemá smysl přehršlí textů, dat a informací o divadle otravovat onu masu lidí, která si tak jako tak ráda užívává něčeho tak zastaralého, jako jsou tradiční a mnohdy i komerčně dost úspěšné formy divadelnosti. A proto také tito znalci, když už se někdy dostanou do situace, že mají podpořit něco, co je trendy, tak před předem marnými pokusy oslovovat širší obec adresátů prostřednictvím divadlem přecpaného webu dají přednost těm rázným gestům, které konstruují nevelkou aktivní komunitu vážených divadelních odborníků a znalých diváků. Jejímž smyslem je společně na dílčích vybraných tématech, problémech a příkladech aktivně sdílet kýžený divadelní progres – a neobtěžovat tím laiky.

    Vždyť oslovovat někoho mimo naši komunitu, chcete-li bublinu, je zbytečné. Neprogresivní čumilové mají přece dost svých vlastních kanálů. Když jim neporadí kamarádka nebo oblíbený zpravodajský web, tak mohou zkouknout nějakou tu šikovnou yotuberku, případně vyslechnout vtipnej podcast. Nepotřebují ostatně víc, než jen vědět, o čem to je, kdo známý tam hraje a jestli to fakt stojí za ty prachy. Takové informace jsou pro ně rozhodně víc cool, než si někde na webu dlouze číst, že ta inscenace je tak nějak nijaká, i když se možná někomu líbí.

    Většina divadelních praktiků, včetně těch, co seděli v komisi, nadto dobře „tuší“, že na webu je pro diváky, a tím i pro samotná divadla a tím i pro ně osobně, nejdůležitější pořádně zmáknutá reklama, třeba i drobátko hodně bulvaroidní – a nikoli nějaké ty přečetné informace a skanzenoidní skoropapírové texty, které by nám nakonec mohly publikum i odrazovat.

    Přesto si sám za sebe myslím, jsem už starej dědek, že smyslem grantové podpory by mohlo být takovéto představě divadla a webové komunikace o něm vzdorovat. Hledat možnost, jak oslovovat různé kategorie adresátů, tedy nejen progresivní znalce, ale i širší českou kulturní veřejnost. A to v naději, že tato není až tak úplně blbá, takže si třeba někdo tu a tam všimne, že se dá na internetovou stránku Divadelních novin kliknout – a tam se o tyátru dovědět víc, než jen, kdo s kým spí.

    Autor je profesor DAMU, vedoucí oddělení 20. století a literatury současné Ústav pro českou literaturu AV ČR.

    ///

    Více na i-DN:

    Hazard, nebo veřejná služba? (No. 00)

    Hazard, nebo veřejná služba? (No. 01)

    Hazard, nebo veřejná služba? (No. 02)


    Komentáře k článku: Hazard, nebo veřejná služba? (No. 03)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,