Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Dotkni se a pošimrej (No. 5)

    Během šestého festivalového dne Malé inventury jsem navštívila tři představení. Všechna měla jedno společné. Kouř.

    Karkulka aneb Jak se do lesa, tak se z lesa těžko. Foto: archiv divadla

    Vůně kouře pro mě byla nejvýraznějším prvkem loutkové inscenace Karkulka aneb Jak se do lesa, tak se z lesa těžko uvedené v Alfrédu ve dvoře. Čtveřice herců z Katedry loutkového a alternativního divadla na DAMU Vavřinec Němec, Alena Novotná, Anastázie Dobrodinská a Josef Neudeker představili divákům svou verzi pohádky o Červené Karkulce. Příběh zredukovali především na prostředí, v němž se odehrává – na les. Tvoří ho desítky dřevěných špalíčků zapíchaných do kruhové desky, jíž je možné otáčet nad skrytými citlivými mikrofony. Když marionetka v červeném pláštíku putuje mnohonásobně vyšším lesem, její kroky hlasitě klapou a ruší okolní klid. Holčička potkává lesní obyvatele, šedivý chomáček s ocáskem, snad myš, pobíhá mezi stromy a tluče do nich, cestu zná na rozdíl od ní dobře. Úsměv vyvolává dřevěný datel, který za klepání zobáčku sjíždí po tyčce dolů na desku.

    Inscenace pracuje především se zvuky, vůněmi a asociacemi, aby vyvolala pokaždé příslušnou atmosféru. Les nejprve působí tajemně, Karkulka se v něm ztrácí, neboť loutkoherci otáčí deskou, a ona tak vždy míří jinam než původně. Později se ale v lese zorientuje, a dokonce si na něj začne vyskakovat (a to doslova – poskakuje po vršcích špalíčků). Dovolí si na okraji zapálit malý ohníček, což se lesu nelíbí, a tak se začíná bránit. Vyluzuje děsivé zvuky. Loutkoherci je živě vytváří boucháním o desku, údery loutek nebo za pomoci smyčce přejíždějícího přes dřevo. Karkulku a ani nás to ale nevyděsí natolik, abychom les nechali být. Kouř naplní celý prostor malé scény ve chvíli, kdy loutkoherečka zapálí dva špalíčky-stromy a začne nad nimi opékat špekáček. Vůně kouře vyvolává nostalgii, příjemné vzpomínky, zároveň ale poukazuje na to, jak se o své lesy (ne)staráme… A byl to nakonec právě kouř z hořícího dřeva – nikoliv vůně lesa – který jsem si ve vlasech odnášela na další představení.

    Headless Mule. Foto: archiv divadla

    Pohybovou inscenaci Headless Mule představil na festivalu choreograf a tanečník Martin Talaga v Paláci Akropolis. Název odkazuje k mule s plameny místo hlavy, v níž se dle brazilského folkloru promění žena, jež zhřešila s knězem. Bez ohledu na to, zda k jejich styku došlo konsenzuálně či nikoliv. Talaga spolu s dramaturgem Tomášem Procházkou využívá motiv transformace, aby ukázal, že se člověk nestává bestií z vlastní vůle, ale kvůli nátlaku okolí, které mu tuto roli přisoudí. Tanečník přichází na scénu téměř nahý, zprvu je opravdu pouze lidskou bytostí, nikoliv zvířetem. Svým prvním gestem zasadí představení do rámce katolické liturgie, již ironizuje. Na provizorní řečnický pult postaví plastiku penisu, vezme si mikrofon a začne zpívat církevní skladbu. Až jeho následující vyprávění symboly zkonkretizuje. Talagova postava anglicky (a tím univerzálně, napříč celým světem) předkládá příběh o své matce, která ho čekala s knězem, a proto měla být zatracena. Proměnu ale na sebe bere on.

    Tím se představení přehupuje do pohybové části. Talaga si na nohy obléká chůdy připomínající zvířecí kopyta, nejprve se s nimi nemůže zvednout ze země, ruce jeho dvojnásobně dlouhým nohám nestačí. Jako znak ztráty hlavy si nasazuje masku. V prudkém střihu se změní světla, hudba přeskočí do hlasitých basů a z masky začnou svítit červené lasery. Prořezávají značně zakouřené jeviště. Nově vzniklé monstrum se na chůdách potácí prostorem – neví, jak se se zvířeckou rolí sžít. Inscenace tak otevírá důležité a opomíjené téma dvojího metru, jejž společnost uplatňuje na muže a ženy (obzvlášť v katolické církvi) a osoby s jinou než heterosexuální orientací. Bohužel se ale v kraťoučkém půlhodinovém rozmezí objevuje mnoho dalších motivů, třeba matčino odsouzení její vlastní matkou nebo slovanský folklor. Nakonec ani využití brazilské mýtické postavy nenachází výraznější opodstatnění, a tak jsem z představení odcházela poněkud zklamaná.

    Měsíční kámen. Foto: archiv divadla

    Také na mé poslední zastávce ve Studiu Hrdinů na Měsíčním kameni se hojně používá dým a popel. Na Islandu v roce 1918, kdy se děj inscenace Kamily Polívkové podle novely autora Sjóna, odehrává, totiž právě vybuchuje sopka Katla. Šestnáctiletý Máni Steinn (v překladu „měsíční kámen“) si vydělává jako homosexuální prostitut a svůj volný čas tráví v jednom ze dvou reykjavických biografů. O okolní události se nezajímá, ať už se jedná o zisk islandské nezávislosti nebo ukončení první světové války. Osobně se ho dotkne vypuknuvší pandemie španělské chřipky, kterou ale zázrakem překoná. Právě ve chvíli chlapcovy nemoci na herce Jana Cinu padá z provaziště sopečný popel. Dlouhou dobu můžeme sledovat jeho křehkou ležící postavu obsypanou sazemi a přemýšlet, jestli vůbec přežije.

    Režisérka s islandsko-českým týmem vytvořila multimediální inscenaci. Hned v úvodu se na velké filmové plátno dlouho promítají výjevy z Islandu, zatímco Jan Cina z hlediště popisuje jeden z Mániho sexuálních zážitků. Několik vět doplní i Sóla v podání Terezy Hofové, která se převtěluje do postavy přitažlivé Irmy Vep z Mániho oblíbené francouzské série němých filmů Les Vampires. Filmové záběry zobrazují současný Island a jen motivicky souvisí s tím, o čem se vypráví. Vyvolávají různé, a klidně i osobní asociace: obrovská plující výletní loď mi připomněla film Titanic a nešťastnou lásku, načervenalá lávová pole zase osamocení vzdálené planety, přístroj na popcorn příjemně strávené večery. Obrazy na plátně střídají texty a doplňují akce na scéně jako titulky v němém filmu. Nejprve vidíme situaci a poté vyřčená slova. Jan Cina tak získává prostor pro rozehrávání beze slov nebo s vědomím jiného kontextu, do nějž slova akci postaví, když si je přečteme. Vyhraje si s němým energickým křikem kouřící prapratety nebo emotivním dánským námořníkem, který Mániho právě přistihl s mužem. Inscenace tím poukazuje na obrovskou manipulovatelnost slov, za nimiž snadno schováme skutečné pocity. Máni vynikajícího Ciny má citů mnoho, bohužel je kvůli společenskému nastavení nemůže dát najevo. Poetický příběh z cizího prostředí mě i přes smutný podtón zanechal v závěru festivalového dne v příjemné náladě.

    ///

    Dotkni se a pošimrej (No. 1)

    Dotkni se a pošimrej (No. 2)

    Dotkni se a pošimrej (No. 3)

    Dotkni se a pošimrej (No. 4)


    Komentáře k článku: Dotkni se a pošimrej (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,