Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí

    Divadlo Plzeň na ex! (No. 4)

    Z pěti festivalových dnů prý má šéfredaktor čtyřčlenné redakce pokrýt dva. Sobotu a neděli. Pak že existuje spravedlnost…

    Čtvrtý festivalový den v sobotu 18. září zahájilo představení opery L’Arianna, volné adaptace nedochované partitury Claudia Monteverdiho, z níž známe jen Lamento titulní postavy, z pera Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara. Ensemble Damian z Olomouce získal za její provedení na festivalu OPERA 2020 Cenu diváků, ale v covidové době nebyla příležitost “Libušku” (jak se ceně přezdívá) předat, až před plzeňským představením ve velkém sále Moving Station. Hanzlík je bytostný melodik a spolu se Zouharem zkomponovali radostnou hudbu plnou stylových a náladových plošek od nejveselejších po decentně smutné až tragické. Nejraději mám propracované vícehlasé ansámbly, znějí nádherně. Pět sólistů se třemi instrumentalisty nadchli i v Plzni. Jen vždycky při setkání s Hanzlíkovou tvorbou kroutím hlavou, proč po tak talentovaném muzikantovi, skladateli a režisérovi už dávno nesáhlo některé z operních divadel, nejspíš hned to olomoucké, které se dlouhodobě potýká s formulováním nosného uměleckého programu. No jo, že se naivně ptám.

    Čtvrtý festivalový den v sobotu 18. září zahájilo představení opery L’Arianna, volné adaptace nedochované partitury Claudia Monteverdiho, z níž známe jen Lamento titulní postavy, z pera Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara. Foto: Červenková

    Pěkně událostmi po hlavě jsem dostal od Jiřího Havelky a spol. v představení – filmu Očitý svědek v produkci pražského Národního divadla, promítalo se v DEPU2015. Po ostrém rozchodu Daniela Špinara s Janem Burianem je opět na pořadu dne otázka, kudy se má Činohra Národního divadla ubírat, ale nelze nevidět, že za Špinara se tu novými prostředky a postupy hrálo také o nejtemnějších událostech, které určily a stále ovlivňují českou společnost – podle mého názoru o ničem podstatnějším se v Národním divadle snad ani hrát nedá. Havelka s Martou Ljubkovou formou zveřejněných výpovědí účastníků zachovaných v protokolech podrobně rekonstruovali otřesnou hromadnou vraždu u Přerova na tzv. Švédských šancích v létě 1945. Žádné umělecké kroužení, k tak syrovému příběhu nic jiného než civilně nasnímané “mluvící hlavy” nepatřilo, přesto herci Činohry dokázali evokovat hutně načrtnuté portréty a povahy tehdejších aktérů. Hlavně strach každého jednoho, aby sám nepřišel k úhoně, takže raději vykonával to, co se mu řeklo. Opět doklad toho, že bez osobní odvahy každého nebude svobodná a odvážná společnost, omlouvejme si zbabělost jakýmikoliv důvody. Z prakticky plného hlediště pár lidí odešlo, ale na ostatní drtivá výpověď o jednom z nejšpinavějších poválečných činů zjevně hodně zapůsobila.

    Pěkně událostmi po hlavě jsem dostal od Jiřího Havelky a spol. v představení – filmu Očitý svědek v produkci pražského Národního divadla, promítalo se v DEPU201. Foto: archiv divadla

    Večer na Nové scéně jsem nad nudnou produkcí 3sestry z Narodoweho Stareho Teatru Heleny Modrzejevskiej v Krakově nejvíc přemýšlel o způsobu výběru zahraničních inscenací. Jistě, Luk Perceval má za sebou velké inscenace, jeho vize Čechovovy hry je také úplně čerstvá, z června 2021, zajíc se zřejmě musel koupit v pytli. Ale s dramaturgickou radou se už léta moc neshodnu na poetice i výpovědi inscenací, které v mých očích dobrých deset let v Plzni neukazují možnosti, jak a o čem dělat divadlo aktuální teď a tady. Popravdě podstatnější průhledy do světa přinášejí Divadelní svět Brno, Flora Olomouc či Palm off Fest, do Plzně se zvou podle mne velikášské inscenace už zavedených tvůrců. Navíc povětšinou z prostoru na východ od našich hranic, a setrvávat na integritě postsocialistických států Visegrádu uvnitř Evropské unie považuji za ideově a politicky hodně sporné. Toliko můj názor!

    Večer na Nové scéně jsem nad nudnou produkcí 3sestry z Narodoweho Stareho Teatru Heleny Modrzejevskiej v Krakově nejvíc přemýšlel o způsobu výběru zahraničních inscenací. Foto: Červenková

    Perceval z Čechova vykuchal a na jevišti obnažil vybraná témata, často jen podněty, aby mohl s drastickou expresivitou ukázat postavy mrtvé zaživa, neschopné vlastní aktivity, zmítané pudy a převálcované životem. Nerespektoval Čechovovu nabídku, vytvářel si na půdorysu původní hry vlastní postavy, panoptikum zmnožené v obřím zrcadle postaveném napříč celým jevištěm. Jestli tu pro mě bylo něco opravdu mrtvé, pak herectví a vůbec celá poetika inscenace postavená na exhibicích jednotlivostí. Nechat herce zmítat se nepříčetně po jevišti ve snaze cosi sdělit považuji za haraburdí z divadelního smetiště. Pro mě propadák festivalu po všech stránkách.

    Ředitel festivalu Jan Burian. Foto: Karel Komorous

    V neděli 19. srpna jsem dopoledne místo na představení Serotonin z MeetFactory zamířil na besedu s mladými fotografy, studenty, které už dlouhá léta berou do Plzně na zkušenou jejich učitelé, špičkoví divadelní fotografové Josef Ptáček, Viktor Kronbauer a Jaroslav Prokop. Ti, kteří předávají štafetu už řadu generací silné tuzemské divadelní fotografie. Měl jsem napsat české, ale čím dál víc se mi to označení zajídá, zvlášť před volbami. S otevřenými mladými lidmi jsme pohovořili o divadle, v jakém je stavu a jak ho dnes fotografovat. Postěžoval jsem si jim na obecně upadající kvalitu divadelní fotografie z pohledu šéfredaktora listu, který usiluje tisknout kvalitní obrazové zpravodajství o divadle a jemuž často chybí emocionálně působivé a technicky kvalitní fotky. Oni si mi postěžovali, že necítí z vedení festivalu dost vstřícnosti vůči své práci a postrádají možnost své fotografie prezentovat. Ukážeme jejich práce alespoň u nás na iDN, jejich fotky vidíte už v tomto textu.

    294 statečných z Divadla pod Palmovkou. Foto: Karel Komorous

    Z nedobrého rozjímání mě vysvobodil Tomáš Dianiška režií vlastní hry 294 statečných v Divadle pod Palmovkou. Dalším připomenutím čecháčkovské připosranosti, opět, jak je u Dianišky zvykem, nahlížené sarkasticky ve vyšinutých a různě inspirovaných obrazech, které připomínají jevištní komiks. Mám rád takové divadlo. Vše je tu dovoleno k demystifikaci “národní statečnosti”, “národních hrdinů”, “národních mýtů”. Místy k smíchu, místy člověka zamrazí, místy se naštve – Dianiška prostě vyvolává ty správné pocity při promýšlení českých dějin, které u něho naprosto přirozeně prorůstají se současností. Pro mě jeden z vrcholů festivalu.

    Sylva divadla F. X. Šaldy. Foto: archiv divadla

    Pozvat činohru divadla F. X. Šaldy z Liberce s inscenací Sylva jsem velmi kvitoval. Čisté představení Martina Františáka, propracované, promyšlené, herecky naplněné. Jen holt už se Františákova poetika poněkud zacyklila, ale není divu, je k danému účelu dokonalá.

    Oficiální část festivalu zakončila hra Vina?, kterou Daniel Majling napsal přímo pro Dejvické divadlo. Foto: Červenková

    Oficiální část festivalu zakončila hra Vina?, kterou Daniel Majling napsal přímo pro Dejvické divadlo, a to ji premiérovalo 14. září, necelý týden před plzeňským uvedením. Chytrá, poněkud překombinovaná úvaha o způsobu, jakým se člověk může provinit, aniž by něco zlého udělal. Filozofující trochu bulvární komedii v režii Ivana Trojana chybí esprit, je poněkud usedlá, jsou tu slyšet vágní úvahy, které herci nedokážou až tak oslnivě prodat. Z mého pohledu nic moc zajímavého.

    Tož tak, víc jsem v Plzni za poslední dva dny nestihl. Ani dobrý oběd U Mansfeldů. Škoda.


    Komentáře k článku: Divadlo Plzeň na ex! (No. 4)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Jelikož zřejmě budu psát
      o zahraničním programu festivalu do tištěných Divadelních novin, asi bych se zde nemusel ozývat, nicméně cítím silnou potřebu se dramaturgů festivalu zastat. Všechny zahraniční produkce měly vysokou uměleckou i technickou-formální kvalitu, byly aktuální a nabídly různé trendy současného režisérského divadla v Evropě, nemluvě o samotných osobnostech tvůrců, kteří dokonce tři (počítám-li i Slováka Brutovského) do Plzně přijeli a s diváky se setkali. Nemyslím, že by festivaly Divadelní svět Brno, Flora Olomouc či Palm off Fest – a mohli bychom k nim přiřadit i PDFNJ a Pražské křižovatky (tedy asi ty nejvýraznější zaměřující se u nás na současnou činohru) – byly nějak aktuálnější či kvalitnější. Všechny přivážejí podnětné zahraniční produkce, jež u nás nemáme jinak možnost vidět. Letošní plzeňské nabídly jiné než čistě literární čtení představení „po textu“, a to je možná to, co některé diváky a bohužel i kritiky odrazuje. Napsat o Percevalových 3sestrách jako o „nudné“ inscenaci, to je pro mne smutná charakteristika vypovídající spíše o neochotě jiného než onoho – myslím již překonaného – vnímání činoherního divadla jako jedině správného.

      22.09.2021 (1.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Obhajovat přede mnou dramaturgy kvůli tomu, že se s nimi neshodnu?
        Volal jsem po nějaké konkrétní jediné podobě činoherního divadla, natož takového, které „jde po textu“?

        22.09.2021 (1.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Nerozumím sice trojsloví „obhajovat přede mnou“, ale pokusím se osvětlit.
        Cituju: „Zajíc se zřejmě musel koupit v pytli.“ Podle mého se mýlíš. Přivézt nejnovější inscenaci Luka Percevala není koupený zajíc v pytli, ale chycený holub na střeše. Obdobně úspěšný byl letos Tanec Praha přivezením inscenace Dimitrise Papaioannoua tři dny po její premiéře. Český divák se tak dostává do aktuálního evropského divadelního diskursu, což je dle mého skvělé.
        Dále kritizuješ dramaturgii – předpokládám (píšeš to v části svého textu o Percevalovi) – zahraniční linie festivalu („S dramaturgickou radou se už léta moc neshodnu na poetice i výpovědi inscenací, které v mých očích dobrých deset let v Plzni neukazují možnosti, jak a o čem dělat divadlo aktuální teď a tady.“), s čímž hrubě nesouhlasím. Myslím, že je dlouhodobě na vysoké úrovni, znalá současného evropského dění a kontextů. Přiváží nejen významná jména evropského divadla, ale vždy i velmi aktuální divadelní formy a trendy. Nejen letos (všechny čtyři inscenace pracovaly s divadelní formou výsostně soudobými prostředky), ale i v minulých letech. Připomínám např. několik inscenací Rimini Protokoll, Mundruczóa, Anne-Cécile Vandalem, Cassierse, Ostermeiera či Serebrennikova. Soustředí se sice často na jména a soubory „na východ od západu“ (avšak nejen – viz letos Milo Rau a v podstatě i Perceval), ale i tím je myslím jedinečná.
        Charakteristika 3sester jako „nudná“ produkce a osvětlení herectví slovy „zmítají se nepříčetně po jevišti ve snaze cosi sdělit“ a inscenaci označit „haraburdí z divadelního smetiště“ je podle mého neochota ji vnímat jinak než tradičními inscenačními měřítky („Perceval z Čechova vykuchal a na jevišti obnažil vybraná témata…“). Podle mne Tě k tomu vede čtení toliko „po textu“ („Nerespektoval Čechovovu nabídku…“), nikoli už po hudebním (zvukovém), výtvarném a pohybovém plánu, které byly tím podstatným, co utvářelo symboliku, témata a smysl inscenace.

        22.09.2021 (3.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      Dobrý den, pánové,
      děkuju moc za názory, do debaty samo sebou vstupovat nebudu, ale dvě technické poznámky si dovolím. Inscenace Luka Percevala z varšavského TR v koprodukci s krakovským Starým divadlem měla svou interní premiéru podstatně dřív, k dispozici jsme měli kvalitní videozáznam, o zajíce v pytli tedy ani v tomto, ani v jiných případech nešlo.
      Zarazily mě údajné stížnosti studentů z fotografického workshopu, nic takového jsem nikdy nezaznamenal. Fotografie se prezentují v průběhu festivalu na výstavě a hojně i na festivalových sociálních sítích. Málo mi to nepřijde, ale jistě se můžeme zamyslet nad tím, co dělat víc.
      S přáním pěkných dní

      Michal Zahálka

      22.09.2021 (6.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Zdravím,
        Pane Zahálko, dík za vysvětlení, omlouvám se za zajíce v pytli (vycházel jsem z data premiéry, já naiva…). Takže jen mé další míjení se s dramaturgickou radou. Jakkoli mi nyní Vladimír Hulec podsouvá, že je to mou neochotou přistoupit na nový jevištní jazyk, podle mých zkušeností je naopak starý a proto mě nudí, či mým údajným lpěním na textu a jeho přímočarém čtení, což je nesmysl, který nevím kde vyčetl. Pravda vyhledávám divadlo hrané zřetelně o podstatných věcech, ať už vyjádřených v inscenaci jakýmikoli prostředky, a to jsem ve 3sestrách postrádal. Setkání lidí s lidmi, tady to bylo setkání s mátohami, často nebylo ani jasné, která je která a která zrovna mluví. Pokud to je ono moderní, pak zůstanu rád tradicionalistou.
        Vladimíre, můžeš vyargumentovat, proč se ti něco líbí nebo nelíbí, ale nemůžeš vyargumentovat, proč se to či ono nelíbí někomu jinému. Základy estetiky. Patří k nim poznání, že estetický soud je nezpochybnitelný, není jeden pravdivý a jiný nepravdivý, neboť v umění pravda neexistuje. Jsem zvědav, čím zdůvodníš své zalíbení ve 3sestrách.
        Těm mladým fotografům dávám Michale za pravdu minimálně ve dvou věcech: výstava není možnost někde vyvěsit fotky, chtělo by to ještě další aktivity, a pak jste je pouštěli do hlediště jako poslední, jako když zbyde místo, jako takové příživníky… Případně měli zakázáno fotit – což je jistě citlivá věc, zřejmě důsledek nedobré komunikace s tvůrci inscenace. Mohu potvrdit, že se mladí fotografové na představení chovají vzorně a nikoho neruší. A velmi bych se přimlouval za to do budoucna jejich účast na festivalu víc promyslet a prodiskutovat.

        22.09.2021 (9.46), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Michal Zahálka

          Michal Zahálka

          Díky moc.
          Jenom k těm fotografům: na vpouštění do sálu se zeptám, patrně to souvisí s celkově omezenou kapacitou festivalu, přičemž k naší velké radosti byl letos zájem opravdu vysoký. Že se chovají vzorně a neslyšně, to vnímám také. Zákaz focení na některých inscenacích není ovšem výsledkem žádné „nedobré komunikace“, ale právě naopak, focení musejí soubory vždy explicitně povolit a každý z nich má plné právo odmítnout. Na tom nic špatného nevidím.

          22.09.2021 (9.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Michale,
        myslím, že tato diskuse by měla vést Tebe i ostatní z dramaturgické rady festivalu se k dramaturgii veřejně vyjadřovat, polemizovat. Samozřejmě to nemusí být na těchto stranách. Bylo by myslím fajn přečíst si názor a postoje těch, kteří o programové skladbě festivalu rozhodují a jak vnímají pohledy oponentů vůči nim, zda s nimi souhlasí či nikoli. V Avignonu – například – se o dramaturgii festivalu In veřejně mluví a diskutuje bez obav, že jde o nemístné zasahování do nezávislých soudů kritiky.
        A – Josefe – děkuju za poučení o základech estetiky. Je dobré si připomínat postuláty teorie v praxi. Polemizuju však především s Tvými charakteristikami inscenace Luka Percevala, nikoli tolik s Tvým „líbí-nelíbí“. Své soudy navíc zobecňuješ na dlouhodobou kritiku festivalové dramaturgie, což mi přišlo vůči ní nespravedlivé a poukazuju proč.
        Snažím se pochopit, z čeho Tvé soudy vycházejí. Možná se pochopitelně mýlím, ale jistě nezastáváš pouze povrchní estetické hledisko „líbí-nelíbí“. Tvé soudy a postoje – předpokládám – vycházejí z nějakého dlouhodobého hodnotového měřítka, které používáš při čtení uměleckého díla. A já se snažím dopátrat toho, jaká tato hlediska ve vztahu k formě díla jsou a polemizovat jiným čtením téhož. Opírám své polemické soudy s Tebou o Tebou použitý termín „nudný“. Je šumění moře nudné? Je minimalistická hudba nudná? Je abstraktní umění nudné? Je tanec butó nudný? Je expresivní divadlo nudné? Jistě, pro někoho ano. Ale přijde mi, že nelze takto – svým rozpoložením při představení – nahlížet samo dílo. Tím – upozorňuju – nemyslím, že je dílo nekritizovatelné! Následná Tvá charakteristika Percevalovy inscenace – jistě krátká, daná formou festivalového zpravodajství – mi přijde formulovaná bez jakékoli snahy o pochopení, proč režisér volil formu inscenace (včetně přístupu k textu) právě tuto.
        Jak jsem předeslal, budu o ní – i o ostatních zahraničních – psát do tištěných Dn, tak nechci zacházet do detailů. Pokusím se ve svém textu pochopit, proč Lupa, Rau i Perceval volili témata smrti a umírání a zamyslet se nad tím, zda jimi použité formy a postupy byly tomu adekvátní a proč. Nebude to v termínech „líbí/nelíbí“, jež považuju za povrchní, byť samozřejmě se jim nikdo z diváků včetně kritiků a pochopitelně i mne samého nemůže ubránit a patří ke vnímání každého díla.
        Zde se snažím polemizovat s Tebou a Tvými soudy a stanovisky hlavně proto, že si myslím, že je to dobré i pro další čtenáře a diváky, aby si sami tříbili svá stanoviska a přístupy k obdobným uměleckým formám a dílům. Bylo by fajn, kdyby se přidal i někdo další. V Česku je diskuse nejen nad uměním na prachbídné úrovni, což je mimo jiné dané právě tím, že těch veřejných a vzájemně korektních je velmi málo. Je jasné, že cestu k dílu a jejich tvůrcům či k jejich odmítnutí si musí najít a zformulovat každý sám za sebe, ale zajímavá a vzrušující může být – a je – i sama tato cesta.

        22.09.2021 (10.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Josef Herman

          Josef Herman

          Vladimíre,
          je to jako vždycky, polemizovat s tebou je nekonečné, odpovím a ty přidáváš další a další. Napsal jsem vše, co jsem považoval za nutné, a opakovaně tě varuji domýšlet důvody, proč někdo dílo přijme nebo nepřijme, jsou to jen dohady mimo jiné proto, že se nedokážeš (nelze to dokázat!) odpoutat od svého vidění díla a od svého formulování argumentů. Končím.

          22.09.2021 (11.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Vladimír Hulec

          Vladimír Hulec

          Ano,
          to je diskuse. Přinášení a formulování argumentů a protiargumentů. Nikoli bouchání do stolu či dveřmi.
          🙂

          22.09.2021 (11.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Josef Herman

      Josef Herman

      Myslím,
      že právě povolení tvůrců fotit se dá komunikovat lépe a hlavně včas – shodou okolností jsem byl těsně před zahajovacím představením ve foyeru Nové scény svědkem, kdy teprve tam pět minut před zahájením se fotografové dozvěděli, že fotit nesmějí. Možná kdyby se to komunikovalo s předstihem a s lepším vysvětlením proč tam ti fotografové jsou, myslím i Lupa a další by se k tomu mohli postavit jinak.

      22.09.2021 (11.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Michal Zahálka

        Michal Zahálka

        Dobře,
        teď se pouštím na tenký led, neznám konkréta, ale pokud vím, zpravidla se to dopředu řeší, mohl to být ojedinělý exces. Nebo se třeba taky Lupa až na místě rozhodl, že to zakáže.

        22.09.2021 (11.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Je to tak, Michale,
        téma je to velmi citlivé a individuální. Nicméně z pohledu fotografů je – co vím – řešeno na festivalu necitlivě a nehorázně direktivně, aniž by jim bylo umožněno se s tvůrci setkat a osvětlit jim jejich (tedy studentů a jejich pedagogů) záměry. Věřím, že mnohdy by sami tvůrci byli rádi, že je jejich práce fotograficky zachycena a prezentována.

        22.09.2021 (18.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Zde
      se musím přidat na stranu Josefa. Nikoli až tak kvůli studentům, ale spíš pro opakované neumožnění fotografovat významná zahraniční představení Viktorem Kronbauerem, s nímž jsem o tom vícekrát mluvil. Například jeho fotografie Percevalova Schlachten! z PDFNJ 2000 vyhrály řadu cen a Perceval je zná. Bylo tedy myslím velkou chybou a necitlivé Viktorovi fotografování 3sester neumožnit. Festival se tak sám připravuje o budoucí prezentaci a česká divadelní fotografie o historicky významné a umělecky hodnotné snímky.

      22.09.2021 (11.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Kateřina Jírová

      Avatar

      Zdravím vespolek,

      ohledně fotografů, to, že si, Michale, nikdy nezaznamenal stížnosti fotografů, si vysvětluji tím, že sice občas za těch více jak dvacet let byly, nikoliv však tak plošné. Občas fotografové mrmlali, že neměli pro focení dobrá místa, nebo že je tu a tam na některou inscenaci nepustili. Nikdy to však nebylo tak systémové jako letos.

      Lektoři fotografů vedou své svěřence tak, že o nich při představení není vůbec slyšet, a bylo to tak i v době kinofilmu, který pak studenti sušili po nocích na chodbách hotelu Slovan. Kinofilm se používal ve foťácích, které slyšitelně cvakaly. Studenti měli aparáty zabalené v nejrůznějších šálách a šátcích, takže je nikdy nikdo neslyšel.

      Nedokážu posoudit, zda to bylo jen omezenou kapacitou sálu. Také se fotografové musí rozdělit, aby stihli co nejvíce inscenací. Takže na představení v komorním prostředí určitě nejde celá marškumpačka, ale jeden až dva. Fotografové potřebují sedět v první řadě, to aby lépe fotili. Festival se prezentuje i fotografiemi studentů, takže z nich má prospěch. Jako že festival fotografy dost exploatuje. Pokud chceme mít i nadále Krejčíky, Kronbauery, Ptáčky, Prokopy, je opravdu tak těžké věnovat mladým divadelním fotografům pozornost?

      22.09.2021 (12.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,