Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí

    Divadlo Plzeň na ex! (No. 3)

    Je pátek večer a do hotelového pokoje doléhá ruch plzeňského centra. Zatímco v nepřeberném množství okolních putyk se právě teď dost možná opravdu exuje, já se vypisuji z kocoviny způsobené nadměrnou konzumací divadla. I dnes jsem totiž stihla „vyzunknout“ čtyři představení, a to v podobném složení: ráno jsem se nechala jako Šípková Růženka probudit pohádkou, naobědvala se za letu mezi produkcemi nezávislého a zřizovaného divadla a usínat budu pod dojmy ze zahraniční inscenace. Jen doufám, že se mi o ní nebude zdát…

    Tak jinak, praví v Šípkové Růžence zlá sudička a pokusí se do hradu vypálit z děla, načež se rozplácne o zavřené okno. Foto: Milan Hajn

    Svým příspěvkem dost možná napodobím třičtvrtěhodinovou inscenaci Šípkové Růženky Divadla Drak, již z jedné třetiny tvořila až k prasknutí smíchy nafouknutá dramatická situace, v níž se zlá sudička všemi (ne)možnými cestami snaží dostat do zdánlivě nedobytného hradu. Právě autorská inscenace Jakuba Vašíčka a Tomáše Jarkovského, kteří díky ní opět obhájili svou právoplatnou pozici ve vedení předního loutkového divadla, mi totiž zachutnala nejvíce. Manželskou historii Divadelního spolku JEDL jsem totiž viděla již dříve ze záznamu, Ztracené iluze Divadla Na zábradlí se mi na dně třílitrové sklenice znovu nalézt tak úplně nepodařilo a Rodina švýcarského režiséra Mila Raua mi byla úplně cizí.

    Koncept královéhradecké Šípkové Růženky je odvozený od vynalézavého scénického objektu v podobě velkého trojrozměrného hradu kruhového půdorysu, jejž uvnitř skrytí vodiči otáčením využívají ze všech stran, přičemž je živou hudbou a filmovými zvuky doprovázejí dva hudebníci v popředí po stranách scény. Jednu z nejznámějších pohádek tvůrci vyprávějí skutečně originálně – a to natolik, že vlastně pohádku o Šípkové Růžence proměňují v příběh o zlé sudičce. Ta přijede na samém začátku elektrickým vláčkem po kolejích kolem hradu a první čtvrthodinu se do něj snaží dostat na Růženčiny křtiny, přičemž všechny její pokusy postupně selhávají. Komorník, který se svíčkou v ruce sejde několik pater dolů za bubeníkem zprostředkovaného zvuku kroků, vyžaduje pozvánku, kterou si sudička sice pohotově napíše, avšak podepíše se jako zlá, čímž si dveře do hradu logicky zavře. Se slovy Tak jinak se proto pokusí na hradby vyhodit hák a vyšplhat po laně, přičemž první neúspěšný pokus herec Jan Popela vtipně okomentuje hláškou: Jsem to dlouho nedělala… Na druhý pokus se již sudičce sice podaří hák zachytit, avšak komorník jí přestřihne lano, načež sudička s jistým zpožděním ve stylu animovaných filmů samozřejmě spadne. Neúspěšně dopadne i pokus podhrabat se, na nějž komorník odpoví vykouřením tunelu, či vypálit se z děla, jenž skončí přibouchnutím okna před nosem. To by v tom byl ale „Trójský kůň“, aby se zlá sudička do hradu nedostala nějak jinak – vždyť stačí jen přepsat zlá na z lásky

    Tak se nakonec babice dostane k Růženčině postýlce, u níž vystřídá popovou sudbu tří hodných sudiček pořádným rockovým nářezem – a dál už příběh pokračuje, tak jak jej všichni známe. Paradoxní je, že tradičně dramatické situace jako píchnutí se do prstu a probuzení po sto letech v drakovském zpracování dramaticky vůbec neproběhnou. Odehrají se ve dvou filmových projekcích v hradní věži: první z nich přitom zobrazuje řadu spících dvořanů v podání loutek z fundusu, zatímco druhá polibek realisticky ztvárněný herci, kteří však v inscenaci ani coby vodiči fyzicky nevystupují, což je řešení poměrně nečisté. Mnohem spíš zůstane v paměti precizní práce s loutkami (v hradu skrytí vodiči nechávají maňásky obratně škrtat sirkami, stříhat nůžkami či kopat krumpáčem – a když se náhodou nedaří, marné snažení pohotově komentují), a především výsostně komediální ztvárnění zlé sudičky. Její čtvrthodinové entrée působí, jako by vzniklo čistou hereckou improvizací, a je radostnou oslavou divadelnosti. Jindy ryze záporná babice se v tomto pojetí stává dokonce hlavní postavou a svým vtipem a roztomilým smolařstvím si paradoxně získává veškeré sympatie diváků. Až by se jeden skoro těšil na její návrat, který slíbí, když je v závěru poražena. Tohle zlo je totiž kouzelně neohrabané a téměř neškodné…

    „Česká Eva Green“ Petra Bučková a fenomenální Vojtěch Vondráček jako krásný, mladý a inteligentní básník Lucien v dramatizaci Balzacových Ztracených iluzí. Foto: archiv festivalu

    To se však rozhodně nedá říct o světě bezpáteřních intrik, který představilo Divadlo Na zábradlí v tříhodinové dramatizaci Balzacových Ztracených iluzí. Hereckému souboru v čele s fenomenálním Vojtěchem Vondráčkem v roli Luciena, jenž si stejně jako Špinarka Markéty Matulové přivlastnil sál Alfy, se podařilo zobrazit povrchní šlechtu i zákeřné novináře způsobem výsostně odpudivým. Jen tu výslovnost jména hlavního hrdiny nějak nedokážu překousnout: až do půlky jsem žila v mylném domnění, že jde o jakéhosi Lysienna, než mi došlo, že si herci zkrátka zjednodušili francouzské u, odpovídající ve skutečnosti spíše německému přehlasovanému ü, na obyčejné ypsilon a nosovku an na tvrdé české en. Nezbylo mi, než tento nedostatek omluvit snobstvím postav, hrajících si zkrátka na něco, co nejsou… Mikuláškova dramatizace je poctivá, herecké výkony tradičně vyrovnané, scéna Marka Cpina složená z těžkých umělohmotných zelených závěsů tentokrát vizuálně méně atraktivní, avšak srozumitelně zobrazuje svět bez hodnot a hranic. Přiznám se však, že mi to celé utíkalo dost pomalu…

    Na rozdíl od předcházející Manželské historie Divadelního spolku JEDL, kterou jsem sice viděla již v květnu ze záznamu v rámci festivalu Divadelní svět Brno, kde měla premiéru, avšak od té doby ji tvůrci lehce upravili a doplnili především o projekce, dokreslující dříve pouze načrtnuté téma ženské emancipace. V této podobě zaujímá inscenace Jana Nebeského inspirovaná osobností Augusta Strindberga důstojné místo na repertoáru předních českých divadelních tvůrců. David Prachař a Lucie Trmíková vynikají jako vždy stoprocentní hereckou přítomností, což potvrdili pohotovými reakcemi na ruchy z publika (především vytrvale vyzvánějící telefon), kameru či fotografa, a své místo mezi nimi hrdě obhájila i mladá herečka Anna Fialová. Hostování je to pro tvůrce z hlediska jejího věku zcela ojedinělé, avšak představuje až překvapivě osvěžující impuls!

    David Prachař jako August Strindberg, Lucie Trmíková jako jeho žena Siri a uprostřed jejich přítelkyně Marie v podání hostující Anny Fialové Foto: archiv festivalu Divadelní svět Brno

    Za slepou uličku bych naopak označila produkci Rodina Národního divadla v belgickém Gentu na téma záhadné sebevraždy čtyřčlenné rodiny na předměstí severofrancouzského Calais. Švýcarský režisér Milo Rau, který se již českému publiku představil např. inscenací Five Easy Pieces rovněž gentského Campa, uvedenou v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka a mezinárodního festivalu dokumentárního divadla Akcent před třemi lety, zpracoval námět téměř naturalisticky. Na scéně postavil dům o třech místnostech, do nichž diváci nahlížejí skrz prosklené stěny i live-cinema projekce na velkém plátně nad scénou (podobně jako např. kdysi v Nebeského inscenaci Ibsenova Eyolfka v Divadle v Dlouhé). Reálná rodina, již Milo Rau pro projekt angažoval, v těchto místnostech realisticky odžije svou poslední hodinku před hromadnou sebevraždou, již spáchá bez vysvětlení oběšením se na čtyřech oprátkách v závěru inscenace. Nechá po sobě pouze dopis na rozloučenou se slovy: Podělali jsme to, omlouváme se.

    Jedinou konfliktní situací je v naturalistické Rodině Mila Raua situace těsně před sebevraždou, v níž k ní matka násilím přesvědčuje vlastní dcery, smutně se loučící se svými psy. Foto: Michiel Devijver

    Vše proběhne poklidně, řekla bych dokonce až v příjemně meditativní náladě, kdy se jednotliví členové rodiny stihnou postupně představit a zavzpomínat na hezké společné zážitky za běžných každodenních činností: matka se vysprchuje, otec uvaří večeři a dcery se vzájemně vyzkoušejí z angličtiny, načež všichni společně zhlédnou rodinná videa a slavnostně povečeří. Teprve při večeři je naznačen chystaný záměr, když dcera na matčinu snahu o výchovu odpoví slovy: To už je teď stejně jedno, načež matka sklidí zbytky z talířů zpět na pánev, takže je jasné, že zbylé jídlo vyhodí… Pak už nezbývá než společně formulovat dopis na rozloučenou a odhodlat se k činu. S tím však musí matka dcerám pomoct, čímž vznikne jediná konfliktní situace. A právě tou jedinou se podaří vyvolat otázku po motivaci rodiny, neboť zrůdná situace, v níž matka nutí k sebevraždě vlastní děti, musí být skutečně krajní. Až na tento moment však proběhne vše tak hladce, že jako divák nevidím důvod se nad čímkoli zamýšlet a hlavně takové představení vůbec sledovat. Ba co víc, pro některé diváky je inscenace se dvěma mladistvými představitelkami přímo neetická.

    Zásadní rozdíl oproti Five Easy Pieces, jež vyvolává podobné etické otázky, neboť v ní příběh vraha dětí Marca Dutrouxe ztvárňují děti, je v posunutí naturalistické estetiky. Zatímco děti tehdy naturalistické filmové záběry odlehčovaly skotačením na jevišti a zcizovala je přiznaná kamera s přítomným kameramanem či samotný fakt, že ztvárňovaly i dospělé postavy, v Rodině je kamera téměř neviditelná. Jedna je sice odhalená na předscéně, avšak monology před ní mohou působit jako jakýsi deník starší dcery, a nikoli nutně jako divadelní prvek; ty v domě jsou pak dokonale skryté. Jediným zdivadelňujícím prostředkem je tedy několik málo okamžiků, kdy spolu herci komunikují skrze projekční plátno – těch je ovšem příliš málo na to, aby mohly představovat tolik potřebné zpochybnění formy, a působí tedy spíše naopak jako nedostatek naturalistické estetiky – podobně jako třeba fakt, že se matka za závěsem ve skutečnosti nevysprchuje. Naturalistický je zato zpěv ptáků a šumění deště, přítomnost dvou živých psů, a především vůně krevet v rajčatové omáčce, které otec v kuchyni před zraky diváků reálně uvaří, čímž provoní celý sál Velkého divadla.

    Na diskusi po představení herci prozradili, že bylo jejich záměrem nenabídnout žádné možné motivace téhle rodinné tragédie – jejich cílem naopak bylo, aby se nad nimi zamyslel divák sám. Abychom však mohli hledat možné odpovědi, musely by nejdřív zaznít otázky a ty v poklidné dokumentární inscenaci, mísící osud zahynulé rodiny s reálnými charakteristikami a příběhy hereckých protagonistů, ale i fikcí a zobrazující sebevraždu téměř jako naprosto přirozený akt, až na jedinou konfliktní situaci zcela chybí.


    Komentáře k článku: Divadlo Plzeň na ex! (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,