Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí

    Divadlo je… (No. 4)

    …bolest. A to nemám na mysli ani tak divácký diskomfort, třeba nepříjemné píchání v boku, když člověk přebíhá brněnskými ulicemi z jednoho představení na druhé, nebo bolavá záda z dlouhého vysedávání na představení, ale především bolest jako téma. A také bolest coby součást diváckého prožitku. V pátek ji na Divadelním světě bylo možné pocítit hned dvakrát, na představeních Médea maďarské nezávislé divadelní společnosti KV Társulat – Trafó a Střípky ženy renomovaného polského divadla TR Warszawa.

    Polské Střípky ženy v režii zapřisáhlého maďarského iluzionisty Kornéla Mundruczóa Foto: Natalia Kabanowersja

    Kritika bolí

    Začalo se ale diskusí o současné divadelní kritice s názvem (ne)možnosti divadelní kritiky, kterou uspořádala Knihovna a archiv Centra experimentálního divadla ve spolupráci s festivalem Divadelní svět Brno v rámci tzv. Kulatých stolů CED. Podobné pokusy vyrovnat se formou rozpravy s výzvami, kterým divadelní kritika v současnosti čelí, většinou také bolí, protože často sklouzávají k nepodloženým odsudkům aktuální kritické praxe (zejména ze strany praktikujících divadelníků), aniž by z toho vzešly nějaké konstruktivní závěry. S moderátorkou Amálií Bulandrovou diskutovali zástupci a zástupkyně progresívního uvažování o divadelní kritice Barbora Etlíková, Milo Juráni, Jakub Liška a Barbora Schnelle, sami praktikující kritici, a jejich rozprava se nesla v duchu vzájemného souznění a patrného respektu, ba i nadšení pro obor.

    Za devadesát minut, které byly pro akci vyhrazeny, se ale mnoho podnětných témat stačilo pouze „naťuknout.“ Řešily se nové možné podoby kritické reflexe, reagující na rozmach nových médií a sociálních sítí i na pozměněný vztah společnosti k pojmu vkusu a jeho „arbitrům“, politický rozměr divadelní kritiky, relevance subjektivního kritického pohledu, poukazováno bylo také na genderové aspekty kritické praxe a došlo i na divadelní ceny, zejména nové možné podoby jejich udělování.

    Konkrétní odpovědi na otázku, jaké kompetence by měl mít divadelní kritik, se diskutující spíše vyhýbali. A tak nakonec Adriana Světlíková z Nové sítě ocitovala pasáž z glosy šéfredaktora Divadelních novin Josefa Hermana (viz DN 10/22, str. 3): Za kritika uznávám člověka důkladně obeznámeného s teorií a historií divadla, sčetlého, znalého divadla nejen v místě bydliště, ale také v Česku a alespoň okolní Evropě, samozřejmě dobrého stylistu a břitkého pozorovatele divadla i života kolem sebe. Znáte takového? Ano, to by mohl být ideál, ale zároveň je v tom výroku hodně sarkasmu; vždyť čeští kritici žijí z almužen autorských honorářů, které jim rozhodně nedovolují cestovat po světě, a aby se uživili, zpravidla musí vykonávat druhé zaměstnání, které jim poskytne stálejší (a slušnější) příjem. A nedejbože, kdyby chtěli založit rodinu! Provokuje se snadno, ale co s tím uděláme…?

    Bylo by dobré, kdyby se na rozpravu navázalo ve velkorysejším formátu, možná i za přítomnosti některého ze zástupců onoho vůdčího typu „bílého heterosexuálního kritika 50+“, který si diskutující nejvíce brali na paškál. Ostatně posuďte sami, záznam je k dispozici na facebookových stránkách festivalu. (https://fb.watch/dhwFpKc22f/ )

    Je na každém z diváků, aby z tohoto bolestivého setkání s rozdrásaným nitrem opuštěné a ponížené ženy odvodil, zda byla terapie dostatečným ventilem, díky němuž Médea odchází očištěna od temných myšlenek. Foto: JuJu Kovacs

    Odvržená láska, uražená pýcha

    Maďarský režisér Balázs Czukor zasadil Eurípidovu Médeu do prostředí terapeutické skupiny, v níž se titulní hrdinka za pomoci psycholožky a za spoluúčasti dvou klientek vyrovnává s traumatizujícím rozchodem s otcem svých dětí – jak jinak než metodou dramaterapie. Diváci, usazení na jevišti Hudebního sálu Městského divadla Brno po dvou delších hranách obdélníkového hracího prostoru, se vlastně stávají rozšířenou součástí oné terapeutické skupiny. Aktérky mají téměř na dosah ruky, nicméně tvůrci velmi důsledně dodržují čtvrtou stěnu, průběh sezení je vykreslen velmi realisticky, režie se může opřít o důsledné psychologické herectví všech představitelek.

    Razantní aktualizace kupodivu velmi dobře funguje, přestože v inscenaci zaznívají rozsáhlé pasáže přímo z Eurípidovy tragédie. Nejspíš v dosti moderním překladu a prokrácené podobě, což vzhledem k tomu, že nerozumím maďarsky, nedokážu plně posoudit (představení každopádně trvalo 70 minut a český překlad byl velmi pročištěn).

    Na výňatky z Eurípida dojde vždy v momentech, kdy Médea za pomoci jedné z klientek přehrává některou z konfliktních situací, kterým musí nebo bude muset čelit, a toto terapeutické divadlo na divadle velmi dobře opodstatňuje přítomnost jistých archaizujících momentů (o Médee se například hovoří jako o barbarce, vynechána není ani scéna s otrávenou řízou a diadémem). Hrdinka má ve své ukřivděnosti až zvrácenou fantazii a snadno se nechá strhnout emocemi. V podání Zsuzsy Száger je důvěryhodné dokonce i její drásavé kvílení za pohovkou, stejně jako hysterické návaly vzteku; jen vražda dětí škrcením a umlácením (botou), přehrávaná v rámci terapie na loutkách-panenkách, mohla být pro leckoho na hraně, i když já ji ještě dokázala přijmout coby důvěryhodnou součást prožívání hlavní postavy.

    Ostatní dvě klientky si o Médee očividně myslí své. Těhotná sluníčkářka Anny Spiegl, která se ráda objímá, se stává obhájkyní duševního zdraví Médeiných dětí a své pocity vyjádří pomocí něžné scény s hadrovými panenkami. Přezíravá ranařka Csilly Radnay se zase s gustem převtělí do Iásona a předvede ho coby ukrutného omezence a misogyna. Médeina pomstychtivost se tím logicky jen vystupňuje. Ani terapeutka (Krisztina Urbanovits), pečlivě si udržující blahosklonný profesionální  odstup, si nakonec neví rady, co s tou bláznivou ženštinou se zraněným egem – co kdyby to s vraždou svých dětí myslela vážně!? Raději ji tedy odlifruje jinam, zřejmě k psychiatrovi. Je na každém z diváků, aby z tohoto bolestivého setkání s rozdrásaným nitrem opuštěné a ponížené ženy odvodil, zda byla terapie dostatečným ventilem, díky němuž Médea odchází očištěna od temných myšlenek. Jeden závěrečný detail, který zde nechci prozrazovat, možná leccos napoví… Při jejím odchodu každopádně mrazilo. Čistá a dotažená aktualizace. Ne nadarmo šlo o jeden z „výkladních“ titulů letošního ročníku.

    Scénář k inscenaci napsala režisérova životní partnerka a spolupracovnice Kata Wéber, která čerpala z vlastní bolestivé zkušenosti s potratem, ale i z výpovědí dalších žen a porodních asistentek.  Foto: Natalia Kabanowersja

    Střípky žen a karikatury mužů

    Polské Střípky ženy v režii zapřisáhlého maďarského iluzionisty Kornéla Mundruczóa začínají dlouhou scénou domácího porodu, nasnímanou přímo na jevišti v přesvědčivých kulisách domu metodou live-cinema tak, aby vše působilo co nejreálněji. Bolest rození v přímém přenosu. A tragické zakončení: ačkoliv porodní asistentka zdá se nic nezanedbala, dítě pár minut po porodu zemře.

    Vše se odehrává za zavřenými dveřmi, diváci mohou sledovat pouze kamerové záběry promítané na průčelí domu, jen otec dítěte Lars si během porodu občas vyjde zakouřit ven na zápraží. Režisér nám vlastně nejprve předkládá film, o jehož sugestivitu se starají na milimetr přesné kamerové záběry (nelze např. odhalit nedokonalé spoje umělého těhotenského břicha s kůží herečky) a také naturalistické herectví představitelky rodičky Justyny Wasilewské.

    Zdá se, že je nastoleno silné téma smrti novorozeněte, stejně jako problematika domácího porodu. A to bez touhy šokovat za každou cenu, z níž jsem Mundruczóa v minulosti mnohdy podezřívala, bez režijního exhibicionismu a potřeby ukazovat vše hnusnější, než to je. Úvodní scéna naopak svědčí o citlivém ponoru do psychiky nastávajících matek a o respektu k bolesti, kterou si během rození musí projít, tím spíš, když celý proces končí tragédií. I když neschopnost a jelimanství nastávajícího tatínka Larse (Dobromir Dymecki) zaváněly až obsedantním vyžíváním se v těch nejhorších vlastnostech člověka, což je jakýmsi poznávacím znamením Mundruczóovy tvorby.

    Scénář k inscenaci napsala režisérova životní partnerka a spolupracovnice Kata Wéber, která čerpala z vlastní bolestivé zkušenosti s potratem, ale i z výpovědí dalších žen a porodních asistentek. Následně dvojice vytvořila stejnojmenný film s herečkou Vanessou Kirby v hlavní roli, který je ke zhlédnutí na Netflixu.

    Mé očekávání, podpořené filmem, že se Majino vyrovnávání se s nastalou situací stane ústředním tématem inscenace, se však vzápětí ukázalo jako zavádějící: následuje přestavba a děj se přesouvá do útrob domu Majiny matky, teď už odhalených – k metodě live-cinema se režisér nevrací. Po zbylé dvě hodiny představení režisér rozvíjí a jako pod (deformujícím) mikroskopem zkoumá situaci rodinné návštěvy, při níž se přirozeně střetává mnoho protichůdných lidských typů a každý si řeší „to svoje“, bez pochopení pro problémy ostatních.

    Zkrátka takoví velkolepější Naši z HaDivadla, akorát bez jednoho ústředního tématu rodinného rozhovoru (hádky), jímž byla v Našich klimatická krize. Zde se fokus tříští mezi utajovanou nemoc matky, Majino trauma, narkomanství Larse, pochybný vztah mladší sestry s nezaměstnaným ex-rockerem a spoustu dalších rodinných mikropotyček. Muži jsou navíc vyobrazeni jako naprostí primitivové, což v nastoleném naturalistickém kódu působí až nepatřičně, groteskně. A Maja, jejíž osud by mě vzhledem k velkorysému prologu přirozeně zajímal nejvíc, drahnou chvíli postává stranou, zavinuta do své osobní tragédie, a člověk jí z deváté řady Janáčkova divadla ani nedohlédne do obličeje, zda na okolní půtky nereaguje alespoň mimikou.

    Rodinné balábile se pro mne odehrávalo jakoby za sklem, sterilně, předvedeno otrocky 1:1. Došlo ovšem i na jeden monolog směrem k publiku, zcela v nesouladu se zvoleným realismem čtvrté stěny, a také na přízračnou scénu, v níž se nahá Maja sprchuje (na rodinné sešlosti!?) a přepadne ji přelud lezoucího mrtvého novorozeněte se svítící hlavičkou. Mohl by to být sugestivní symbolický obraz, jenže uprostřed veškerého realismu působí jako pěst na oko. I nahota byla zbytečná, ale bez ní by to nebyl Mundruczó… Název inscenace naznačuje, že jde tvůrcům nakonec především o zobrazení světa skrze osudy ženských hrdinek, tedy nejen ten Majin, ale také její matky, sestry a sestřenice. Ale jsou to opravdu jen kusé střípky, vypovídající o duši a životních rolích žen pohříchu málo.

    Přesun do obrovského sálu Janáčkova divadla inscenaci samozřejmě mohl ublížit (nevím, jak vypadá domovský sál ve varšavském TR), ale tematickou rozklíženost inscenace na něj svést nejde. Bylo to bezpochyby velké divadlo, jen v něm příliš nevidím smysl. Vyrovnávat se na divadle s dosud poměrně tabuizovanou problematikou těhotenství a porodu včetně tragických momentů naopak považuji za velmi žádoucí.


    Komentáře k článku: Divadlo je… (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,