Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Cirkusový Montréal (No. 2)

    Festival Montréal Complètement Cirque se již počtrnácté stal průsečíkem kultur. A jedním ze zajímavých měřítek nuancí odlišnosti se stal humor. Z více jak desítky navštívených představení by hned tři z nich mohly posloužit jako příklad koncepční různorodosti vědomé práce s komikou. Mexická klaunka Gabriela Muñoz vynesla pod světla reflektorů Julietu, prototyp ženy oscilující mezi mládím a stářím, psychickým onemocněním a dětsky naivním vnímáním světa. Mladistvě jiskřivý pohled charakterizoval i kanadský tandem v představení L´Après-midi tombe quand tes biscuits se ruinent. V argentinské multižánrové komedii Un Domingo pak převažoval excentrický humor přiživovaný afektem.

    Un Domingo. Foto: Alex Galliez

    A jak neustále zaznívalo všude kolem, „lidem se to líbilo“. Vlastně montrealskému publiku se dle síly potlesků líbilo vše takřka bez rozdílu a obzvlášť takové situace, které nechaly vzniknout pojmu „humor na setrvačník“ (autorka bonmotu ©Tereza Vohralíková). Zmíněný termín zpravidla označoval komické situace, v nichž se účinkující opakovaně i novými způsoby vraceli do výchozího bodu, aby se pokaždé přesvědčili, že „tudy cesta nevede“. Norování humoru bezlimitní repeticí vypadalo v praxi následovně: pár chtěl například souměrně poskládat prostěradlo, nejprve se jim zamotaly ruce a látka se jim v nich křížila, poté klouzala a vypadávala atp. Anebo artistka nesla těžký vak sbaleného prádla a za ní spadl svrchu tentýž vak. Odnesla do šál ten, jenž držela. Vracela se zpět a opět se shora zřítil vak. A pak znovu a zas… a v lehkých nápaditých obměnách pořád dokola. Setrvačnost jako by byla funkčním prostředkem dorozumívání a pojistkou porozumění, zejména u velmi mladého publika.

    L´Après-midi tombe quand tes biscuits se ruinent. Foto: BENOIT Z LEROUX

    Ukázka vycházela z představení L´Après-midi tombe quand tes biscuits se ruinent (volně přel. Odpoledne padá, když se tvoje sušenky drobí). Šlo o řadu nevšedně rozehrávaných střípků z každodenního života, ve kterých se artisté Eline Guélat a Vincent Jutras (soubor La Croustade z Québecu) chovali jako děti, a zároveň jako dospělí. V záměrně užívaných protikladech v manipulaci s objekty i choreografiích a akrobatických sekvencích nacházeli viditelné potěšení ze hry a zábavy. Například v dějových pasážích situovaných k malým stolečkům vzbuzovali dojem nadměrného pracovního vytížení, současně však v rámci této činnosti sahali třeba po modelech autíček, banánu, odpojené klávesnici, hrníčku a mnoha jiných hračkách a předmětech denní potřeby, aby je akcí dekontextualizovali z původního účelu. Hráli si na „jako“ a přirozeně působili vtipně (ne parodicky), doslova až roztomile legračně, stejně jako děti, které zcela seriózně napodobují dospělé. Oba dva po celou dobu bez přehánění zářili, zejména pak Eline Guélat, která udivovala jak svou jevištní přítomností, tak dovednostmi založenými na fyzické flexibilitě, obratnosti, síle a klaunství. Vincent Jutras zas mnohé diváky dozajista inspiroval k novým „cool“ trikům na skateboardu. A ti průběžně odměňovali dvojici zúčastněným smíchem, naznačujícím pochopení a empatii. Menu humoru sestavené pro představení L´Après-midi tombe quand tes biscuits se ruinent zahrnovalo naivní a nevinný pohled na svět, pokoušení neodvratitelnosti zemské přitažlivosti, nekonvenční řešení běžných okamžiků a cit pro partnerskou souhru.

    JULIETA. Foto: EMMANUEL BURRIEL

    Klaunka Gabriela Muñoz si pro své sólo zvolila příběh ženy uzavřené ve vlastním světě. Po předchozí práci, v níž pozornost věnovala vdavekchtivé dámě (viz recenze zde ), toužila i její nynější hrdinka Julieta po bezpečné láskyplné náruči, mládí a vitalitě. Základní klaunskou situaci vymezovala denní rutina, jako podávání léků, tělesné cvičení, trénování paměti, sledování televize aj. Scénograficky variabilní a asociativně charakterotvorný prostor připomínal pokojíček staré dámy, pokoj v pobytovém podpůrném zařízení, krabici vzpomínek. Muñoz brilantně fázovala mimické i gestické projevy. Stačil jí záchvěv obočí nebo svěšení koutku úst či náklon hlavy, aby rázem naznačila, jak se cítí a co zamýšlí. V roli prostého člověka, přesto mile, chytře až rafinovaně interagovala s publikem. Jemnost hry nedolovala z publika salvy smíchu, ale často u diváků probouzela úsměv. A jaký by byl recept na humor? Zásadně neztratit své „maskované tělo“, nevypadnout z rytmu a neopouštět logiku postavy.

    Zatímco na duet byla radost pohledět a Julieta pohladila po duši, argentinské třeštění Un Domingo (přel. Neděle) vyvolávalo upřímné zděšení. Banální, za to obvykle vděčná zápletka převzatá snad z přízemních motivů červené knihovny, možná z bulvárních operetek roztáčela hru mezi nápadníkem a rodinou jeho vyvolené. Veškeré dění se opíralo o klasickou činoherní dramatickou situaci. Disciplíny a prvky nového cirkusu sloužily k oživení hereckých akcí (např. hair-hanging, balanční techniky) a choreografií (např. šermířský souboj). Nechyběl verbální projev a operní zpěv. Právě zde je otázkou, co bylo nebo mělo být zábavné a proč se tomu tak nestalo. S velkou pravděpodobností se potvrdilo pravidlo, že čeho je moc, je prostě příliš a že násobená stylizace plodí jen hysterii, excentriku a že přehlcené hlediště z přebujelé palety akcí jen sotva rozklíčuje podstatu všeho konání. Pro představu, nepřesně, spíše povrchně, jako by zdálky vyvozená inspirace z commedia dell´arte u postavy sluhy z něj učinila směšnou kreaturu, podivně zkratkovitě jednající, nikoli tedy vtipnou, ale zabředávající do roztékajícího se bahna trapnosti. Humor přeci není generován předstíráním šílenství, ale reakcemi postav na věrně žitou scénickou realitu, v níž jsou předkládány, nikoli do ní nahodile vhazovány, překážky.

    Humor, čili kreativní vidění světa, k novému cirkusu patří jako česnek do vyprošťovací polévky. Humorné může být úplně cokoli, co v druhých vyvolá reakci, zkušenost. Do vytváření komické situace s humorných účinkem jsou rovným dílem „smočeni“ oba – performer i divák (česnek). Hodně však záleží na vyspělosti obou, zda situaci nastolí a uvidí tak, aby ji i uchopili a pochopili. (Bude oběma chutnat polévka?)

    ///

    Více o festivalu na iDN:

    Cirkusový Montréal (No. 1)

    ///

    V příštím zápisníku z kanadské cirkusové metropole o dokonalosti.

    Psáno z festivalu, který se konal v Montréalu od 6. do 16. července 2023.

    Výjezd byl realizován s podporou společnosti CIRQUEON a za finanční podpory Evropské unie.


    Komentáře k článku: Cirkusový Montréal (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,