Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí

    Bon festival! (No. 2)

    Opět z Avignonu. Festival je sice v plném proudu, ale přesto – dle mého mínění – dochází OFF festivalu poněkud dech. Na vině je nejenom méně divadel a představení, ale především méně diváků.

    V tomto vražedném teple téměř nelze chodit po městě… Foto Vladimír Hulec

    Po ulicích stále chodí skupiny herců, které lákají okolojdoucí na svá představení, ale často se zdá, že je jich více než potencionálních diváků. Není divu. Ve vnitřním městě, obehnaném hradbami, teplota stoupá na padesát stupňů a ani večer neklesne pod čtyřicítku. Místní obyvatelé, i ti starší, prý taková vedra nepamatují. Sanitky preventivně projíždějí ulicemi a zasahují u kolabujících. V tomto vražedném teple téměř nelze chodit po městě z divadla do divadla a nezbývá nic jiného, než se uchýlit do stínu a čekat na závan ochlazujícího mistrálu.

    Je suis Carmen

    Za městem na ostrově Barthelasse u přívozu se ve stínu stromů dá přece jen volněji dýchat. Vždy zde stává několik šapitó, a nový cirkus či obdobné žánry zde mívají své  místo i vděčné diváky. Letos zde vyrostla šapitó pouhopouhá dvě. Přesto jsem byla ráda, že jsem ostrov navštívila. Compagnie Attention Fragile zde uváděla zdařilou a osobitou interpretaci Bizetovy Carmen. Dvě protagonistky představení (Amanda Righetti a Sophie Chabert) sice působily křehce, ale jejich výkony byly silné. Ve vtipné zkratce a humorné nadsázce chronicky známého příběhu zpívaly nejznámější árie, doprovázely se na několik hudebních nástrojů a vedle výborných hereckých výkonů okouzlily diváky i akrobatickými kousky na jevišti i pod stanovou kopulí. Osvěžující podívaná!

    Skvělá párty, dlouhé umírání

    Taneční soubor z Jihoafrické republiky ve mně vzbuzoval velkou zvědavost. Známí jihoafričtí tanečníci, choreografové Marco da Silva Ferreira a Amala Dianor. Jejich představení Via Injaulo se – v rámci IN-u – hrálo na prostorném nádvoří avignonské university. V horkém večerním vzduchu v úvodu na jevišti tancovalo osm účinkujících, kteří v pekelném rytmu předváděli náročné pohybové kreace. Ač tanečně vynikající, přesto na mne tato úvodní – asi dvacetiminutová část z pětasedmdesátiminutového programu působila nezáživně. V jednotném šiku, zahleděni sami do sebe a bez kontaktu s diváky, postupovali tanečníci prázdným velkým prostorem jeviště jako jakési jednolité odosobněné těleso. Druhá část programu – po krátké pauze či spíš chvilkového odchodu tanečníků a jejich přípravy – byla naprosto odlišná. Tanečníci jeden po druhém přicházeli či přibíhali na jeviště s chladícími taškami, vyndavali z nich nápoje, konverzovali s diváky, nabízeli jim pití, a postupně se tak na jevišti i mezi diváky rozproudil veselý večírek, na kterém se všichni skvěle bavili. Tanečníci přitom předváděli vysoce osobité sólové i skupinové pohybové kreace a párty v závěru končila velkolepým tanečním finále. Odcházela jsem okouzlená. Mimořádný zážitek!

    Meng Jinghui: Le séptième jour (video zde). Foto Christophe Raynaud de Lage

    Zato na představení pekingského divadla Le séptième jour jsem šla s určitými rozpaky. Pamatuji si totiž pompézní představení téhož režiséra – Meng Jinghui  – La maison de thé (Avignon 2019), ve kterém jsem tehdy shledala více než dost propagandy a oslav čínského režimu. Letošní hra byla poněkud jiná – vysloveně konvenovala soudobým západní divadelním trendům. Hlavní hrdina je po smrti a čeká na  kremaci – dojde však k záměně a on bude zpopelněn až sedmý den. V tomto mezičase se odvíjí různé scény z jeho života. Příběh je koncipován na bázi Oidipa – je zde adopce, otcovražda, poměr s matkou… Mimo to v něm figuruje transvestita, zlý policejní vyšetřovatel, který ho krutým bitím a kopanci vykastruje, a veřejný protest proti tomuto zacházení. Nejsem si jista, zda hra byla v této podobě kdy v Pekingu uváděna. Celkově lze říci, že to nebyl špatný, ovšem dosti zmatený kus a že děj příliš vykonstruovaný, nesouvislý. Představení, které nenadchne ani neurazí.

    Angažovanost jako hlavní téma

    Odcházející ředitel festivalu Olivier Py se netají svými prokomunistickými názory. Podle mých zkušeností s výběrem některých inscenací v minulých ročnících má jistou afinitu k nepříliš demokratickým, leč socialismem se ohánějícím zřízením. Do tohoto názorového konceptu by letos jistě zapadla produkce Du temps où ma mère racontait bejrútského režiséra Ali Chahroura (více zde). Jde o jakýsi žalozpěv palestinské matky žijící v Libanonu a čekající na návrat svého syna Hassana, mrtvého „mučedníka“. Matka až do své smrti doufá, že její syn je naživu a vrátí se. Skromné taneční kreace vycházejí z lidových tanců a nepůsobí příliš profesionálně. Hlavní zpěvačka, táhnoucí celé představení, byla výtečná. Právě tak jako režie a dramaturgie. Ovšem samo představení působilo značně neuměle a nudně. Možná se mýlím, ale zdálo se mi, že angažovanost kusu byla jeho hlavní a téměř jedinou devizou.

    Polotma, polojasno

    William Shakespeare: Richard II. (r. Christophe Rauck). Foto Christophe Raynaud de Lage

    Režisér Christophe Rauck si pro Shakespearova Richarda II. pro  titulní roli vybral prý oblíbeného herce Michu Lescota. Začátek představení se odvíjí za průsvitnou černou oponou, takže máme dojem jakéhosi tajuplného, neproniknutelného a zlověstného příšeří. V něm se dohadují tři muži o vraždě vévody z Gloucesteru. Celý v bílém a v jasném světle se zjeví král. Dělá svá nepříliš uvážená rozhodnutí, vrahy vykazuje do vyhnanství, aby je posléze osvobodil, vede podivnou válku, podléhá nedobrým radám, nerealistickému velikášství a bludu o jedinečnosti svého majestátu. A končí – opět v černavém šerosvitu – jako šílenec, který je úkladně zabit. Micha Lescot jej hraje jako nerozhodného, velikášského, a přesto slabého krále, dělajícího špatná rozhodnutí a pomalu ztrácejícího rozum. Je mimořádně věrohodný. Dokáže nepříliš logicky jednající postavu podat tak, že ji divák rozumí. Výtečný výkon, nápaditá scéna, velmi dobrá režie, výteční herci. Jedno z letošních nezapomenutelných avignonských představení.

    Olivier Py. Foto Carole Bellaiche

    Letošní ročník Avignonského festivalu IN probíhá, jak už jsem minule psala, ve znamení loučení se dosavadního ředitele Oliviera Py. Pro něj, jak sám říká, bylo řízení festivalu „srdeční záležitostí“, o níž snil od dětství. Loučil se s festivalem, který předal do rukou svého nástupce, lisabonského dramatika Tiaga Rodriguese.

    Tiago Rodrigues. Foto Filipe Ferreira

    Jakou ten zvolí koncepci a jaká bude tvář dalších ročníků, se dozvíme za rok.

    A z letošního festivalového Avignonu se s vámi loučím.

    27. července 2022

    ///

    Více o letošním Festivalu d´Avignon zde:

    Bon festival! (No. 1)


    Komentáře k článku: Bon festival! (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,