Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Příloha

    Poprat se s možnostmi, které máme

    Svěží dostihovou féerii Utíkej, Váňo, utíkej režíruje v pardubickém divadle mladá tvůrkyně Tereza Karpianus. Po studiích herectví na VOŠH byla přijata na DAMU, obor režie. Svoji profesní kariéru teprve začíná, i o ní jsme si v pražské kavárně Louvre povídali.

    Jde o vaši první profesionální režii?

    Vlastně ano, sice jsem už něco režírovala na konzervatoři, ale tohle bylo poprvé s herci, kteří jsou za to placeni. Pozval mě spolužák z fakulty, dramaturg Zdeněk Janál, navíc to bylo důsledkem i toho, že jim někdo na režii tohoto kusu vytipovaný odpadl. Potkala jsem se nad realizací tohoto tvaru se Zdeňkem a také s Tomášem Syrovátkou, který byl hlavním autorem námětu. Tomáš je hodně pilný a hodně píše, scénář hry byl už připravený, posílal mi ale stále nové scény, vylepšovalo se to ještě před zkoušením. Když už nastoupili herci, spolu s nimi jsme jim přidělovali dialogy, jednotlivé repliky. Je tam kromě rolí také text, který je podobný komentáři, a ten si lze různě „půjčovat“ i předávat.

    Herce jste si vybírala sama?

    Vybírali je oni, ale já je schválila, byla jsem se před tím podívat na nějaké zdejší inscenace, byla to zajímavá setkání, někteří z protagonistů inscenace mají i režisérské sklony, třeba Radek Žák.

    Prý s vámi v Pardubicích nyní počítají i na nějakou pohádku?

    Ano, divadlo dostalo dokonce grant na „pernštejnský“ projekt, pohádka bude tedy opřena o existenci tohoto šlechtického rodu, spjatého s Pardubicemi. Jak už to u divadla chodí, pro obsazení se počítá s nevytíženými herci v inscenacích, které se připravují souběžně, pohádka s malým obsazením má využít především zralejší část „dámské šatny“. Mně vůbec takové pomyslné mantinely nevadí, naopak, je to výzva, aby se člověk popral s možnostmi, které má.

    Kdo to napíše?

    Já se ráda takových věcí účastním, určitě budu spoluautorkou. A doufám, že účinkovat budou herci či lépe řečeno herečky, které nepohrdají pohádkami.

    Jak se v pardubickém divadle pracuje?

    Jako režisérka si vážím všech, co dovedou v divadelní branži něco řídit, protože vím, že to není snadné. Pan ředitel Dohnal myslím vede zdejší divadlo dobře, důležitou roli tu při vzniku inscenací mají podle mého názoru také herci, vůči nimž by se měla vymezovat výrazná režijně-dramaturgická osobnost, jaké mají třeba v Huse na provázku nebo v Divadle v Dlouhé. Organismus pardubického divadla lze charakterizovat spíš jako hereckou demokracii.

    Jaký je váš vztah ke koním, o něž v inscenaci Utíkej, Váňo, utíkej dost běží?

    Měla jsem vždycky koně ráda, líbil se mi jejich přirozený pohyb. Setkala jsem se s člověkem, který koně sice vlastnil, ale ani je nekoval a nechal je volně pobíhat a pobývat v přírodě. Koňské dostihy na mě dřív spíš působily jako znásilňování zvířat. Pak jsem se byla v Pardubicích podívat na kvalifikační závod a zjistila jsem, že tomu lze divácky propadnout. Viděla jsem i záznamy s Váňovými vítězstvími. Vyhrál i naposled a upravoval se podle toho závěrečný monolog v naší inscenaci.

    Už byl pan Váňa na představení?

    Ne, byl sice zván, ale pořád trénuje nebo jezdí.

    Poznala jste nějaké lidi okolo tohoto sportu?

    Herečka Lída Vlášková, která v inscenaci také vystupuje, byla vdaná za žokeje, s tou jsme byli přímo „na obhlídce“ Velké pardubické, dostali jsme se až k Taxisovu příkopu.

    Jste nedávno vystudovaná, určitě máte ještě čerstvé dojmy z DAMU. S jakými pedagogy jste se tam setkala?

    S naším ročníkem pracovali Milan Schejbal, Zuzana Sílová, hereckou přípravu měli na starosti Jaroslava Adamová, Miroslava Pleštilová a Michal Pavlata. Silný vliv na mě ovšem měly dvě výrazné pedagogické osobnosti, Jaroslav Vostrý a Přemysl Rut. Provokovali k myšlení, nebáli jsme se před nimi vyslovit své názory.

    Čekají vás nějaké tvůrčí úkoly ještě jinde než v Pardubicích?

    Jsou to spíš práce na malých scénách, například v brněnské Polárce jsme jako trojice režisérů (Jitka Vrbková, Pavel Ondruch a já) připravili projekt podle pověstí z okruhu merlinovsko-artušovské tematiky. Jde o tři inscenace za sebou v jednom večeru. Teď se přede mnou také otvírají možnosti v pražském Malém vinohradském divadle. V příštím roce mám kromě Pardubic nabídku také do Českých Budějovic.

    Radek Žák, Ladislav Špiner a Jan Musil v inscenaci Utíkej, Váňo, utíkej! FOTO MICHAL KLÍMA

    Ludmila Mecerodová, Romana Chvalová, Zdena Bittlová, Lída Vlášková a Jindra Janoušková v inscenaci Nejstarší řemeslo FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Blanka Bohdanová v pořadu Volání sirén FOTO RADEK SMETANA

    • Autor:
    • Publikováno: 29. května 2012

    Komentáře k článku: Poprat se s možnostmi, které máme

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,