Kardinální chyba

Svižně napsaná komedie se humorným nadhledem vyjadřuje k principům, na jejichž základě funguje církev. Ukazuje, jak je její systém zkostnatělý a změny téměř nemožné. Ostatně pro praktické příklady nemusíme chodit daleko. I poslední roky působení nedávno zesnulého kardinála Dominika Duky jsou v tomto směru výmluvné samy o sobě… Pozitivem hry intenzivně se dotýkající témat pokrytectví a mezigeneračních střetů, je zejména to, že se její model dá snadno vztáhnout na jakoukoli jinou obdobně rigidní instituci.

Režisér Vojtěch Štěpánek posílil některé komediální situace až do téměř crazy poloh. Výsledkem je příjemná a zábavná podívaná, která však zároveň připomíná, že ne všechno dění na jevišti je ve skutečnosti k smíchu.

Velký prostor získal Tomáš Jirman v postavě biskupa Konráda Glöcknera – muže, jenž by rád prosadil modernější směřování církve, ale nakonec propadá vlastní touze po kariéře a neváhá pro to zapřít ani svoji utajovanou dceru. Díky pečlivě vystavěné ambivalenci postavy působí biskupovo následující sbližování s dcerou Emmou, v přesvědčivém podání Hany Piterkové, vcelku přirozeně.

V roli generálního vikáře Helmuta Kocha, manipulátora bez zábran, se s lehkostí pohybuje David Viktora. Alena Sasínová-Polarczyk zase vnáší do inscenace postavou služebné Wibke humor, zatímco nová posila souboru Jakub Samlík vytváří v roli seminaristy Mattea roztomile naivní charakter člověka, který má brzy poznat krutou realitu fungování církevního světa… Za zmínku jistě stojí i výkon Víta Rolečka jako distingovaného a přísně formálního papežova vyslance. Kardinální chyba je ukázkou vkusné komediální inscenace nabízející hercům dobré příležitosti a zároveň se dotýká důležitých témat, byť převážně jen odlehčenou zábavnou formou.

Lebka z Connemary

Inscenací hry dramatika Martina McDonagha Lebka z Connemary nás Studio G přeneslo do drsného irského venkova. Jde o druhý díl takzvané Connemarské trilogie, který se na českých jevištích objevuje méně často než slavnější Kráska z Leenane a Osiřelý západ. Důvodem může být i pro české publikum méně lákavé téma každoroční likvidace lidských ostatků po uplynutí sedmileté lhůty, aby na hřbitově vzniklo místo pro nové „přírůstky“.

V centru dění stojí hrobník Mick, který tento poněkud morbidní úkon pravidelně vykonává. Příběh se však brzy stočí k mnohem osobnější rovině, a to k dosud neobjasněným okolnostem úmrtí Mickovy ženy. Detektivní linka zkoumající, zda šlo o tragickou nehodu, nebo úmysl, dodává inscenaci patřičné napětí.

Režie Davida Vyhnánka je v kontextu McDonaghovy tvorby spíše umírněná. Z inscenace se do značné míry vytrácí pro autora tolik typický černý humor, poněvadž mnohé načrtnuté situace postrádají pointu. Až druhá polovina představení získává svižnější tempo, prosazuje se i humor s výrazně naturalisticky pojatými momenty.

Za problematické považuji rozehrání jedné z dlouhých hřbitovních scén téměř v úplné tmě. Je pochopitelné, jakou atmosféru chtěl režisér tímto krokem navodit, ovšem zvolená forma by si zasloužila nápaditější řešení, které by tajemno zachovalo a zároveň by divákovi nabídlo více sledovat mimiku postav.

Herecky nejvíce zaujal Vladimír Georgiev, jenž Micka pojímá jako člověka smířeného se svým osudem i outsiderstvím. Miroslava Georgieová v roli Mary pracuje s jemnou, minimalistickou drobnokresbou ženy poznamenané nejen životem, ale hlavně alkoholem. Jakub Georgiev pojal Martina až příliš expresivně, zatímco Filip Kohut zvolil pro Thomase adekvátně střídmý projev, který postavě vysloveně sedí.

Vyhnánkova inscenace patří k solidnímu inscenačnímu průměru. McDonaghovy hry však v sobě nesou mnohem větší potenciál, než jaký se podařilo z tohoto nastudování vytěžit.

Nepřítel lidu

Druhým festivalovým příspěvkem Divadla Petra Bezruče bylo slavné Ibsenovo drama Nepřítel lidu, které režisér Jan Holec představil v radikálně upravené podobě. O této adaptaci podrobně píše kolegyně Jana Soprová v tištěných Divadelních novinách 7/25. Holcovu interpretaci Ibsenova textu z roku 1882 vnímám jako pokus ukázat, z jakého úhlu lze toto dílo číst víc než sto let po jeho vzniku. A kdo ví, možná by se v ní i sám Ibsen v dnešním kontextu celospolečenských problémů přiklonil k environmentálním tématům, na něž Holec nenásilně poukazuje. Přece jen byl Ibsen ve své době považován za mimořádně současného dramatika.

Hlavní roli sociálně neohrabaného Tomáše Stockmanna svěřila režie Lukášovi Melníkovi. Ten postavu vědce, který odhalí, že údajně léčivé prameny v nových městských lázních jsou ve skutečnosti zdraví nebezpečné, tvaruje jako muže, jenž se kvůli neústupné touze po prosazení se na vědeckém poli postupně mění z hrdiny téměř v antihrdinu. V závěru se proto svému bratru, vlivnému politikovi – starostovi Petru Stockmannovi (Marián Chalány), který se intrikami snaží před veřejností ututlat nepříjemnou pravdu, v lecčems vyrovná. Krev se zkrátka nezapře…

Inscenace Jana Holce přesně ví, co chce sdělit. Je herecky přesvědčivá, neztrácí tempo a až na několik podle mého názoru nadbytečných scén s odkazy na asijskou kulturu mě zasáhla téměř bezvýhradně.

#konec#

Tenkrát v Rusku

Čtvrté a zároveň závěrečné představení čtvrtečního programu přineslo novinku Tomáše Vůjtka Tenkrát v Rusku, kterou nastudoval umělecký šéf Komorní scény Aréna Ivan Krejčí. Inscenace je zasazena do rámce výslechu Anny Alexandrovny Vyrubovové, dvorní dámy a nejlepší přítelkyně carevny Alexandry Fjodorovny. Aňa, jak je oslovována, se po Únorové revoluci roku 1917 stala nepohodlnou. Byla zatčena a pět měsíců vyslýchána, poněvadž věděla příliš mnoho o Rasputinově (Martin Siničák) vlivu na carský pár.

Vůjtkova hra líčící poslední etapu carského Ruska podává velmi důležitou zprávu o tom, že hluboce zakořeněná ruská mentalita se ani po dlouhých desetiletích výrazněji nezměnila. Ostatně, stačilo by ji jen mírně poupravit pro současné poměry a vyprávěla by o dnešku…

Krejčího inscenace však jako by váhala, zda se vydat cestou nadsázky, nebo realismu. Výsledkem je kolážovitý tvar, který zdaleka nevyužívá potenciál textu. Ukazuje se tu i slabina současného hereckého souboru Komorní scény Aréna. Po odchodu několika výrazných osobností se divadlu na rozdíl třeba od Divadla Petra Bezruče nepodařilo až na výjimky doplnit ansámbl podobně silnými osobnostmi, jakými jsou například Cisovský, Kaluža, Georgiev či nově Klemensová. Za skutečné obohacení lze ovšem považovat hostování Ivany Uhlířové, která postavu Anny Alexandrovny Vyrubovové vystavěla s mimořádnou precizností.

Přes jisté výhrady lze inscenaci vnímat jako podnětný příspěvek k nekončící debatě o směřování Ruska – země, která, jak zaznívá v jedné z replik, končí tam, kam až dojde poslední ruský voják…

Tomáš Vůjtek: Tenkrát v Rusku

Režie: Ivan Krejčí.

Dramaturgie: Tomáš Vůjtek

Scéna: Milan David

Kostýmy: Marta Roszkopfová

Hudba: Ondřej Švandrlík

Premiéra 22. 3. 2025, Komorní scéna Aréna