Pley Boyz

Ranní blok obstaralo Divadlo loutek s inscenací hry Terezy Agelové a Jiřího Ondry určené pro teenagery Pley Boyz. Vtipně pojatý úvod, v němž herci s nadhledem komentují vznik chystané novinky, přičemž si rozdělují role, je nápaditý a slibuje svěží zážitek. Mimo jiné se dozvídáme, že jeden z performerů ztvární otce a čtyři další se podělí o jedinou postavu syna. Zpočátku tento koncept funguje a je dodržován, později se od něj ovšem bez vysvětlení upouští a herci se začnou střídat i v dalších rolích.

Jádro problému inscenace spatřuji již v samotném textu. Je určen divákům od třinácti let, avšak pochybuji, zda je možné tak komplexní témata jako dospívání, mezigenerační střety či vztahy mezi chlapci a dívkami smysluplně vměstnat do zvolené pětačtyřicetiminutové divadelní koláže. Zkratkovitost, s níž režie pracuje, a důraz na vnějškové rozehrání situací působí násilně a podle mě výsledku spíš škodí, než aby otevírala prostor k zamyšlení. Vyvrcholením je několikaminutová sekvence, v níž se chlapci radikalizují a s nečekanou razancí slovně útočí na ženy. Jejich extrémní tón narůstá, přičemž jeden z nich nakonec prozře a situaci zastaví. Nepůsobí to jako silný dramatický moment, nýbrž jako nucený happyend mající zajistit morální pointu.

Je však fér podotknout, že pětice herců udělala v rámci textu a režijní koncepce maximum. Ani tak ovšem moje rozpaky z výsledku nepominuly.

Pozdě příchozí

Nejsilnější festivalový zážitek mi poskytlo krátce po poledni Divadlo Petra Bezruče s inscenací hry současného kanadského dramatika Jordana Tannahilla Pozdě příchozí. Sledujeme v ní setkání dvou manželských párů a teenagera Patrika, syna jednoho z nich. Manželky zorganizovaly schůzku, aby si během ní rodiny předaly jakési omluvné či vysvětlující dopisy. Ty mají oběma stranám pomoci se vyrovnat s bolestně tragickou ztrátou šestnáctiletého Adama, syna druhé dvojice, jenž spáchal sebevraždu (i) kvůli šikaně spolužáků, v jejichž čele stál právě Patrik.

Pětice protagonistů v úvodu precizně vystihuje počáteční rozpaky z návštěvy, z čehož vznikají drobné humorné situace pramenící z nekomfortní situace, do níž se dostali. Jakmile se ovšem začne vyjevovat skutečný důvod setkání, charaktery jednotlivých postav se zaostřují. Tamara v podání Markéty Harokové se za každou cenu snaží do konfrontace vnášet pozitivní tón a alespoň zpočátku je ze všech nejotevřenější. Její manžel Viktor, kterého hraje Lukáš Melník, má naopak k celé akci spíš averzi. Poznáváme i politika Filipa (Ondřej Brett), možná zneužívajícího smrt vlastního syna k posílení své kampaně, a konečně také jeho ženu Vandu v interpretaci Alexandry Palatínusové. V jejím podání jde o matku zmítanou velkou bolestí obviňující ze ztráty syna především okolí a snažící se upnout na cokoli, co by zmírnilo její bolest. Herečka střídající širokou škálu hereckých poloh dokáže svým propracovaným výkonem vyvolat velice ambivalentní pocit soucitu.

Holcova režie stojí zejména na práci s herci. Soustředí se na detaily, nic neponechává náhodě, pečlivě stupňuje tempo inscenace a přesně pointuje dialogy. Díky tomu se s každým dalším novým odhalením posouvají sympatie či antipatie k daným postavám. Velmi funkční je i originálně řešená scéna Pavly Kamanové umístěná na točnu umožňující nahlížet na dění z různých úhlů pohledů. Zásadní roli má i hudba Ivana Achera, jež vyznívá obzvlášť silně v působivě vystavěném závěru. Ten rozhodně nelze označit za pouhý sentimentální spouštěč slz, jak by se při pohledu na dojatý sál mohlo zdát. Přichází spíše jako potřebné katarzní gesto a připomínka staré pravdy, že jedno upřímné objetí dokáže říct někdy mnohem víc než devadesátiminutový rozhovor… Všemi třemi nabídnutými inscenacemi Divadlo Petra Bezruče aspoň pro mě obhájilo titul Divadla roku.

Ošklivec

Komorní scéna Aréna uvedla svoji verzi hry Mariuse von Mayenburga Ošklivec, což je v kontextu této scény, jež se v minulosti stala několikanásobným držitelem titulu Divadlo roku, poněkud překvapivý dramaturgický krok. Mayenburgův text je v českém prostředí dobře známý a v uplynulých letech ho nastudovala celá řada divadel, takže volba titulu u mě vyvolávala otázku, jaké nové akcenty do něj Aréna dokáže vnést.

Režisér Pavel Gejguš připravil inscenaci, která je celkem svižná, přehledná a místy velmi zábavná. Zdůrazňuje téma ztráty identity ve společnosti posedlé krásou a představou dokonalosti ve světě, kde je „ideální vzhled“ jakousi novodobou měnou a kde se tak lidé rychle začnou podobat jeden druhému. Gajgušova inscenace sází na dynamiku a výrazně stylizované herectví, byť se občas zdá, že by mohla poskytnout přece jen větší prostor pro hlubší prozkoumání temnějších vrstev textu.

Herecké trio Milan Cimerák, Tereza Cisovská a Marek Cisovský se se zvoleným režijním přístupem vypořádává s přehledem. S lehkostí a s potřebnou dávkou sehranosti přechází z postavy do postavy, někdy i uprostřed jediné repliky. Jen Jan Chudý v tomto ohledu za kolegy mírně zaostává, jeho proměny nejsou tak výrazově ohraničené. Nicméně celkový dojem z inscenace tím nijak výrazně neutrpí. Samotná Mayenburgova hra ovšem nabízí širší interpretační možnosti, než inscenace poskytuje. Ošklivec tak v Komorní scéně Aréna funguje spíš jako solidní a divácky přístupná podívaná, která však mohla mířit o něco výš.

#konec#

Ptáčci

Inscenací hry oceňovaného libanonsko-kanadského dramatika Wajdiho Mouawada Ptáčci se v Divadle Antonína Dvořáka uzavřel třetí festivalový den. Více než tříhodinové nastudování Aminaty Keity nás přivádí k mladému páru, a to k izraelsko-německému biotechnikovi Eitanovi (Vít Roleček) a jeho arabské přítelkyni Wahidě (Sára Erlebachová). Jejich vztah otevírá otázku, zda dokáží překonat generační nánosy nedůvěry, předsudků a především nenávisti, které se na obou stranách izraelsko-palestinského konfliktu během let nashromáždily. Hra je uváděna v barvitém překladu Michala Zahálky. Ačkoli by výše nastíněná zápletka mohla svádět k dojmu, že budeme sledovat variaci na příběh Romea a Julie, není tomu tak. Jde jen o výchozí situaci, kterou autor rozvíjí zcela jiným směrem a snaží se uchopit pro mnohé obtížně pochopitelné téma izraelsko-palestinského konfliktu tak, aby bylo přístupné všem a vybízelo k pokládaní si otázek a možných odpovědí, jež tento spor neustále vyvolává.

Aminata Keita vytvořila velkolepou jevištní podívanou, která se vyhýbá přílišnému patosu a opírá se o důmyslné vedení hereckého souboru, jehož výkony jsou mimořádně vyrovnané. Nejvýrazněji z nich vystupuje Sára Erlebachová jako dívka procházející si pod tlakem okolností zásadní proměnou, dále pak David Viktora v roli ortodoxního Žida Davida čelícího nejedné životní zkoušce, či hostující Hana Doulová představující zdánlivě na první pohled citově uzavřenou Eitanovu babičku Leu. Doplňuje je lehce roztržitý, ale sympatický Eitan Víta Rolečka a pragmatická matka Petry Kocmanové. Neváhám říci, že Ptáčci patří k nejzajímavějším a nejpropracovanějším inscenacím, které jsem na prknech Národního divadla moravskoslezského v posledních letech zhlédl.

Wajdi Mouawad: Ptáčci

Režie: Aminata Keita

Překlad: Michal Zahálka, Lenka Bukovská, Jana B. Hniličková, Jitka Jeníková

Dramaturgie: Norbert Závodský

Scéna: Martin Chocholoušek

Kostýmy: Simona Rybáková

Hudba: Martin Hůla

Premiéra 1. 2. 2025, Národní divadlo moravskoslezské – Divadlo A. Dvořáka