Festival OST-RA-VAR 2025 – den čtvrtý
Jiří Landa
Poslední festivalový den věnovaný divadelním produkcím, nedělní program patřil výhradně rozborovým diskusím v Boutique Business Inkubátor Ostravica, přinesl dva tituly Národního divadla moravskoslezského, a to v Divadle „12“ a v Divadle Jiřího Myrona. Jedním také přispěla Komorní scéna Aréna. Ve Studiu G se s dopolední produkcí Divadla „12“ paralelně hrála inscenace hry Pavla Gejguše Ema. Diváci si tak museli vybrat, kam zamíří.
Podoba věcí
Provokativní drama Neila LaButa Podoba věcí skýtá zajímavé herecké příležitosti pro nejmladší členy souboru. V hlavních rolích partnerské dvojice Evelyn a Adama se v režii Josefa Doležala představili Sára Erlebachová a Alois Bartoň. Jejich přátele Jenny a Phillipa ztvárnili Magdaléna Kubatková a Robert Finta. LaBute ve své hře zkoumá, jak křehká je hranice mezi uměním a etikou a do jaké míry může být lidská identita narušena manipulací.
Pro Aloise Bartoně, čerstvou posilu ansámblu, jde o první roli v angažmá. Ještě během studií jsme ho mohli vidět v menších úlohách například ve Feydeauově komedii Ťululum či v Lorcově Krvavé svatbě, ty jsou ostatně stále na repertoáru. V Podobě věcí Bartoň přesvědčivě modeluje Adamovu proměnu ze zakřiknutého, naivního a vcelku tuctového mladíka v sebevědomějšího muže, který pod Evelyniným vlivem začne dbát o svoji fyzickou kondici i vzhled a stává se přitažlivým pro ženy a získá patřičné sebevědomí.
Sára Erlebachová přistupuje k postavě střídmějšími hereckými prostředky. O to nenápadněji, ale účinněji působí manipulace, kterou ve vztahu uplatňuje. Díky tomuto pojetí pak závěrečná pointa vyznívá ještě silněji. Za zmínku stojí i velmi solidní výkony Magdalény Kubatkové a Roberta Finty, který pojal Phillipa expresivněji, avšak ve prospěch jasného vykreslení charakteru postavy.
Doležalova inscenace, zakončená originálně vymyšlenou dotáčkou, představila nejmladší hereckou generaci Národního divadla moravskoslezského v tom nejlepším světle.
Bůh masakru
Zmiňoval-li jsem, že se předchozí den uvedený Ošklivec objevil na mnoha českých jevištích, u Boha masakru zkušené francouzské dramatičky Yasminy Rezy to platí dvojnásob. Tuto povedenou komedii dosud nepremiérovala opravdu jen zbylá menšina tuzemských profesionálních scén, takže ani v tomto případě nejde o odvážný dramaturgický krok jako spíš o sázku na jistotu.
Výchozí situací hry je setkání rodičů dvou chlapců, přičemž jeden praštil toho druhého klackem do obličeje, takže mu rozbil ret. Proto je potřeba sepsat záznam o pojistné události. Zpočátku kultivované posezení se však brzy mění ve večer, na nějž žádný z párů jen tak nezapomene.
Zručná režie Petra Svojtky konflikt ještě zostřuje, role rozkládá poměrně jednoznačně a společně s herci klade důraz na přesné timování situací a přesouvání divákových sympatií z jedné postavy na druhou, jak to určuje text, kdy se na chvíli semknou partneři, jindy muži proti ženám nebo prostě jen ti, kteří mají v dané chvíli blíže k určitému názoru. Herecké výkony jsou vyrovnané. Vojtěch Lipina hraje doslova celým tělem a z role nevypadává ani na okamžik, podobně jako Marek Cisovský, jenž je odzbrojující především ve scénách, kdy automaticky přechází z dialogů s rodiči k telefonickým hovorům. Renáta Klemensová zase dokázala Anetu během devadesáti minut proměnit z původně uhlazené dámy v prudce výbušnou ženu.
Komorní scéna Aréna uvádí svižnou komedii založenou na maximální herecké souhře všech čtyř protagonistů, která se bez problémů zařadí k lepším českým nastudováním tohoto titulu.
Krvavá svatba
Letošní přehlídku OST-RA-VAR uzavřela repríza Krvavé svatby Federica Garcíi Lorcy v režii Martina Františáka. Inscenace mi evokovala vzpomínky na doby, kdy v Divadle Jiřího Myrona vznikaly pod režijním vedením Jana Mikuláška inscenace s výraznou vizuální poetikou, ať už se jednalo o Hedu Gablerovou, Herkula a Augiášův chlív či Caligulu. Symbióza výtvarné, herecké, hudební i pohybové složky byla ve všech těchto případech tak přirozená, že inscenace tvořily krásně ucelenou divadelní báseň.
Stejnými slovy lze charakterizovat i Františákovo nastudování Krvavé svatby, na jehož výtvarné podobě, co se týče scény i kostýmů, se podílela Eva Zezula. Vyzdvihnout jednotlivé herecké výkony by nebylo na místě, neboť každý z účinkujících je nedílnou součástí pečlivě vystavěné mozaiky. Ostravská Krvavá svatba je tak pastvou nejen pro duši, ale i pro oči.
#konec#
27. ročník OST-RA-VARu dle mého názoru jednoznačně ovládlo Divadlo Petra Bezruče, které představilo tři inscenace s výrazným režijním rukopisem, jenž herecký soubor je dokázal přesvědčivě naplnit. Národní divadlo moravskoslezské po letech kvalitativní nevyrovnanosti svých produkcí uvedlo pět titulů, k nimž lze sice mít dílčí výhrady, avšak posun k vyšší úrovni po období stagnace je zcela zřejmý. Komorní scéna Aréna se naopak v současnosti spíše hledá, po zářném období přišly sezóny jistého útlumu. Práci Studia G a Divadla loutek by pak nebylo vhodné zobecňovat, poněvadž představený vzorek jejich inscenací není dostatečně signifikantní.
