Festivaly

Festival OST-RA-VAR 2025 – den čtvrtý

Jiří Landa

Poslední festivalový den věnovaný divadelním produkcím, nedělní program patřil výhradně rozborovým diskusím v Boutique Business Inkubátor Ostravica, přinesl dva tituly Národního divadla moravskoslezského, a to v Divadle „12“ a v Divadle Jiřího Myrona. Jedním také přispěla Komorní scéna Aréna. Ve Studiu G se s dopolední produkcí Divadla „12“ paralelně hrála inscenace hry Pavla Gejguše Ema. Diváci si tak museli vybrat, kam zamíří.

Podoba věcí
Foto: Maxim Bajza

Podoba věcí

Provokativní drama Neila LaButa Podoba věcí skýtá zajímavé herecké příležitosti pro nejmladší členy souboru. V hlavních rolích partnerské dvojice Evelyn a Adama se v režii Josefa Doležala představili Sára Erlebachová a Alois Bartoň. Jejich přátele Jenny a Phillipa ztvárnili Magdaléna Kubatková a Robert Finta. LaBute ve své hře zkoumá, jak křehká je hranice mezi uměním a etikou a do jaké míry může být lidská identita narušena manipulací.

Pro Aloise Bartoně, čerstvou posilu ansámblu, jde o první roli v angažmá. Ještě během studií jsme ho mohli vidět v menších úlohách například ve Feydeauově komedii Ťululum či v Lorcově Krvavé svatbě, ty jsou ostatně stále na repertoáru. V Podobě věcí Bartoň přesvědčivě modeluje Adamovu proměnu ze zakřiknutého, naivního a vcelku tuctového mladíka v sebevědomějšího muže, který pod Evelyniným vlivem začne dbát o svoji fyzickou kondici i vzhled a stává se přitažlivým pro ženy a získá patřičné sebevědomí.

Sára Erlebachová přistupuje k postavě střídmějšími hereckými prostředky. O to nenápadněji, ale účinněji působí manipulace, kterou ve vztahu uplatňuje. Díky tomuto pojetí pak závěrečná pointa vyznívá ještě silněji. Za zmínku stojí i velmi solidní výkony Magdalény Kubatkové a Roberta Finty, který pojal Phillipa expresivněji, avšak ve prospěch jasného vykreslení charakteru postavy.

Doležalova inscenace, zakončená originálně vymyšlenou dotáčkou, představila nejmladší hereckou generaci Národního divadla moravskoslezského v tom nejlepším světle.

Bůh masakru
Bůh masakru
Foto: Komorní scéna Aréna

Bůh masakru

Zmiňoval-li jsem, že se předchozí den uvedený Ošklivec objevil na mnoha českých jevištích, u Boha masakru zkušené francouzské dramatičky Yasminy Rezy to platí dvojnásob. Tuto povedenou komedii dosud nepremiérovala opravdu jen zbylá menšina tuzemských profesionálních scén, takže ani v tomto případě nejde o odvážný dramaturgický krok jako spíš o sázku na jistotu.

Výchozí situací hry je setkání rodičů dvou chlapců, přičemž jeden praštil toho druhého klackem do obličeje, takže mu rozbil ret. Proto je potřeba sepsat záznam o pojistné události. Zpočátku kultivované posezení se však brzy mění ve večer, na nějž žádný z párů jen tak nezapomene.

Zručná režie Petra Svojtky konflikt ještě zostřuje, role rozkládá poměrně jednoznačně a společně s herci klade důraz na přesné timování situací a přesouvání divákových sympatií z jedné postavy na druhou, jak to určuje text, kdy se na chvíli semknou partneři, jindy muži proti ženám nebo prostě jen ti, kteří mají v dané chvíli blíže k určitému názoru. Herecké výkony jsou vyrovnané. Vojtěch Lipina hraje doslova celým tělem a z role nevypadává ani na okamžik, podobně jako Marek Cisovský, jenž je odzbrojující především ve scénách, kdy automaticky přechází z dialogů s rodiči k telefonickým hovorům. Renáta Klemensová zase dokázala Anetu během devadesáti minut proměnit z původně uhlazené dámy v prudce výbušnou ženu.

Komorní scéna Aréna uvádí svižnou komedii založenou na maximální herecké souhře všech čtyř protagonistů, která se bez problémů zařadí k lepším českým nastudováním tohoto titulu.

Krvavá svatba
Krvavá svatba
Foto: Martin Kusyn

Krvavá svatba

Letošní přehlídku OST-RA-VAR uzavřela repríza Krvavé svatby Federica Garcíi Lorcy v režii Martina Františáka. Inscenace mi evokovala vzpomínky na doby, kdy v Divadle Jiřího Myrona vznikaly pod režijním vedením Jana Mikuláška inscenace s výraznou vizuální poetikou, ať už se jednalo o Hedu Gablerovou, Herkula a Augiášův chlív či Caligulu. Symbióza výtvarné, herecké, hudební i pohybové složky byla ve všech těchto případech tak přirozená, že inscenace tvořily krásně ucelenou divadelní báseň.

Stejnými slovy lze charakterizovat i Františákovo nastudování Krvavé svatby, na jehož výtvarné podobě, co se týče scény i kostýmů, se podílela Eva Zezula. Vyzdvihnout jednotlivé herecké výkony by nebylo na místě, neboť každý z účinkujících je nedílnou součástí pečlivě vystavěné mozaiky. Ostravská Krvavá svatba je tak pastvou nejen pro duši, ale i pro oči.

#konec#

27. ročník OST-RA-VARu dle mého názoru jednoznačně ovládlo Divadlo Petra Bezruče, které představilo tři inscenace s výrazným režijním rukopisem, jenž herecký soubor je dokázal přesvědčivě naplnit. Národní divadlo moravskoslezské po letech kvalitativní nevyrovnanosti svých produkcí uvedlo pět titulů, k nimž lze sice mít dílčí výhrady, avšak posun k vyšší úrovni po období stagnace je zcela zřejmý. Komorní scéna Aréna se naopak v současnosti spíše hledá, po zářném období přišly sezóny jistého útlumu. Práci Studia G a Divadla loutek by pak nebylo vhodné zobecňovat, poněvadž představený vzorek jejich inscenací není dostatečně signifikantní.

Divadelní noviny

Přihlášení